Uložení pořádkové pokuty soudem za podání, které bylo stížností na tento soud
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud
rozhodl v senátě o ústavní stížnosti L. U., zastoupeného Mgr. S. F., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 2 Co 46/98, ze dne 30. 11. 1998, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 2 Co 46/98, ze dne 30. 11. 1998, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 16 C 1/97, ze dne 18. 11. 1997, se zrušuje.
V odůvodnění své včas podané ústavní stížnosti, směřující proti shora označenému usnesení vrchního soudu, stěžovatel uvedl, že u Krajského soudu v Hradci Králové podal žalobu na ochranu osobnosti, kterou se domáhal opravy novinového článku, a proti umístění toho článku do veřejné vývěsky v Č. V průběhu jednání ve věci samé dne 20. 10. 1997 použila soudkyně opatření při vedení jednání, proti kterým se stěžovatel ohradil stížností podanou ve smyslu § 6 zákona o soudech a soudcích k rukám předsedy Krajského soudu v Hradci Králové.
Přesto byla stížnost založena do předmětného soudního spisu a soudkyně ji vyhodnotila jako podání ve věci samé a stěžovateli uložila napadeným usnesením pořádkovou pokutu ve výši 5.000,- Kč. Toto rozhodnutí, proti němuž stěžovatel podal odvolání, bylo pak shora označeným rozhodnutím vrchního soudu potvrzeno. Navrhovatel je přesvědčen, že tímto rozhodnutím bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva obracet se na státní orgány se stížností podle čl. 18 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, když stěžovatel se svojí stížností obracel na předsedu Krajského soudu v Hradci Králové a za tuto stížnost byl pokutován soudkyní, na kterou stížnost podal.
Dle jeho názoru je nemožné, aby o stížnosti rozhodovala osoba, proti níž je stížnost podávána, a není také možné, aby stěžovatel byl za svoji stížnost sankcionován. Z uvedených důvodů navrhuje proto zrušení napadeného usnesení.
Vrchní soud v Praze ve svém písemném vyjádření k obsahu ústavní stížnosti uvedl, že jestliže se podání stěžovatele, které došlo Krajskému soudu v Hradci Králové dne 24. 10. 1997, stalo součástí spisu, sp. zn. 16 C 1/97, a soud I. stupně je považoval za hrubě urážlivé a uložil stěžovateli pořádkovou pokutu, zabýval se odvolací soud nejprve námitkou podjatosti soudkyně Krajského soudu v Hradci Králové věc projednávající, kterou stěžovatel uplatnil v odvolání proti usnesení soudu I. stupně. Poté, co vrchní soud dospěl k závěru, že námitka podjatosti ve vztahu k soudkyni krajského soudu není důvodná, zabýval se dále tím, zda v dané věci byly stanoveny předpoklady pro postup soudu podle ustanovení § 53 o.s.ř., a zda výše pokuty je přiměřená, přičemž závěry, k nimž v tomto směru dospěl, jsou uvedeny v odůvodnění napadeného usnesení, jímž bylo usnesení soudu I. stupně o pořádkové pokutě potvrzeno, na které vrchní soud ve svém vyjádření odkázal.
Ústavní soud zjistil z připojeného spisu Krajského soudu v Hradci Králově, sp. zn. 16 C 1/97, že stěžovatel v průběhu řízení, zahájeného u uvedeného soudu k jeho návrhu na ochranu osobnosti, se podáním podle záhlaví a nepochybně i podle jeho obsahu, určeným k rukám předsedy Krajského soudu v Hradci Králové, na tohoto obrátil se stížností na soudkyni jeho občanskoprávní věc u uvedeného soudu projednávající, jako reakci na její postup při jednání konaném dne 20. října 1997. Toto podání, které bylo založeno do označeného spisu (dlužno však podotknout, že se tak stalo nikoliv z rozhodnutí této soudkyně samotné, jak tomu nasvědčuje záznam v připojeném spise na č.l.
63 p.v.), bylo pak soudem hodnoceno jako hrubě urážlivé vůči soudu, načež bylo soudem I. stupně vydáno usnesení, jímž byla za toto podání stěžovateli uložena pořádkové pokuta ve výši 5.000,- Kč. Vrchní soud v Praze, který rozhodoval o odvolání stěžovatele proti tomuto usnesení, pak poté, co se nejprve zabýval otázkou podjatosti soudkyně s negativním závěrem, napadené usnesení potvrdil, aniž vzal v úvahu fakt ze spisu plynoucí, totiž že podání bylo nepochybně míněno jako stížnost na postup soudu podané ve smyslu § 6 zákona č. 335/1991 Sb., určené k rukám předsedy soudu (§ 26 a násl. zákona č. 436/1991 Sb.).
Právě tento fakt považuje Ústavní soud - aniž by však jakkoliv chtěl omlouvat, či brát v ochranu, způsob, jakým se stěžovatel vyjadřoval k jednání soudu - považuje za významný pro posouzení ústavní stížnosti. Ze strany v podání jmenované soudkyně bylo možno volit jiné zákonné prostředky k ochraně jejího dobrého jména, z pohledu Ústavního soudu však nelze akceptovat postup, aby o podání zjevně určeném správě soudu rozhodoval ten, na jehož postup si stěžovatel, byť se tak stalo způsobem nevhodným, stěžoval.
Jinými slovy řečeno, za hrubě urážlivé podání, za něž je možno uložit pořádkovou pokutu ve smyslu ustanovení § 53 o.s.ř., je možno považovat jen takové podání, které je určeno soudu danou věc projednávajícímu, tak tomu však v posuzovaném případě, jak shora uvedeno, nebylo.
I když v daném případě nebylo shledáno porušení čl. 18 Listiny, neboť tento zaručuje právo petiční a v jeho rámci právo podávat stížnosti, avšak ve veřejném a společném zájmu, který v daném případě dán není, dospěl Ústavní soud z důvodů shora uvedených k závěru, že soud napadeným usnesením překročil meze své pravomoci, když sám posuzoval obsah podání, jehož řešení zákon svěřuje do kompetence správy soudů, v důsledku čehož došlo k porušení čl. 2 odst. 2 Listiny, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Z těchto důvodů bylo proto napadené usnesení Vrchního soudu v Praze podle § 82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zrušeno a zároveň z důvodu procesní ekonomie i usnesení soudu I. stupně.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 10. dubna 2000