Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Milanem Hulmákem o ústavní stížnosti stěžovatelky Kláry Machové, zastoupené JUDr. Tomášem Podhorským, advokátem, sídlem Masarykovo náměstí 102, Benešov, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. února 2024 č. j. 69 Co 34/2024-44 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. října 2023 č. j. 65 C 239/2022-33, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a 1) Václava Přibyla, 2) Dagmar Řezáčové a 3) Jany Přibylové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 a 96 odst. 1 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem určil, že stěžovatelka je povinna s účinností od 20. 10. 2022 platit vedlejším účastníkům měsíční nájemné za užívání ve výroku specifikovaného bytu ve výši 17 500 Kč měsíčně. Stěžovatelce dále uložil povinnost nahradit vedlejším účastníkům náklady řízení. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, které Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") odmítl a o nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Rozhodnutí odůvodnil městský soud tak, že obvodní soud vyzval stěžovatelku, aby ve lhůtě 15 dnů od doručení usnesení doplnila odvolání a poučil ji, že pokud tak neučiní, městský soud odvolání odmítne. Výzva k odstranění vad byla právnímu zástupci stěžovatelky doručena dne 2. 1. 2024, ale zůstala bez odezvy. Proto městský soud odvolání stěžovatelky podle § 43 odst. 2 ve spojení s § 211 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen ,,o. s. ř.) odmítl.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že městský soud vydal usnesení o odmítnutí odvolání předčasně. Obvodní soud vyzval stěžovatelku k odstranění vad podání usnesením ze dne 2. 1. 2024, k nápravě jí určil lhůtu 15 dní od doručení. Lhůta skončila dne 17. 1. 2024. Stěžovatelka doplnila odvolání dne 2. 2. 2024. Městský soud odeslal odmítnutí odvolání poštou až dne 12. 2. 2024. Městský soud měl od 2. 2. 2024 do 12. 2. 2024 dostatek času se doplněným odvoláním zabývat. Stěžovatelka v ústavní stížnosti odkazuje i na důvody uváděné v řízení před obecnými soudy, se kterými se soudy podle ní nevypořádaly.
4. Předtím, než může Ústavní soud přistoupit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění zákonem stanovených procesních předpokladů řízení. V dané věci dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
5. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2815/09 ,
,
,
či
I. ÚS 2617/08 , dostupná na https://nalus.usoud.cz), že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž neústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4). V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost představuje tedy krajní prostředek k ochraně práva nastupující až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není možná.
6. Podle § 229 odst. 4 o. s. ř. může účastník žalobou pro zmatečnost napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení, jakož i pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání nebo dovolání pro opožděnost.
7. V projednávané věci je tedy v souladu s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu posledním procesním prostředkem, který stěžovatelce zákon k ochraně jejího práva poskytuje, žaloba pro zmatečnost. Tento procesní prostředek je třeba nejen podat, ale i dosáhnout rozhodnutí o něm. Rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost však stěžovatelka nenapadá a z ústavní stížnosti ani jejích příloh nevyplývá, že by tohoto procesního prostředku využila. Naopak v ústavní stížnosti uvádí, že mimořádné opravné prostředky nejsou v dané věci přípustné. Stěžovatelka tedy všechny prostředky k ochraně svého práva nevyužila. Ústavní soud zároveň neshledal, že by ústavní stížnost svým významem podstatně přesahovala stěžovatelčiny vlastní zájmy, což je předpokladem pro to, aby se jí za těchto okolností mohl zabývat věcně [§ 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Stěžovatelka v ústavní stížnosti žádnou takovou argumentaci ani neuvádí.
8. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. června 2024
Milan Hulmák v. r. soudce zpravodaj