Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti Miroslava Bárty, zastoupeného JUDr. Zbyňkem Petrem, Ph.D., LL.M., advokátem, sídlem Záhřebská 577/33, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2024, č. j. 20 Cdo 102/2024-237, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, a Evy Sejrkové Bártové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel podal v zastoupení advokáta blanketní dovolání. Uvedl v něm, že dovolání odůvodní "v přiměřené lhůtě 30 dní". Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl. Stěžovatel ho totiž včas nedoplnil, a jeho dovolání tak obsahovalo vady, kvůli kterým v dovolacím řízení nebylo možné pokračovat (§ 243c odst. 1 občanského soudního řádu). Stěžovatel považuje toto rozhodnutí za protiústavní, a proto proti němu brojí ústavní stížností.
2. Nejvyšší soud podle stěžovatele porušil jeho právo na spravedlivý proces a s ním související právo uplatnit svá zjištění a důkazy a právo na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti zaručené čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Stěžovatel upřesnil, že před odmítnutím dovolání s ním obecné soudy nijak nekomunikovaly, nevyzvaly ho k doplnění dovolání či k zaplacení soudního poplatku. Postoupení dovolání Nejvyššímu soudu a jeho odmítnutí proto bylo dle jeho názoru předčasné.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
4. V řízení o této ústavní stížnosti není sporné, že stěžovatelovo dovolání nesplňovalo zákonné náležitosti a že jeho vady nebyly včas odstraněny. Tyto skutečnosti stěžovatel nezpochybňuje a Ústavní soud je nadto z vyžádaného dovolání ověřil. Spornou otázkou je pouze to, zda odmítnutí dovolání nebylo předčasné a zda tomuto rozhodnutí neměla z ústavního hlediska předcházet komunikace ze strany obecných soudů.
5. Ústavní soud v tomto ohledu předně zdůrazňuje, že posouzení náležitostí podání a volba následného procesního postupu je především otázkou výkladu podústavních předpisů. Tento úkol přitom náleží zejména obecným soudům, a tedy nikoli Ústavnímu soudu. Ten je jakožto orgán ochrany ústavnosti oprávněn posuzovat pouze to, zda v řízení nebo v něm vydaných rozhodnutích nedošlo k excesu, který je natolik závažný, že porušil ústavně zaručené základní právo či svobodu [čl. 83 Ústavy České republiky ("Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
6. K jednotlivým námitkám stěžovatele Ústavní soud uvádí, že protiústavnost procesního postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze dovozovat z toho, že stěžovatel nebyl před rozhodnutím o dovolání vyzván k zaplacení soudního poplatku za dovolání.
7. Ústavní soud si je vědom, že pokud nebyl poplatek za řízení splatný podáním dovolání zaplacen, má soud vyzvat poplatníka k jeho zaplacení (§ 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích). Zároveň je však třeba dodat, že pokud poplatník soudní poplatek nezaplatí a není k tomu soudem následně vyzván, není tím založena protizákonnost či dokonce protiústavnost daného řízení nebo v něm vydaných rozhodnutí (srov. např. Šínová R., Hamuľáková K. a kol. Civilní proces. Obecná část a sporné řízení. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 163).
8. Zákon o soudních poplatcích ostatně výslovně předpokládá možnost pokračovat v řízení i navzdory nezaplacení poplatku [srov. § 9 odst. 4 písm. a) zákona o soudních poplatcích a např. nález sp. zn. II. ÚS 4026/17
ze dne 10. 4. 2018, bod 21; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též na https://nalus.usoud.cz] a zároveň umožňuje rozhodnout o vyměření soudního poplatku i po právní mocí rozhodnutí, jímž bylo řízení skončeno (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1683/18
ze dne 19. 7. 2019, bod 12).
9. Protiústavnost napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení nezakládá ani okolnost, že Nejvyšší soud stěžovatele nevyzval k doplnění dovolání.
10. Ústavní soud připomíná, že práva na soudní ochranu se lze domáhat pouze "stanoveným postupem", přičemž podmínky a podrobnosti tohoto postupu upravuje zákon (srov. čl. 36 odst. 1 a odst. 4 Listiny). Mezi zákonné podmínky uplatnění tohoto práva se řadí i povinnost dovolatele uvést v dovolání všechny zákonné náležitosti (stanovené v § 42 odst. 4 a § 241a odst. 2 občanského soudního řádu) a možnost je doplnit "jen v průběhu trvání lhůty k dovolání" (§ 241 odst. 3 občanského soudního řádu). Ani jednu z těchto zákonných podmínek stěžovatel nesplnil.
11. Nejvyšší soud je přitom oprávněn dovolání odmítnout z důvodu zjištěných vad i tehdy, aniž by předtím dovolatele vyzval k jejich odstranění nebo aniž by s ním jakkoli jinak komunikoval. Povinnost vyzvat účastníka k opravě či doplnění vadného podání (zakotvená v § 43 občanského soudního řádu) se totiž v civilním dovolacím řízení neuplatní, neboť to zákon výslovně vylučuje (srov. § 243b občanského soudního řádu).
12. Ústavnost této výjimky přitom Ústavní soud aproboval již dříve (srov. usnesení sp. zn. Pl. ÚS 14/18
ze dne 12. 3. 2019, body 33 až 43, nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 359/20
ze dne 25. 6. 2020, bod 14 a
sp. zn. II. ÚS 2162/19
ze dne 23. 7. 2019, body 8 až 11). Ústavní soud neshledal v nyní posuzovaném případě žádný důvod, proč by se od těchto závěrů odchyloval.
13. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. dubna 2024
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu