Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení soudkyní zpravodajkou ve věci stěžovatelů Mgr. Štěpána Holuba, PhDr. Bohuslava Musila a Luboše Redla, právně zastoupených advokátkou JUDr. Bohumilou Holubovou, Za Poříčskou bránou 21/365, Praha 8, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2013, č. j. 21 Co 464/2012-182, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
V řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 21 Co 464/2012, z něhož vzešel ústavní stížností napadený rozsudek, stěžovatelé vystupovali jako vedlejší účastníci na straně žalovaného (§ 93 o. s. ř.). Ústavní soud ve své rozhodovací praxi již dříve vyložil, že "vedlejší účastenství je jak v řízení před obecnými soudy, tak před Ústavním soudem zákonem konstruováno jako procesní institut podpory účastníka řízení, na jehož straně vedlejší účastník vystupuje, což ve svých důsledcích znamená, že vedlejší účastník sám řízení o ústavní stížnosti zahájit nemůže" (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 719/2000
ze dne 13. 2. 2001,
sp. zn. IV. ÚS 177/04
ze dne 25. 4. 2007,
sp. zn. IV. ÚS 979/07
ze dne 16. 1. 2008 a
sp. zn. III. ÚS 1759/08
ze dne 24. 9. 2008; rozhodnutí jsou dostupná v elektronické formě na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud ověřil, že žalovaný, na jehož straně se stěžovatelé - jak bylo naznačeno výše - účastnili řízení coby vedlejší účastníci, ústavní stížnost proti v záhlaví uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze nepodal. Tím byla nastolena situace, že ústavní stížnost podaná jen stěžovateli nemohla být věcně posuzována ani jako podání, jímž by stěžovatelé v řízení před Ústavním soudem podporovali ústavněprávní argumentaci žalovaného účastníka, který v řízení před obecnými soudy neuspěl. Z řečeného plyne, že při neexistenci ústavní stížnosti žalovaného je vyloučeno proti jeho vůli - byť jen mlčky vyjádřené - učinit předmětem meritorního přezkumu ze strany Ústavního soudu rozhodnutí, které se dotýká především jeho zájmů (obdobně viz rozhodnutí Ústavního soudu zmiňovaná výše).
Tato okolnost (tj. procesní postavení stěžovatelů v řízení před obecnými soudy) se logicky (a pro stěžovatele nepříznivě) promítá do otázky hodnocení jeho aktivní legitimace k podání ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud rozhodl o předmětné ústavní stížnosti bez zbytečného odkladu, nerozhodoval o odkladu vykonatelnosti (§ 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) ústavní stížností napadeného rozsudku.
Jestliže stěžovatelé podali ústavní stížnost, učinili tak coby subjekt nelegitimovaný, resp. zjevně neoprávněný, v důsledku čehož nezbylo než soudcem zpravodajem (mimo ústní jednání) ústavní stížnost podle shora citovaného ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. dubna 2013
Michaela Židlická, v. r.
soudce zpravodaj