Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Iva Schneiderky, insolvenčního správce, sídlem Nerudova 37/32, Hradec Králové, zastoupeného Mgr. Jiřím Šlencem, advokátem, sídlem Velké náměstí 148/11, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2025 č. j. 29 ICdo 3/2025-166, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. září 2024 č. j. 103 VSPH 486/2024-139 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. dubna 2024 č. j. 18 ICm 1262/2023-125, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Karla Elznice a obchodní společnosti Air Bank a.s., sídlem Evropská 2690/17, Praha 6 - Dejvice, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno základní právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "insolvenční soud") byla zamítnuta žaloba o určení, že v rozhodnutí specifikovaná pohledávka vedlejší účastnice za vedlejším účastníkem jako dlužníkem byla přihlášena po právu (výrok I). Dále insolvenční soud rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") k odvolání stěžovatele jen do výroku II rozsudku insolvenčního soudu o náhradě nákladů změnil napadeným usnesením tento rozsudek tak, že vedlejší účastnici jako žalobkyni uložil povinnost zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku 900 Kč (výrok I usnesení vrchního soudu) a výrokem II rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Současně účastníky poučil o nepřípustnosti dovolání. V odůvodnění uvedl, že nezastoupenému účastníku řízení v souvislosti s přiznáním paušální náhrady nákladů podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu (dále jen "vyhláška č. 254/2015 Sb."), nelze přiznat náhradu nákladů i s příslušnou sazbou daně z přidané hodnoty, která v této souvislosti patří pod náhradu nákladů řízení jen za podmínek stanovených § 137 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "o. s. ř." nebo "občanský soudní řád"). Občanský soudní řád výslovně stanoví, kdy lze náhradu za daň z přidané hodnoty k nákladům řízení připočíst, a proto nelze takovou situaci rozšiřovat výkladem. Není-li účastník řízení zastoupen advokátem, notářem nebo patentovým zástupcem, přísluší mu podle vrchního soudu paušální náhrada hotových výdajů bez navýšení o daň z přidané hodnoty. Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani § 38 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, dle jehož poslední věty je-li insolvenční správce plátcem daně z přidané hodnoty, náleží mu k odměně a náhradě hotových výdajů částka odpovídající této dani, kterou je insolvenční správce povinen z odměny a náhrady hotových výdajů odvést podle zvláštního právního předpisu. O odměně a náhradě hotových výdajů insolvenčního správce podle § 38 odst. 1 insolvenčního zákona rozhoduje insolvenční soud na základě příslušného vyúčtování insolvenčního správce. Toto ustanovení nelze aplikovat při rozhodování o náhradě nákladů řízení podle občanského soudního řádu.
3. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (výrok I), rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok II) a stěžovateli stanovil povinnost uhradit soudní poplatek za dovolání ve výši 4 000 Kč (výkon III). Dovolání stěžovatele nemohlo být podle Nejvyššího soudu přípustné pro řešení právní otázky ohledně přiznání práva na náhradu nákladů řízení s daní z přidané hodnoty, neboť dovolání proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení, je podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nepřípustné. Výrok o povinnosti stěžovatele zaplatit soudní poplatek za dovolání odůvodnil Nejvyšší soud tím, že dovolatel je sice osvobozen od soudního poplatku za dovolání, toto osvobození nelze zneužívat k podávání opravných prostředků tam, kde to zákon vylučuje.
4. Stěžovatel uvádí, že mu podle zákona za jeho činnost náleží odměna 300 Kč za 1 úkon, který jako insolvenční správce ve věci učiní. Tím, že mu nebyla přiznána náhrada za daň z přidané hodnoty, zůstane mu odměna toliko ve výši 248 Kč, protože se na něj vztahuje povinnost odvést daň z přidané hodnoty z takto získaného příjmu. Jeho dovolání bylo přípustné, neboť se na Nejvyšší soud obrátil v souvislosti s řešením právní otázky týkající se nepředvídatelnosti soudního rozhodování, kdy soudní praxe není jednotná v tom, zda lze insolvenčnímu správci přiznat náhradu za daň z přidané hodnoty. Neobrátil se na Nejvyšší soud v otázce náhrady nákladů řízení. Nesouhlasí s tím, že mu Nejvyšší soud stanovil povinnost zaplatit soudní poplatek za dovolání, je-li ze zákona osvobozen od placení soudního poplatku. Pokud stěžovateli nebyla přiznána náhrada nákladů za daň z přidané hodnoty, je takový postup diskriminační, neboť má na druhou stranu povinnost účastnit se incidenčních sporů, v nichž následně musí z přiznané náhrady nákladů odvést příslušnou sazbu daně z přidané hodnoty. V této souvislosti stěžovatel opětovně odkazuje na § 38 odst. 1 insolvenčního zákona.
5. Ústavní soud se nejprve zabýval splněním procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána dílem včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní stížnost proti rozhodnutí krajského soudu a vrchního soudu je opožděným návrhem, neboť stěžovatel napadal usnesení vrchního soudu jen co do nároku na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů přiznaných (podle stěžovatele nesprávně) bez daně z přidané hodnoty. Za takové situace není dovolání mimořádný opravný prostředek, který měl stěžovatel k dispozici, a tudíž bylo třeba ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí vrchního soudu, kterým bylo rozhodnuto o stěžovatelově odvolání.
7. Ústavní soud stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy) a jeho úlohou není instanční přezkum jejich rozhodnutí. Postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad podústavních právních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, je ryze záležitostí obecných soudů. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) pouze přezkoumává, zda v řízení nebyla dotčena ústavně zaručená práva či svobody účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Při výkonu dohledu nad dodržováním ústavních principů řádného procesu obecnými soudy není úkolem Ústavního soudu, aby rozhodl, zda právní závěry obecných soudů a jimi provedený výklad podústavních právních předpisů jsou věcně správné či nikoli.
8. Vrchní soud stěžovatele správně poučil o nemožnosti podat dovolání, neboť k odvolání stěžovatele rozhodoval toliko o náhradě nákladů řízení. Proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je přitom vyloučena možnost podat dovolání přímo ze zákona. Taková otázka není sporná a stěžovatel k tomuto aspektu ústavní stížnosti ve skutečnosti uvádí jen to, že chtěl v dané věci sjednotit judikaturu obecných soudů a že se ve skutečnosti neobracel na Nejvyšší soud ohledně náhrady nákladů řízení, ale toliko ohledně přiznání nebo nepřiznání náhrady za daň z přidané hodnoty.
Z § 137 o. s. ř. ovšem jasně vyplývá, že eventuální náhrada za daň z přidané hodnoty se považuje za součást náhrady nákladů řízení. Pokud zákon výslovně vylučuje možnost podat dovolání do výroku rozhodnutí odvolacích soudů, který se týká jen náhrady nákladů řízení, nelze uvedené pravidlo obcházet interpretací předkládanou stěžovatelem. Pokud Nejvyšší soud za této situace dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné ze zákona, je jeho rozhodnutí ústavně souladné. Stěžovatel sám se fakticky zbavil možnosti, aby jím napadená rozhodnutí insolvenčního soudu a vrchního soudu byla přezkoumána Ústavním soudem.
9. Nejvyšší soud také vysvětlil, proč se rozhodl stanovit stěžovateli povinnost uhradit soudní poplatek za dovolání. Jeho postup navazuje na jeho dřívější rozhodnutí a Ústavní soud tento postup Nejvyššího soudu akceptuje jako ústavně konformní. Stěžovatel neměl důvod - i s ohledem ke správnému poučení o nemožnosti podat dovolání - dovolání podávat a ani v ústavní stížnosti nepředložil žádnou argumentaci, ze které by bylo možné dovodit, že se mohl domnívat, že dovolání v jeho věci je i přes poučení odvolacím soudem přípustné.
10. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti jako návrh podaný po lhůtě podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu a zčásti, protože nezjistil porušení stěžovatelových základních práv, jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. dubna 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu