Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti CZT a. s., sídlem Lísková 1513, Čáslav, zastoupené Mgr. Zbyškem Malíkem, advokátem, sídlem Střelecká 672/14, Hradec Králové, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. února 2022 č. j. 3 Afs 160/2020-69, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Celního úřadu pro Pardubický kraj, sídlem Palackého třída 2659, Pardubice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její práva zaručená čl. 11 odst. 1 a 5 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí se podává, že vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 25. 8. 2017 č. j. 47054-13/2017-590000-11 zamítl námitky stěžovatelky proti exekučním příkazům vedlejšího účastníka ze dne 30. 6. 2017 č. j. 47054/2017-590000-42 a ze dne 11. 7. 2017 č. j. 47054-4/2017-590000-42 přikázáním pohledávky z účtu u poskytovatele platebních služeb a přikázáním jiné peněžité pohledávky ve výši 666 292,46 Kč. Vedlejší účastník dále rozhodnutím ze dne 30. 8. 2017 č. j. 47054-14/2017-590000-11 zamítl námitky stěžovatelky proti svému rozhodnutí ze dne 14. 7. 2017 č. j. 47054-6/2017-590000-42 o částečném zastavení daňové exekuce.
3. Žalobu stěžovatelky proti rozhodnutím vedlejšího účastníka ze dne 25. 8. 2017 č. j. 47054-13/2017-590000-11 a ze dne 30. 8. 2017 č. j. 47054-14/2017-590000-11 zamítl Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 29. 4. 2020 č. j. 52 Af 61/2017-115 (výrok I), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
4. Ke kasační stížnosti stěžovatelky Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem kasační stížnost zamítl (výrok I) a rozhodl, že se žádnému z účastníků nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti (výrok II). Nejvyšší správní soud zdůraznil, že hlavní osou argumentace stěžovatelky je její snaha zpochybnit existenci řádného exekučního titulu, tj. rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 2. 5. 2017 č. j. 31107/2017-590000-11. Proti exekučnímu titulu jako takovému brojila stěžovatelka žalobou, kterou krajský soud zamítl rozsudkem ze dne 11.
6. 2019 č. j. 52 Af 1/2018-44, přičemž kasační stížnost stěžovatelky byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 9. 2021 č. j. 7 Afs 238/2019-52. Nejvyšší správní soud dále konstatoval, že stěžejní žalobní námitkou stěžovatelky bylo, že rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 2. 5. 2017 č. j. 31107/2017-590000-11 o novém stanovení úroku z neoprávněného jednání správce daně nemohlo být (řádným) exekučním titulem, neboť exekvovaná částka není "daní" ve smyslu zákonné definice daňového řádu.
Nejvyšší správní soud shledal, že krajský soud nepochybil, dovodil-li s odkazem na příslušnou judikaturu Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 14. 12. 2017 č. j. 2 Afs 148/2017-36), že tento institut pod pojem "daně" podřadit lze a vysvětlil proč. V dalším odkázal stěžovatelku na svůj rozsudek ze dne 26. 4. 2021 č. j. 5 Afs 200/2018-37, jenž se týkal vlastního exekučního příkazu a kde soud obšírněji reagoval na argumenty týkající se povahy úroku z neoprávněného jednání správce daně. Dále stěžovatelka dovozovala (z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18.
7. 2019 č. j. 2 Afs 249/2017-66), že již neexistují platné platební výměry na spotřební daň z tabákových výrobků, a proto ani vypočtený úrok, respektive "přeplatek" na úroku, který je v projednávané věci předmětem exekuce, "nemůže být správný". Krajský soud hodnotil tuto žalobní námitku jako opožděnou, s čímž se Nejvyšší správní soud ztotožnil. Není totiž rozhojněním či navázáním na původní žalobní body, které stojí a padají pouze s koncepcí, podle níž úrok z neoprávněného jednání správce daně není "daní", ale jakousi soukromoprávní pohledávkou.
Tuto argumentaci krajský soud v napadeném rozsudku přesvědčivě vypořádal. Nové kasační námitky, které de facto tvrdí, že po uplynutí žalobní lhůty podle § 72 odst. 1 s. ř. s. v jiné "větvi" řízení došlo k dalšímu, pro stěžovatelku příznivému, vývoji, který by měl založit důvod pro zastavení exekuce či zrušení exekučního titulu, mohou být uplatněny pouze před orgány daňové správy, nikoli před správními soudy.
5. Stěžovatelka je zejména přesvědčena, že se Nejvyšší správní soud má zabývat sníženým nárokem na úrok z neoprávněného jednání správce daně, jako exekučním titulem, resp. zákonností takového exekučního titulu i bez návrhu, neboť "primární" daňová povinnost stanovená dodatečnými platebními výměry na spotřební daň za zdaňovací období únor až duben 2006, ze které je snížení nároku na tento úrok vedlejším účastníkem dovozován, byla v rámci pozdější judikatury Nejvyššího správního soudu prohlášena za neexistující. Podle stěžovatelky "nezákonnost, resp. neexistenci exekučního titulu nelze bránit ani ustanovením § 75 odst. 1 s. ř. s."., když právě neexistenci exekučního titulu jako "primární" daňovou povinnost Nejvyšší správní soud již přezkoumával i bez návrhu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2019 č. j. 2 Afs 249/2017-66). S přihlédnutím k platné zákonné úpravě, podle které "příslušenství následuje osud daně", se náprava týkající se příslušenství řeší bez zahájení daňového řízení, tj. opravou předpisu na osobním daňovém účtu daňového subjektu. Důsledek neexistence, resp. nezákonnost exekučního titulu, tj. "přiznání" úroku u neoprávněného jednání správce daně, se provede "předpisem" na osobním daňovém účtu, aniž by správce daně vydal rozhodnutí. Jedinou obranou stěžovatelky tedy byla tato žaloba, kde správní soudy mohly a zejména měly poskytnout stěžovatelce ochranu před nezákonným jednáním vedlejšího účastníka.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi uznáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním či ve správním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
10. Právě uvedené platí i pro postup v soudním řízení správním. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry správních soudů nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí. Takovéto pochybení Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
11. Ústavní soud konstatuje, že právní závěry Nejvyššího správního soudu (sub 4), podle kterých je jednak argumentace stěžovatelky, že exekvovaná částka není "daní" ve smyslu zákonné definice daňového řádu, nedůvodná, a za druhé argumentace stěžovatelky k neexistenci platných platebních výměrů na spotřební daň z tabákových výrobků, že tato je opožděná, jsou ústavně konformní. Na tomto místě možno odkázat na právní závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2017 č. j. 2 Afs 148/2017-36, podle kterých "daňový přeplatek je ‚daní' ve smyslu legální definice daňového řádu.
Takový je smysl § 2 odst. 1 in fine daňového řádu, podle něhož ‚[p]ředmětem správy daní jsou daně, které jsou příjmem veřejného rozpočtu, nebo snížením příjmu veřejného rozpočtu (dále jen "vratka")' (...). Zákonodárcem zvolená formulace o ‚snížení příjmu' jistě není příliš elegantní, nevzbuzuje však pochybnosti o tom, že ‚daní' v širším slova smyslu se rozumí nejen platby daňových subjektů státu, ale naopak i platby opačným směrem, tedy od státu daňovým subjektům. K těmto platbám může dojít z různých právních důvodů (titulů), předvídaných daňovými předpisy (např. vratka z důvodu nadměrného odpočtu DPH).
Není důvodu, proč by mezi tyto tituly neměla patřit i platba úroků daňovému subjektu (zde žalobci) z důvodu zrušení, změny nebo prohlášení nicotnosti rozhodnutí o stanovení daně podle § 254 daňového řádu." Nejvyšší správní soud v posuzované věci své právní závěry obsáhle a důkladně odůvodnil s odkazy na příslušnou právní úpravu a relevantní judikaturu, pročež nelze tyto právní závěry označit za neústavní.
12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. května 2022
Josef Fiala v. r. předseda senátu