Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Lucie Hrdé, advokátky, sídlem Vinohradská 343/6, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. ledna 2025 č. j. 11 To 15/2025-541 a usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 11. června 2024 č. j. 6 T 86/2023-513, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, a 1. Pavly S. a 2. Jana S. (jedná se o pseudonymy), jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatelka vystupovala v trestním řízení ve věci obviněného (vedlejšího účastníka) jako zmocněnkyně poškozené (vedlejší účastnice). Obviněný byl pravomocně odsouzen za zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 a 2 písm. b) a d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a přečin vydírání podle § 175 odst. 1 téhož zákona. Poškozené byla přiznána náhrada nemajetkové újmy za duševní útrapy ve výši 100 000 Kč.
3. Okresní soud v Kladně (dále jen "okresní soud") napadeným usnesením přiznal stěžovatelce odměnu za zastupování poškozené, jakožto zvlášť zranitelné oběti, za 18 úkonů právní služby, paušální náhradu výdajů a náhradu cestovného a za ztrátu času hotových výdajů v celkové výši 75 332 Kč včetně DPH. Stěžovatelkou požadovanou další odměnu ve výši 51 122,26 Kč okresní soud nepřiznal.
4. Stížnost stěžovatelky Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením zamítl. Ztotožnil se s okresním soudem, který vyšel z tarifní hodnoty jednoho úkonu právní služby stanovené podle § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2024. Poškozené byla přiznána částka 100 000 Kč jako náhrada nemajetkové újmy, takže odměna činila 3 100 Kč a nikoliv stěžovatelkou požadovaných 5 100 Kč (podle § 10 odst. 5 část věty za středníkem advokátního tarifu) za jeden úkon právní služby. Krajský soud uvedl, že takové určení tarifní hodnoty je v souladu s ustálenou soudní praxí a odpovídá judikatuře Ústavního soudu [např. nález ze dne 9. 2. 2021 sp. zn. II. ÚS 1564/20 (N 26/104 SbNU 319)]. U úkonu právní služby, za který nebyla stěžovatelce přiznána odměna (nahlížení do spisu), rovněž souhlasil s okresním soudem, že nebyla splněna podmínka doby přesahující jednu hodinu [§ 11 odst. 1 písm. f) advokátního tarifu]. Za žádost o oddělený výslech jí taktéž nebyla správně přiznána odměna, neboť šlo o jednoduché písemné podání, které nelze podřadit pod žádný z úkonů obsažených v § 11 advokátního tarifu.
5. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že tarifní hodnota za jeden úkon právní služby byla určena podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu. Vyslovuje přesvědčení, že při jejím určení měly soudy vyjít z § 10 odst. 5 části věty za středníkem advokátního tarifu. Polemizuje s tvrzením krajského soudu o ustálené soudní praxi, pokud jde o stanovování tarifní hodnoty, když podle názoru jí citovaných rozhodnutí se jeví jako nejvhodnější použití právě § 10 odst. 5 advokátního tarifu. Vyslovuje přesvědčení, že po zrušení § 12a advokátního tarifu soudy vytvořily konstrukci, která je v rozporu s úmyslem zákonodárce. Dále namítá, že jí nebyla přiznána odměna za některé jí provedené úkony (nahlížení do spisu a žádost o oddělený výslech). Domnívá se, že v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2022 sp. zn. II. ÚS 2289/2021 (N 26/110 SbNU 270) je nahlédnutí do spisu svým obsahem obdobným úkonem jako nahlédnutí do spisu po skončení vyšetřování podle § 11 odst. 1 písm. f) advokátního tarifu. Nesouhlasí ani s odepřením odměny za úkon spočívající v podání žádosti o oddělený výslech poškozené. Podle stěžovatelky měl být tento úkon hodnocen jako jednoduchá výzva k plnění podle § 11 odst. 3 ve spojení s § 11 odst. 2 písm. h) advokátního tarifu. Stěžovatelka uzavírá, že obecné soudy stanovením jiné tarifní hodnoty a nepřiznáním odměny za některé úkony právní služby porušily její právo na legitimní očekávání a zasáhly do právní jistoty.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je advokátkou, tudíž podle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 nemá povinnost být právně zastoupena jiným advokátem, jak vyžaduje § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky.
8. Stěžovatelka namítá, že není ústavně konformní, aby obecné soudy stanovily odměnu zmocněnce v adhezním řízení v souvislosti s nárokem na náhradu nemajetkové újmy podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu, který upravuje tarifní hodnotu ve věcech osobnostních práv, když § 10 odst. 5 advokátního tarifu stanoví zvláštní tarifní hodnotu pro zastupování poškozeného v trestním řízení ve věci náhrady újmy.
9. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že v řízení o ústavních stížnostech proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení, tedy i v adhezním řízení, je maximálně zdrženlivý, a to s ohledem na tu skutečnost, že má být poskytována náhrada nákladů toliko účelně vynaložených. Judikatura Ústavního soudu [např. nálezy ze dne 22. 3. 2022 sp. zn. I. ÚS 1882/21
(N 38/111 SbNU 145), ze dne 16. 11. 2021 sp. zn. III. ÚS 1033/21
(N 199/109 SbNU 153) nebo ze dne 3. 11. 2020 sp. zn. III. ÚS 1255/18
(N 203/103 SbNU 39)] plně akceptuje, že obecné soudy jsou oprávněny posuzovat účelnost jednotlivých úkonů právní služby. Ústavní soud přitom není s ohledem na svoje ústavní vymezení (čl. 83 Ústavy) povolán k přezkumu toho, zda některý úkon právní služby učiněný v konkrétní věci lze považovat za účelný či nadbytečný. V této souvislosti je třeba připomenout, že případná věcná nesprávnost (nezákonnost) rozhodnutí orgánu veřejné moci není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, a tudíž námitky na ní postavené nemohou opodstatněnost ústavní stížnosti založit. Důvodem zásahu Ústavního soudu může být, až je-li příslušné rozhodování zatíženo prvkem libovůle (srov. např. usnesení ze dne 27. 9. 2023 sp. zn. III. ÚS 2106/23 ).
10. Adhezní řízení, byť nesporně představuje součást trestního řízení, vykazuje značná specifika, jež jej od samotného trestního řízení odlišují. Předmětem adhezního řízení je totiž náhrada újmy, jakožto soukromoprávního nároku poškozeného. Náhrada nákladů adhezního řízení je obecně upravena v § 154 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, ze kterého plyne, že předmětem náhrady nejsou všechny náklady, které poškozenému v souvislosti s uplatněním nároku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení vznikly, nýbrž pouze náklady vynaložené účelně. Přitom je ve smyslu § 154 odst. 1 trestního řádu třeba hodnotit jak potřebnost jednotlivých úkonů právní služby, tak i přiměřenost výše sazby za úkon, jakož i přiměřenost celkové výše nákladů vůči celkové částce přiznané poškozenému na náhradě újmy, a to s ohledem na konkrétní okolnosti případu a jejich možný dopad na odsouzeného.
11. Obdobnou problematikou se Ústavní soud zabýval v celé řadě rozhodnutí. Stěžejní je, že stanovení odměny zmocněnce v adhezním řízení v souvislosti s nárokem na náhradu nemajetkové újmy podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu, Ústavní soud již výslovně aproboval ve svých nálezech. Ústavní soud i v nedávných nálezech opakovaně dovodil, že je tento způsob výpočtu ještě namístě [nálezy ze dne 5. 12. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2137/23
(body 19 a 21) a ze dne 10. 1. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2334/23
(body 20 až 21)]. Ústavní soud zdůrazňuje, že poškozené byla přiznána náhrada nemajetkové újmy za duševní útrapy, a nikoli bolestné či náhrada za ztížení společenského uplatnění, u nichž Ústavní soud naopak analogické použití § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu nepovažuje za ústavně konformní (srov. nálezy ze dne 10. 4. 2024 sp. zn. IV. ÚS 1788/23 a ze dne 7. 8. 2024 sp. zn. I. ÚS 3362/22 ).
12. Závěry obecných soudů považuje s ohledem na výše uvedené Ústavní soud za logické a nemá žádné výhrady proti jejich rozhodnutí, při němž vyšly při stanovení odměny za jeden úkon právní služby poškozené s přiznanou náhradou nemajetkové újmy vyšší než 50 000 Kč z paušální tarifní hodnoty 50 000 Kč za analogického použití § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu. K tomu Ústavní soud pouze pro úplnost doplňuje, že s účinností od 1. 1. 2025 advokátní tarif novelizací doznal změn a tarifní hodnota úkonu právní služby pro výpočet mimosmluvní odměny při zastupování ve věcech náhrady nemajetkové újmy byla aktualizována a reaguje na zvýšení cenové hladiny a vývoj ekonomické situace ve společnosti.
13. Žádné pochybení ústavního významu nespatřuje Ústavní soud ani v posouzení účelnosti vynaložených nákladů. Jak již bylo zmíněno výše, je věcí obecných soudů vyhodnotit, který úkon právní služby učiněný v konkrétní věci lze považovat za účelný či nadbytečný. Podstatné (z hlediska ústavního) je, že soudy se účelností jednotlivých úkonů (zejména těch, za které odměnu nepřiznaly) zabývaly a zdůvodnily, proč na jejich náhradu nemá stěžovatelka nárok. Stěžovatelkou zmiňovaný nález sp. zn. II. ÚS 2289/2021 není pro tuto věc případný, neboť se týkal nahlížení do spisu v průběhu vyšetřování u ustanoveného obhájce, nikoliv zmocněnce poškozeného, který plní v trestním řízení jinou úlohu. Pokud jde o nepřiznání odměny za žádost o oddělený výslech, lze akceptovat názor obecných soudů, že šlo o jednoduchý právní úkon.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. dubna 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu