Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti J. K., zastoupeného JUDr. J. P., advokát, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 1999, č.j. 25 Cdo 2526/98-46, za účasti Nejvyššího soudu ČR jako účastníka řízení a P. P. a J. P., jako vedlejších účastníků, zastoupených JUDr. A. N., advokátkou, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 18. 2. 2000 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 1999, č.j. 25 Cdo 2526/98-46, kterým bylo zamítnuto jeho podle § 239 odst. 2 o.s.ř. přípustné dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. 7. 1998, č.j. 26 Co 78/98-33, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 18. 9. 1997, č.j. 9 C 1255/97-20. Posledně uvedeným rozsudkem byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti vedlejším účastníkům P.P. a J.P. o zaplacení částky 128.095,50 Kč s příslušenstvím, z titulu bezdůvodného obohacení užíváním nebytových místností stěžovatele jako byt bez právního důvodu.
Stěžovatel tvrdí, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky ("Ústava"). Porušení spatřuje v údajně nesprávných právních názorech dovolacího soudu ohledně výkladu ustanovení § 458 odst. 1 obč. zák., konkrétně rozsahu plnění, které jsou vedlejší účastníci povinni mu jako bezdůvodné obohacení vydat.
Nejvyšší soud ČR jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatel nesouhlasí s právními závěry soudů prvního a druhého stupně, ani soudu dovolacího v otázce určení výše bezdůvodného obohacení v posuzovaném případě, avšak nevysvětluje konkrétně, jakým způsobem se její řešení dotýká jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní stížnost je především reprodukcí tvrzení a právních názorů, jež stěžovatel uplatňoval již v řízení před obecnými soudy a se kterými se Nejvyšší soud ČR v mezích dovolacího přezkumu v napadeném rozsudku vypořádal. Ústavní stížnost je polemikou s právními názory rozhodnutí obecných soudů a staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Navrhl, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.
Vedlejší účastníci P. P. a J. P. ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedli, že ústavní stížnost považují za nedůvodnou a plně se ztotožňují se závěry Nejvyššího soudu ČR vyjádřenými v napadeném rozsudku. Navrhli, aby Ústavní soud nálezem ústavní stížnost zcela zamítl a vedlejším účastníkům podle § 62 odst. 4 a 5 zákona přisoudil náhradu nákladů řízení.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Okresního soudu Praha - západ, sp. zn. 9 C 1255/97, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, v postupu Nejvyššího soudu ČR neshledal nic, co by nasvědčovalo nedodržení ústavních procesních práv stěžovatele, či ústavně nekonformní interpretaci hmotněprávních ustanovení aplikovaných v projednávané věci. Ústavní stížnost je v podstatě jen nesouhlasem stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním argumentů uplatněných již v řízení před obecnými soudy, a nevyplývá z ní nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Z těchto důvodů jeví se Ústavnímu soudu stěžovatelovo tvrzení o porušení čl. čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy jako zjevně neopodstatněné. Pokud jde o náhradu nákladů řízení vedlejším účastníkům, Ústavní soud neshledal důvody pro postup podle ust. § 62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 5. 6. 2000
JUDr. Vladimír Čermák předseda senátu