Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti STELMAR, s. r. o., sídlem Tusarova 791/3, Praha 7 - Holešovice, zastoupené Mgr. Petrem Maierem, advokátem, sídlem Karlovo náměstí 288/17, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. února 2021 č. j. 62 Co 42/2021-120 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 8. ledna 2021 č. j. 26 C 186/2020-113, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a obchodních společností Allianz pojišťovna, a. s., sídlem Ke Štvanici 656/3, Praha 8 - Karlín, a OK GROUP, a. s., sídlem Mánesova 3014/16, Brno, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z předložených podkladů se podává, že stěžovatelka se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") proti vedlejším účastnicím domáhala zaplacení částky 78 525 292 Kč s příslušenstvím. Poté, co byla usnesením obvodního soudu ze dne 28. 7. 2020 č. j. 26 C 186/2020-101 vyzvána k úhradě soudního poplatku ve výši 2 385 253 Kč, podala žádost o osvobození od soudních poplatků, v níž vylíčila své majetkové poměry. Obvodní soud napadeným usnesením rozhodl, že stěžovatelce se osvobození od soudních poplatků nepřiznává, když na základě výpisů z bankovního účtu, registru vozidel, dokumentů založených ve sbírce listin obchodního rejstříku, auditované výroční zprávy, ohodnocení vlastního kapitálu a účetní rozvahy dospěl k závěru, že nejsou naplněny předpoklady přiznání osvobození podle § 138 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). V odůvodnění připomenul, že postup podle tohoto ustanovení je výjimečným a je třeba ho i jako takové vykládat. S přihlédnutím ke skutečnosti, že stěžovatelka měla na bankovním účtu disponibilní zůstatek přes 6 000 000 Kč, což navíc nekorespondovalo jejímu tvrzení, obvodní soud uzavřel, že je v jejích možnostech vyměřený poplatek zaplatit.
3. Proti usnesení obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání, v němž zejména namítala nesprávná skutková zjištění a nesprávné právní posouzení spočívající ve vycházení z kusých informací za minulá období. Zdůraznila, že její aktuální disponibilní prostředky činí 395 165 Kč a že závěr o možnosti disponovat s částkou převyšující 6 000 000 Kč není aktuální. Tvrzení o nepříznivé majetkové situaci dále opřela o záporné výsledky hospodaření a ztrátu dodávky služeb pro významného odběratele, resp. ztrátu možnosti nových zakázek.
Napadeným usnesením Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") potvrdil usnesení obvodního soudu, přičemž v odůvodnění zdůraznil povinnost žadatele tvrdit a prokázat existenci zvlášť závažných důvodů podle § 138 o. s. ř., když samotný nedostatek prostředků na účtech nebo nedostatek hotovosti nemusí znamenat nárok na osvobození od soudních poplatků. Je třeba vždy zkoumat celkové poměry, a nikoliv momentální situaci. V této souvislosti připomněl preferenci zásady potenciality, a nikoliv fakticity.
Městský soud, s přihlédnutím ke zjištění, že došlo k převodu části aktiv na jiný subjekt i k celkové změně předmětu podnikání, rovněž poukázal na závěry Nejvyššího soudu vyplývající z usnesení ze dne 7. 12. 2016 sp. zn. 21 Cdo 1919/2016, že by bylo v rozporu s účelem § 138 o. s. ř. zohledňovat stav nemajetnosti vzniklý na základě rozhodnutí právnické osoby převést svá aktiva na jiný subjekt. Vytýkala-li stěžovatelka obvodnímu soudu nesprávné závěry, městský soud konstatoval, že stěžovatelka sama nenabídla ani dostatečné, ani věrohodné informace, které by mohly být komplexně posouzeny.
Uvedl, že předložené výpisy z bankovního účtu byly vybrány selektivně, a z pohledávek za jinými subjekty dovodil stěžovatelčinu dobrou finanční situaci.
4. Stěžovatelka po rekapitulaci průběhu dosavadního řízení před obecnými soudy uvádí, že formulář "Prohlášení právnické osoby o majetkových poměrech a dalších rozhodných skutečnostech žadatele/žadatelky pro osvobození od soudních poplatků anebo ustanovení zástupce" (dále jen "prohlášení o majetkových poměrech") vyplnila podle pokynů v něm uvedených, mimo jiné doložila své příjmy za poslední tři měsíce předcházející podání návrhu. Nesouhlasí proto s tvrzeními obecných soudů, že předložené bankovní výpisy byly vybrány selektivně. Rovněž upozorňuje, že obecné soudy řádně odkázala na dokumenty dostupné ve sbírce listin obchodního rejstříku. Jde-li o pohledávky za jinými subjekty, stěžovatelka zdůraznila, že nejde o zápůjčky, jak se domníval městský soud, nýbrž o pohledávky z běžného obchodního styku. Dále zopakovala argumentaci obsaženou již v odvolání, konkrétně že informace o disponibilním zůstatku na účtu nejsou aktuální. Domnívaly-li se obecné soudy, že dostatečně nedoložila svou majetkovou situaci, bylo podle jejího názoru řádným postupem poučení ve smyslu § 43 a § 118 o. s. ř. a poskytnutí lhůty k doplnění. V opačném případě nelze akceptovat závěr obecných soudů, že stěžovatelka byla objektivně schopna zaplatit vyměřený soudní poplatek.
5. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená usnesení. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
6. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny a právo na spravedlivý proces podle č. 6 odst. 1 Úmluvy je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95
(U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody. To platí rovněž pro náklady řízení, které představují integrální součást rozhodovacího procesu. Žádné z těchto pochybení nelze v nyní posuzované věci učinit.
7. Těžištěm ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky o nepříznivých majetkových poměrech, pro které není schopna zaplatit vyměřený soudní poplatek. Podle § 138 o. s. ř. platí, že na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva, přičemž přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody. Ústavní soud zdůrazňuje, že mu nepřísluší přezkoumávat majetkové poměry účastníků a naplnění předpokladů pro osvobození od soudních poplatků, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých soudů. Zabýval se proto pouze ústavností postupu a rozhodování o stěžovatelčině žádosti o osvobození od soudního poplatku.
8. Z odůvodnění napadených usnesení se podává, že k nepřiznání osvobození od soudních poplatků došlo jednak z důvodu nikoliv dostatečného a věrohodného doložení nepříznivých majetkových poměrů stěžovatelkou, jednak z důvodu odlišného názoru na její celkové majetkové poměry.
9. K prvnímu důvodu Nejvyšší soud již dlouhodobě zastává závěr, že nejen břemeno tvrzení, ale i břemeno důkazní o skutečnostech rozhodných pro posouzení poměrů žadatele odůvodňujících osvobození od soudních poplatků zatěžují účastníka, který o osvobození od soudních poplatků žádá [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015 sp. zn. 32 Cdo 3047/2014, rovněž např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2018 sp. zn. III. ÚS 1270/18
(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Nejvyšší soud proto trvá na povinnosti žadatele nejen vylíčit, ale zejména věrohodným způsobem doložit své poměry rozhodné pro posouzení důvodnosti žádosti.
10. V nyní posuzované věci měla stěžovatelka možnost požadovaným způsobem své majetkové a další rozhodné poměry dokázat. K tomu lze odkázat na obsah prohlášení o majetkových poměrech (viz www.justice.cz), v němž jsou srozumitelným způsobem, byť odlišně od tvrzení stěžovatelky obsaženého v ústavní stížnosti, vymezeny zdroje informací svědčících o neschopnosti zaplatit poplatek a dokumenty, které mají být soudu společně s žádostí předloženy, zejména pak doložení příjmů za poslední tři zdaňovací období. Součástí žádosti je rovněž prohlášení žadatele o pravdivosti předložených informací a nezamlčení okolností majících vliv na celkové vyhodnocení majetkových poměrů. Posoudily-li obvodní soud a městský soud shodně prohlášení stěžovatelky jako nedostatečné a nevěrohodné právě pro absenci významných skutečností, které si samy zjistily, nelze jejich rozhodnutí považovat za zásah do základních práv stěžovatelky.
11. Ústavní soud k tomu připomíná, že je povinností žadatele doložit objektivní naplnění předpokladů postupu předvídaného v § 138 o. s. ř., a nikoliv, jak se domnívá stěžovatelka, že obecné soudy mají povinnost dokázat žadateli objektivní schopnost soudní poplatek zaplatit. V nyní posuzované věci má zásadní význam rovněž závěr obecných soudů, který stěžovatelka v ústavní stížnosti přechází, a to nikoliv o fakticitě, nýbrž o potencialitě majetkových poměrů, což zejména rozvedl městský soud v napadeném usnesení.
12. Na základě výše uvedeného Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. května 2021
Pavel Šámal v. r. předseda senátu