Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Františka Savova a obchodní společnosti BALAVIL INVEST LTD, sídlem 7 Plaza Parade Maida Vale, Londýn, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, zastoupených Mgr. Martinem Trojanem, advokátem, sídlem Nádražní 344/23, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2024 č. j. 27 Cdo 1552/2023-300, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22.
června 2022 č. j. 15 Co 218/2022-234 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. srpna 2022 č. j. 17 C 49/2022-261, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a Jana Červinky, obchodní společnosti CSG INDUSTRY, a. s., sídlem U Rustonky 714/1, Praha 8 - Karlín, obchodní společnosti CZECHOSLOVAK GROUP, a. s., sídlem U Rustonky 714/1, Praha 8 - Karlín, a Michala Strnada, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich základní práva na přístup k soudu a spravedlivý proces zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen " Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se vůči vedlejším účastníkům domáhal žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") zaplacení částky 400 000 000 Kč s příslušenstvím. Protože nezaplatil soudní poplatek ze žaloby při jejím podání, byl obvodním soudem vyzván k jeho zaplacení ve výši 4 100 000 Kč ve stanovené lhůtě. Stěžovatel v této lhůtě požádal o osvobození od jeho placení, obvodní soud mu osvobození nepřiznal a vyzval ho opětovně k zaplacení soudního poplatku. Protože ho stěžovatel nezaplatil, obvodní soud napadeným usnesením řízení zastavil (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok).
3. Proti usnesení obvodního soudu podal stěžovatel odvolání, v němž především zdůraznil, že postoupením pohledávky na stěžovatelku pozbyl aktivní legitimaci. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") jeho odvolání neshledal důvodným a napadeným usnesením potvrdil usnesení obvodního soudu.
4. Oba stěžovatelé podali proti usnesení městského soudu dovolání, který je napadeným usnesením odmítl s odůvodněním, že zastavení řízení je logickým a ústavně konformním důsledkem pasivity stěžovatele.
5. Stěžovatelé mají za to, že Nejvyšší soud se v napadeném usnesení nedostatečně vypořádal s jejich námitkou týkající se porušení jejich základních práv a svobod, námitkou o odchýlení se soudů v řízení předcházejícím dovolání dosavadní ustálené judikatuře Ústavního soudu, jakož i s námitkou o nevypořádání se s otázkou dosud judikaturně nevyřešenou, a to: "Lze v řízení rozhodnout o návrhu na procesní nástupnictví, podaném žalobcem s odkazem na ust. § 107a občanského soudního řádu, dříve, než žalobce uhradí soudní poplatek za podanou žalobu?"
6. Nejvyšší soud podle stěžovatelů podané dovolání odmítl jako zjevně bezdůvodné, aniž by blíže určil, v čem zjevnou bezdůvodnost podaného dovolání shledává. Nejvyšší soud ovšem na otázky předložené v dovolání stěžovateli nikterak nereaguje, blíže se s nimi nezaobírá a celkově se s otázkami vypořádává pouze obecně.
7. Umožňuje-li zákon placení poplatku odložit až na samotný závěr soudního řízení, tím spíše by podle stěžovatelů nemělo být jeho nezaplacení překážkou projednání věci v případě nebezpečí z prodlení, kdy aktivně legitimovaná osoba (stěžovatelka) se domáhá vstupu do řízení, a přitom a) sama nemůže ovlivnit běh řízení, v němž vystupuje stěžovatel, jako žalobce, který aktivní legitimaci na její úkor ztratil, b) sama nemůže nabytou pohledávku uplatnit žalobou z důvodu překážky litispendence, c) kvůli specifické okolnosti (promlčení práva, ke kterému v mezidobí došlo), nemůže pasivně vyčkávat, až bude soudní řízení s aktivně nelegitimovaným žalobcem zastaveno, a poté sama podat žalobu.
8. Stěžovatelé mají pochybnosti o správném obsazení senátu Nejvyššího soudu, protože v průběhu dovolacího řízení byli informováni o změně ve složení senátu, který bude věc rozhodovat, nicméně v tomto informačním dopisu absentovalo poučení o možnosti vyjádřit se k osobám soudců věc rozhodujících.
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé před jejím podáním vyčerpali veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) a svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost.
Ústavní soud připomíná, že výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i přezkoumávání jejich aplikace při řešení konkrétních případů přísluší ostatním soudům. Do jejich rozhodovací činnosti může Ústavní soud zasahovat jen tehdy, postihuje-li chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého řádného procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl.
83 Ústavy), a proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
11. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení (do kterých se řadí i soudní poplatek) před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení [srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05
(rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)]. Rozhodování o nákladech řízení by mohlo nabýt ústavněprávního rozměru toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících jejich placení a náhradu, což by mohlo nastat v důsledku výkladu a použití příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou výjimečné [např. nálezy ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000
(N 75/22 SbNU 145), ze dne 24. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 619/2000
(N 79/22 SbNU 165) nebo ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000
(N 100/23 SbNU 23)].
12. Podle Ústavního soudu je postup obvodního soudu i městského soudu řádně odůvodněn a napadená rozhodnutí odpovídají právní úpravě soudních poplatků. Jejich argumentaci považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními. Obecné soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny i Úmluvy, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná, neboť jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení hmotněprávních či procesněprávních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů.
13. Ústavní soud opakovaně připomíná, že základní právo na projednání věci soudem zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není absolutní, a již svojí povahou připouští jistá omezení. Uplatňovaná zákonná omezení nicméně nemohou zužovat možnosti jednotlivce takovým způsobem či v takové míře, že by došlo k zásahu do samotné podstaty tohoto práva. Tato omezení jsou ústavně souladná pouze tehdy, sledují-li legitimní účel a existuje-li vztah přiměřenosti mezi použitými prostředky a sledovaným účelem. Za takové ústavně souladné omezení přístupu k soudu lze považovat mj. i zákonem stanovenou povinnost účastníka zaplatit soudní poplatek.
14. Ohledně zbývající argumentace stěžovatelů postačuje odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí, ve kterých se soudy vyčerpávajícím způsobem vypořádaly se všemi námitkami, pročež nejen z hlediska procesní ekonomie není třeba tyto závěry na tomto místě opakovat či parafrázovat, postačí pouze zdůraznit, že na nich Ústavní soud neshledává žádné ústavněprávní nedostatky. Namítaný vadný postup Nejvyššího soudu při změně v obsazení senátu a v nemožnosti stěžovatelů vyjádřit se ke složení senátu se nepromítl do výsledku řízení a stěžovatelé v ústavní stížnosti ani neuvádějí okolnosti, které by měly vést k vyloučení soudce.
15. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. července 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu