Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelů M. S., nezletilého M. R. S. a nezletilého M. M. S., zastoupených Mgr. Irenou Vočkovou, advokátkou, sídlem Bachmačské náměstí 310/2, Praha 6 - Dejvice, proti II. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. ledna 2021 č. j. 17 Co 340/2020-526, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a R. S., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Odůvodnění
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného výroku rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") s tvrzením, že jím byla porušena jejich základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo vlastnit majetek zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny a právo na ochranu nejlepšího zájmu dítěte zaručené v čl. 3 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech dítěte. V závěru ústavní stížnosti navrhli, aby Ústavní soud uložil městskému soudu povinnost nahradit stěžovatelce její náklady řízení před Ústavním soudem, a aby Ústavní soud projednal věc jako naléhavou.
2. Z předložených podkladů se podává, že před Obvodním soudem pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") probíhalo řízení o úpravě péče, styku a výživného nezletilých stěžovatelů jako dětí první stěžovatelky a vedlejšího účastníka. Rozsudkem obvodního soudu ze dne 10. 9. 2020 č. j. 14 Nc 1067/2019-479 byly děti svěřeny do péče stěžovatelky (I. výrok) a vedlejšímu účastníkovi byla stanovena povinnost platit výživné ve výši 16 000 Kč a 15 000 Kč měsíčně (II. výrok), a to vždy k 15. dni v měsíci (III. výrok), přičemž tato úprava má platit i pro dobu po rozvodu manželství (V.
výrok). Obvodní soud dále rozhodl o nedoplatku na výživném za dobu od 1. 3. 2018 do 31. 8. 2020 ve výši 312 386 Kč a 285 386 Kč a uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit ho ve lhůtě šesti měsíců od dne nabytí právní moci rozsudku (IV. výrok), zamítl návrh na určení úroků z prodlení včetně úroků ze splátek výživného splatných do budoucna (VI. výrok), zastavil řízení o úpravě styku (VII. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (VIII. výrok).
3. Vedlejší účastník podal proti výrokům II. a IV. rozsudku obvodního soudu odvolání. Namítal, že výše vyměřeného výživného nebyla řádně odůvodněna a že se obvodní soud nevypořádal s kritériem potřeb dětí a zejména s jeho skutečným disponibilním příjmem v rozhodném období. Rozsudkem městského soudu ze dne 28. 1. 2021 č. j. 17 Co 340/2020-526 byl II. výrok rozsudku obvodního soudu změněn tak, že povinnost platit výživné se stanovuje s účinností od 1. 7. 2018, jinak byl potvrzen (I. výrok). Ve IV.
výroku byl rozsudek obvodního soudu změněn a nedoplatek výživného za období od 1. 7. 2018 do 31. 1. 2021 určen ve výši 184 576 Kč a 160 576 Kč (II. výrok). Městský soud žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok). Ke změně výše nedoplatku na výživném městský soud uvedl, že přihlédl k tvrzení stěžovatelky, že výživné do června 2018 považuje za vypořádané a žádá přiznání výživného od července 2018. K výpočtu dodal, že od nedoplatku je třeba odečíst to, co bylo vedlejším účastníkem zaplaceno od října 2020 do ledna 2021, a dále polovinu částky inkasované stěžovatelkou ze společného účtu za nájem společného bytu v období od listopadu 2018 do září 2020.
V této souvislosti městský soud přihlédl i k závěrům Ústavního soudu, že výnos ze společného majetku nelze považovat za splátku výživného, ledaže by se na tom rodiče výslovně dohodli, což bylo prokázáno i v nyní posuzované věci. II.
Argumentace stěžovatelů
4. Podle stěžovatelů se městský soud v napadeném výroku dopustil početní chyby, neboť správný výpočet nedoplatku měl odpovídat částkám 311 296 Kč a 284 296 Kč, a proto dne 23. 2. 2021 podali návrh na opravu zjevné nesprávnosti. Městský soud jejich návrh usnesením ze dne 9. 3. 2021 č. j. 17 Co 340/2020-538 zamítl, a poučil je, že jsou-li přesvědčeni o nesprávnosti výpočtu, nezbývá jim než postupovat cestou mimořádného opravného prostředku. Stěžovatelé dále podáním ze dne 1. 4. 2021 neformálně městský soud upozornili na chybu ve výpočtu a na ohrožení práv nezletilých dětí, avšak městský soud na toto neformální upozornění reagoval sdělením, že k němu nepřihlíží a že o návrhu na opravu rozsudku již bylo rozhodnuto.
Stěžovatelé na základě uvedeného s odkazem na matematický výpočet uzavírají, že nesprávným postupem městského soudu došlo k celkovému zkrácení přiznaného nedoplatku na výživném ve výši 250 440 Kč. Tím došlo ke zjevné nesprávnosti i nespravedlnosti v rozhodnutí. Tato chyba měla být dle jejich tvrzení napravena postupem podle § 164 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), což podporují i odkazem na dřívější rozhodnutí Ústavního soudu [zejména na usnesení ze dne 19.
7. 2016 sp. zn. I. ÚS 930/16
a ze dne 26. 3. 2019
sp. zn. IV. ÚS 1825/18
(pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Stěžovatelé dále namítají nepřiměřenost doby splatnosti nedoplatku.
5. K návrhu na uložení povinnosti nahradit náklady řízení před Ústavním soudem, stěžovatelé uvádějí, že městský soud nevyužil možnosti odstranit následky svého pochybení postupem podle § 164 o. s. ř.
6. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelé nemají k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
7. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95
(U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody. Žádné z těchto pochybení Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
8. Základem námitek stěžovatelů je zejména jejich nesouhlas s výpočtem nedoplatku na výživném. Již z tohoto pohledu je zřejmé, že stěžovatelé brojí výhradně proti skutkovým zjištěním městského soudu s argumentací o zjevné nesprávnosti ve výpočtu. Podle § 153 odst. 1 o. s. ř. platí, že soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci, přičemž skutková zjištění mají mít zejména oporu v provedeném dokazování a hodnocení jednotlivých podkladů, pro což z § 132 o. s. ř. vyplývá, že soud důkazy hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti.
Ústavní soud není oprávněn do hodnocení podkladů i celkového zjištění skutkového stavu zásadně ingerovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých orgánů. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající zásah do práva na soudní ochranu nebo učinění extrémních závěrů, které by vybočovaly z interpretačních metod, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních. Stejný závěr se uplatní při posuzování námitky o stanovení doby splatnosti nedoplatku na výživném, neboť tato záležitost má rovněž skutkovou povahu.
9. K tvrzení stěžovatelů, že městský soud měl postupovat podle § 164 o. s. ř. a opravit zjevnou chybu v počtech, Ústavní soud uvádí, že argumentací proti usnesení městského soudu ze dne 9. 3. 2021 č. j. 17 Co 340/2020-538 se nemohl zabývat, neboť toto rozhodnutí nebylo jejich ústavní stížností výslovně napadeno. Případná obrana proti tomuto usnesení byla na vlastním uvážení samotných stěžovatelů, kteří byli v řízení před obecnými soudy právně zastoupeni. Ústavnímu soudu je z jeho úřední činnosti známo, že nezletilí stěžovatelé podali další ústavní stížnost (vedenou pod sp. zn. III. ÚS 1309/21
), v níž se domáhají nejen zrušení výroku napadeného nynější ústavní stížností, ale též zrušení výše uvedeného usnesení městského soudu; proto ústavní konformita tohoto usnesení může být (budou-li splněny procesní předpoklady) projednána v řízení o pozdější ústavní stížnosti.
10. Na základě výše uvedeného Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Za těchto okolností, s přihlédnutím k výsledku řízení, Ústavní soud odmítl i návrh na uložení povinnosti městskému soudu nahradit stěžovatelce její náklady řízení, jelikož ústavní stížnost byla odmítnuta (srov. § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). O návrhu na postup podle § 39 zákona o Ústavním soudu samostatně nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl bezprostředně po jejím podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. května 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu