Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. S., zastoupeného JUDr. Lenkou Rivolovou, advokátkou, sídlem Na Truhlářce 1455/13, Praha 8 - Libeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. listopadu 2023 č. j. 30 Cdo 2438/2023-545, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. února 2023 č. j. 55 Co 430/2022-495 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. září 2022 č. j. 15 C 97/2021-418, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/18, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel v ústavní stížnosti požaduje zrušit v záhlaví označená rozhodnutí. Tvrdí, že jimi obecné soudy porušily jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti, přiložených rozhodnutí a dalších dokumentů plyne, že stěžovatel se žalobou u obecných soudů domáhal zaplacení částky v celkové výši přes 16 mil. Kč s příslušenstvím a omluvy od státu. Důvodem byla jednak nemajetková újma, která mu vznikla nezákonným usnesením o zahájení trestního stíhání ve věci týrání osoby žijící ve společném obydlí (více než 1 mil. Kč) a nezákonným usnesením o zahájení trestního stíhání pro zločin znásilnění (cca 4,2 mil Kč), jednak náhrada škody odpovídající nákladům obhajoby v trestním řízení, nákladům stěžovatele na psychoterapeutickou pomoc a dalším souvisejícím nákladům. Dále stěžovatel požadoval náhradu nemajetkové újmy z titulu nezákonného provedení identifikačních úkonů a zejména pak nakládání s odebranými vzorky biologického materiálu (10 mil. Kč) a náhradu nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup v souvislosti s vykázáním z domu Policií České republiky (600 tis. Kč). Ve spojení s vykázáním požadoval též náhradu škody.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 vyloučil k samostatnému projednání řízení o nároku na náhradu nemajetkové újmy ve výši 10 mil. Kč, týkající se odběru biologického materiálu. Poté rozhodl rozsudkem takto:
* výrok I: řízení co do částky 259 415,03 Kč a částky 5 010 Kč spolu s příslušenstvím zastavil (v tomto rozsahu vzal stěžovatel žalobu zpět, neboť mu vedlejší účastnice uhradila na náhradu škody náklady na obhajobu v trestní věci ve výši přes 154 tis. Kč a na náhradu nemajetkové újmy 105 tis. Kč za nezákonné trestní stíhání);
* výrok II: rozhodl, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovateli částku ve výši 31 481 Kč s příslušenstvím (náhrada škody spojená s náklady vzniklými stěžovateli za psychoterapeutickou pomoc) a dále částku rovnající se zákonnému úroku z prodlení z částky 259 415,03 Kč;
* výrok III: zamítl žalobu, aby vedlejší účastnice zaplatila stěžovateli přes 6 mil. Kč s příslušenstvím jako nemajetkovou újmu v souvislosti s nezákonným trestním stíháním (zde shledal jako dostatečnou již přiznanou částku 105 tis. Kč) a s vykázáním z domu (vykázání z domu předcházelo samotné trestní řízení a nic nezákonného na něm nebylo); * výrok IV: zamítl žalobu na zaslání omluvy, protože vedlejší účastnice již omluvu zaslala; * výrok V: uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení.
4. Městský soud v Praze k odvolání stěžovatele dospěl k závěru, že přiměřená výše nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání je 160 tis. Kč. Proto rozsudkem změnil rozsudek obvodního soudu v jeho výroku III tak, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovateli dalších 55 tis. Kč s příslušenstvím, jinak rozsudek obvodního soudu ve výrocích I, III a IV potvrdil (výrok I), a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 1 008 Kč (výrok II).
5. Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání odmítl. Odmítl především námitku, že se městský soud výpočtem nemajetkové újmy dostal do rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (bod 6 napadeného usnesení); v dalších bodech nebyl stěžovatel buď s to naformulovat přípustnou dovolací námitku anebo jeho námitky byly objektivně nepřípustné. V rozsahu vyhovujícího výroku pak byly nepřípustné subjektivně.
6. V ústavní stížnosti stěžovatel nejprve v části I obsáhle rekapituluje celou věc a trestní stíhání, zinscenované dle slov stěžovatele jeho bývalou manželkou. V části II namítá, že obecné soudy nevzaly v potaz, že stěžovatel byl po dobu pěti měsíců vykázán ze svého domu a celkem tři roky stíhán pro dva skutky, které se nestaly. Obecné soudy se dostatečně nevypořádaly s argumentem o odškodnění v jiné věci, nevysvětlily, v čem je ona věc odlišná od věci stěžovatele. Nadto rozhodly v rozporu s judikaturou Ústavního soudu a výši zadostiučinění stanovily svévolně. Přiznané odškodnění je jen symbolické.
7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem [ovšem vyjma těch částí, kterými napadá výrok II rozsudku obvodního soudu a první část výroku I rozsudku městského soudu, neboť zde obecné soudy rozhodly ve prospěch stěžovatele, a kterými napadá výrok I rozsudku obvodního soudu, jelikož zde rozhodl soud v souladu s návrhem stěžovatele; v tomto rozsahu je proto ústavní stížnost podána někým zjevně neoprávněným, § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu]. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný [vyjma části napadající část výroku III a výrok V rozsudku obvodního soudu, které změnil městský soud; v tomto rozsahu není Ústavní soud k projednání ústavní stížnosti příslušný, neboť nemůže přezkoumávat a rušit rozhodnutí, které bylo změněno, viz § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu].
Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu). Vyčerpal též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práv ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní stížnost je tedy ve zbývající části přípustná.
8. Stěžovatel nyní fakticky polemizuje jen s výrokem III obvodního soudu, a to v rozsahu potvrzeném městským soudem. Ústavní soud připomíná, že ve vztahu k tomuto nároku na zaplacení nemajetkové újmy v souvislosti s nezákonným trestním stíháním Nejvyšší soud odmítl dovolání, neboť rozhodnutí obecných soudů nejsou v rozporu s judikaturou.
9. Přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání je ústavně zaručeným základním právem (čl. 36 odst. 3 Listiny). Osoba, která byla povinna se podrobit úkonům orgánů činných v trestním řízení, musí mít záruku, že pokud trestnou činnost nespáchala, dostane se jí odškodnění. Již samotné trestní stíhání totiž zásadním způsobem ovlivňuje osobní život stíhaného, zejména zasahuje do jeho cti a dobré pověsti. Soudy jsou povinny při stanovení formy a výše zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání vždy pečlivě zvažovat veškeré (mnohdy jedinečné) okolnosti případu. Výše přiznané peněžité náhrady nesmí být symbolická, ale musí vždy naplnit požadavky plynoucí z čl. 36 odst. 3 Listiny (např. nález ze dne 24. 4. 2024 sp. zn. II. ÚS 379/23 , body 34 až 36 a judikatura tam uvedená).
10. Ústavní soud se již v minulosti ztotožnil s civilní judikaturou, dle níž výše zadostiučinění na náhradě nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby, musí odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují; významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li soudem přesvědčivě zdůvodněna. Nalézací soud musí uvést společné a rozdílné znaky těchto případů a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlit, jakým způsobem se tyto znaky promítly do výše zadostiučinění ( II. ÚS 379/23 , bod 39).
11. Obvodní soud takto postupoval. Nejprve detailně popsal specifika této věci a způsob, jakým byl nezákonným stíháním ovlivněn stěžovatelův život (srov. body 22 a 23 jeho rozsudku). Dále se věnoval srovnatelným odškodňovacím případům a vysvětlil, proč stěžovatelem předložené případy srovnatelné či jinak vhodné nejsou (body 24 až 28). Rovněž Ústavní soud může srovnat stěžovatelovu věc s jiným nedávným případem, kdy naopak bylo - z ústavněprávního pohledu - namístě náhradu zvýšit. Na rozdíl od věci řešené nálezem II. ÚS 379/23 stěžovatel nebyl odsouzen, ale byl bez průtahů trestním soudem zproštěn obžaloby z obou trestných činů. Trestní řízení ve stěžovatelově věci trvalo necelé tři roky (z toho stíhání za znásilnění dva a půl roku), počítaje sdělením obvinění a konče právní mocí rozhodnutí odvolacího soudu, který potvrdil zproštění obžaloby (srov. II. ÚS 379/23 , bod 49).
12. Není úkolem Ústavního soudu, aby namísto obecných soudů určoval výši finanční částky, která v tom či onom případě poškozeným náleží ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny, nebo dával podrobný návod pro její výpočet (srov. II. ÚS 379/23 , bod 50). Klíčové v tomto případě je, že obecné soudy zvážily veškeré okolnosti tohoto případu a respektovaly judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Obvodní soud rovněž vysvětlil, proč nepřihlédl k vykázání z domu. Vykázání totiž nebylo součástí trestního řízení a ani nebylo nezákonné.
13. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl dílem jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu], dílem jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu], a dílem jako návrh zjevně neopodstatněný, neboť nezjistil porušení stěžovatelových základních práv [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. května 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu