Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelek Kamily Chramostové a PhDr. Jany Sládkové, zastoupených JUDr. Ivou Repa Kremplovou, advokátkou, sídlem Okružní 433/1, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2024 č. j. 27 Cdo 1257/2023-241, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. prosince 2022 č. j. 5 Cmo 185/2022-208 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. srpna 2022 č. j. 50 Cm 113/2019-182, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a obchodní korporace Bytové družstvo X, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelky domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s právem na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastnice se žalobou u Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") domáhala určení, že první stěžovatelka je členkou družstva s tím, že její družstevní podíl je tvořen právy a povinnostmi, které jsou stejné všem členům družstva a nemá další členský vklad ani individuální členská práva k bytu č. 9. Dále se domáhala určení, že druhá stěžovatelka není členkou družstva. Krajský soud žalobě napadeným rozsudkem plně vyhověl (I. a II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (III. výrok).
3. Proti rozsudku krajského soudu podaly stěžovatelky odvolání, na jehož základě Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") potvrdil I. a II. výrok (toliko upřesnil správné znění I. výroku), změnil III. výrok a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění založil na dvou právních závěrech, podle kterých (1) se vedlejší účastnice k přijetí dalšího členského vkladu první stěžovatelky ve vztahu k družstevnímu bytu nikdy nezavázala; "členské schůze" konané 9. 12. 2002 a 17. 2. 2003 nebyly ustavující či členskou schůzí, a tudíž nemohly učinit rozhodnutí o přijetí dalšího členského vkladu, a (2) členská schůze vedlejší účastnice po jejím vzniku o přijetí dalšího členského vkladu první stěžovatelky nikdy žádným způsobem nerozhodla, ani neschválila "dřívější dohodu některých zakládajících členů družstva, uzavřenou před vznikem družstva".
4. Proti rozsudku vrchního soudu podaly stěžovatelky dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (II. výrok). V odůvodnění uvedl, že stěžovatelkami předestřená otázka nemůže založit přípustnost dovolání, je-li právní posouzení vrchního soudu založeno na dvou závěrech, z nichž by každý sám o sobě - v případě jeho správnosti - obstál jako samostatný důvod pro vyhovění žalobě, přičemž stěžovatelky první z nich nenapadají a dovolacímu přezkumu ho tak neotvírají.
5. Stěžovatelky jsou přesvědčeny, že usnesení Nejvyššího soudu není řádně a vyčerpávajícím způsobem zdůvodněno. S ohledem na nedostatečně vyloženou a zdůvodněnou právní argumentaci ho považují za neúplné a nepřesvědčivé. Podle jejich názoru je usnesení zatíženo libovůlí soudního rozhodování.
6. Stěžovatelkám není zřejmé, jak mohl Nejvyšší soud dovodit, že jejich dovolání nesměřovalo proti prvnímu právnímu závěru vrchního soudu, tedy že dovoláním nebylo zpochybněno, že by se vedlejší účastnice nezavázala k přijetí dalšího členského vkladu první stěžovatelky ve vztahu k družstevnímu bytu č. 9 ani při jednání družstva před jeho vznikem. Přesně tento právní závěr zpochybňovaly, protože v dovolání uváděly, že podle právní nauky se předběžnou právnickou osobou rozumí "vývojové stadium" zřizované právnické osoby, která byla založena, ale doposud nevznikla. Organizační struktura předběžné právnické osoby v zásadě odpovídá vnitřní organizaci zřizované právnické osoby. Po svém vzniku je právnická osoba bez dalšího (automaticky) zavázána, resp. oprávněna z právních vztahů předběžné právnické osoby, a to aniž by bylo třeba, aby pro sebe nově vzniklá právnická osoba převzala účinky jednání předběžné právnické osoby. Jsou proto přesvědčeny, že výklad dovozený obecnými soudy, který nerespektuje vůli vyjádřenou na členských schůzích předběžného družstva, odporuje právní nauce.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovatelkami, které byly účastnicemi řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelky jsou právně zastoupeny v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelky před jejím podáním vyčerpaly veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku. Těžiště ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace příslušných ustanovení soukromoprávních předpisů, tedy podústavního práva, obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší, neboť není vrcholem soustavy soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl.
83, 90 a 91 Ústavy). Na straně druhé Ústavní soud připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, byla-li jejich interpretace právních předpisů natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, namítá-li stěžovatel, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem občanský zákoník či obchodní zákoník, může se jím Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
To připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecnými soudy byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu, nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají. Pochybení takového rázu však Ústavní soud v posuzované věci nezjistil.
9. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelky se domáhají přehodnocení závěrů obecných soudů, přičemž v ústavní stížnosti pouze opakují argumentaci, kterou uplatnily již před těmito soudy, a která jimi byla dostatečným způsobem vypořádána. Ústavní soud je přesvědčen, že v této konkrétní souzené věci není důvodu, aby závěry obecných soudů z ústavněprávního hlediska neakceptoval, když napadená rozhodnutí považuje za řádně odůvodněná a přesvědčivá. Zásah do práv, jichž se stěžovatelky domáhají, proto Ústavní soud neshledal. V přezkoumávaných rozhodnutích nelze spatřovat ani libovůli ani extrémní nesoulad mezi zjištěným skutkovým stavem a z něho vyvozenými právními závěry ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Napadená rozhodnutí jsou logická, jasná, přesvědčivá a jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
10. Dále Ústavní soud zjistil, že Nejvyšší soud posoudil obsah podaného dovolání v souladu s příslušnými ustanoveními zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, řádně odůvodnil, proč neshledal vymezení přípustnosti dovolání dostačujícím. V této souvislosti Ústavní soud nemá nic, co by uvedenému postupu z ústavněprávního pohledu Nejvyššího soudu vytkl.
11. K námitce stěžovatelek o porušení jejich základního práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu není možno vykládat tak, že by se stěžovateli garantoval úspěch v řízení, či se mu zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jeho představám. Obsahem ústavně zaručeného práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny je zajištění práva na řádné soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při uplatnění ústavních principů, což obecné soudy v posuzované věci respektovaly.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil porušení základních práv stěžovatelek, a proto odmítl jejich ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. července 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu