Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele T. F., zastoupeného JUDr. Viktorem Pakem, advokátem, sídlem Francouzská 171/28, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2024 č. j. 25 Cdo 1362/2022-303, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. září 2021 č. j. 91 Co 137/2021-256 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. ledna 2021 č. j. 31 C 12/2019-204, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a D. G., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno především jeho právo na ochranu zdraví podle čl. 31 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") domáhal po vedlejším účastníkovi zaplacení částky 7 000 000 Kč představující náhradu újmy za bolest a ztížení společenského uplatnění. Uvedl, že byl od června 2016 do března 2017 klientem vedlejšího účastníka, který mu na základě ústně uzavřené smlouvy poskytoval psychoterapii. V březnu 2017 stěžovatel v sebevražedném úmyslu skočil z okna a způsobil si těžká zranění, která jej upoutala na invalidní vozík.
Sebevražednému pokusu předcházelo zhoršování psychického stavu, ale vedlejší účastník diagnózu nerozpoznal. Tvrdil, že vzhledem ke skartaci zdravotnické dokumentace vedlejším účastníkem má dojít k obrácení důkazního břemene. Obvodní soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl (I. výrok) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení ve výši 398 574 Kč (II. výrok). Na základě provedeného dokazování obvodní soud uzavřel, že stěžovatel absolvoval u vedlejšího účastníka 26 psychoterapeutických sezení s týdenní frekvencí, s poslední návštěvou v březnu 2017.
Z jejich SMS komunikace vzal za prokázané, že vedlejší účastník dne 1. 2. 2017 zaslal stěžovateli kontakt na psychiatra a sexuologa, přičemž stěžovatel téhož dne odpověděl, že se k němu objedná. K doporučenému lékaři se stěžovatel dvakrát, zhruba měsíc před pokusem o sebevraždu, objednal, z návštěvy však sešlo. Dne 10. 3. 2017 se stěžovatel pokusil o sebevraždu požitím léků, pořezáním zápěstí a skokem z okna 3. patra, v důsledku čehož utrpěl zranění páteře, které vedlo k plegii dolních končetin.
Obvodní soud nepřisvědčil jeho tvrzení, že vedlejší účastník poskytoval psychoterapii bez příslušného veřejnoprávního oprávnění, neboť měl živnostenské oprávnění pro předmět podnikání "psychologické poradenství a diagnostika", dále vykonal atestační zkoušku a získal specializovanou způsobilost v oboru klinické psychologie. Podle obvodního soudu není v rozporu s právní úpravou, je-li psychoterapie poskytována i mimo zdravotnictví. Případná absence vedení zdravotnické dokumentace nemůže být považována za protiprávní jednání, které bylo příčinou vzniku újmy.
Podotkl dále, že "samotné nerozpoznání není jednáním... jde pouze o negativní výsledek myšlenkového procesu" (bod 21. odůvodnění), přičemž stěžovatel nespecifikoval, co konkrétně vedlejší účastník neučinil a učinit měl. K obrácení důkazního břemene nemohlo dojít, protože stěžovatel ani přes výzvu soudu podle § 118a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neunesl břemeno tvrzení, resp. jasně neuvedl, v čem konkrétně mělo spočívat protiprávní jednání, které bylo příčinou újmy.
3. Proti rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání, na jehož základě Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") výrok ve věci samé potvrdil. Zdůraznil, že bylo na stěžovateli, aby konkrétně popsal, jakou povinnost měl vedlejší účastník porušit při poskytování psychologického poradenství. Stěžovatel v žalobě uvedl výhradně obecný důvod "neseznání diagnózy", což vedlejší účastník popřel. Stěžovatel netvrdil, na jakou skutečnost vedlejší účastník řádně nezareagoval a nepřipojil ani tvrzení, na základě čeho měl diagnózu stanovit a co měl zanedbat. Takový popis byl přitom na stěžovateli, nešlo o informace, které by mohly být získány výhradně ze zdravotnické dokumentace. Stěžovatel navíc nepopsal příčinnou souvislost mezi namítaným porušením obecné povinnosti a vzniklou újmou. Podstatné je, že vedlejší účastník doporučil stěžovateli v dostatečném předstihu před vznikem újmy návštěvu psychiatra a sexuologa. Stěžovatel přitom nerozporoval, že k jeho návštěvě a potřebnému vyšetření nedošlo z důvodů nezávislých na vedlejším účastníkovi. Tím podle městského soudu došlo k přetržení příčinné souvislosti s případným porušením povinnosti vedlejšího účastníka, protože lékař psychiatr mohl, na rozdíl od vedlejšího účastníka, stěžovateli poskytnout potřebnou medikaci. Na těchto závěrech nemohla nic změnit ochrana poskytovaná stěžovateli jako slabší straně, ať už jako pacientovi nebo jako spotřebiteli. Výrok rozsudku obvodního soudu o náhradě nákladů řízení městský soud zrušil a v tomto rozsahu vrátil věc obvodnímu soudu k dalšímu řízení, protože náhrada nákladů řízení je poměrně vysoká a vzhledem k informacím o závažném poškození zdravotního stavu stěžovatele je třeba zvážit použití § 150 o. s. ř. Městský soud neměl dostatečné podklady ani pro potvrzení ani pro změnu nákladového výroku, neboť dosud nebylo zjištěno, zda a do jaké míry má poškození zdraví stěžovatele vliv i na jeho finanční situaci.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele proti rozsudku městského soudu. S odkazem na svou konstantní judikaturu zdůraznil, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každá sama o sobě vede samostatně k výsledku dosaženému rozhodnutím odvolacího soudu, je třeba dovoláním zpochybnit každou z nich. Vzhledem k závěru městského soudu o nedůvodnosti žaloby mimo jiné z důvodu přetržení příčinné souvislosti s případným porušením povinnosti vedlejšího účastníka, který nebyl v dovolání žádným způsobem zpochybněn, nemůže věcný přezkum ostatních právních otázek ovlivnit výsledek řízení, a dovolání je tak nepřípustné jako celek bez ohledu na případné řešení jiných otázek vymezených v dovolání. Zdůraznil nadto, že stěžovatel v dovolání zcela pomíjí, že jeho žaloba byla mimo jiné zamítnuta nikoliv proto, že by neunesl břemeno důkazní, nýbrž pro neunesení břemene tvrzení. Z toho důvodu jsou bezpředmětné námitky o údajné skartaci zdravotnické dokumentace vedlejším účastníkem. Na závěru, že stěžovatel nesplnil povinnost tvrzení, pročež jeho žaloba musela být zamítnuta, nic nemění ani tvrzená existence spotřebitelského vztahu mezi ním a vedlejším účastníkem.
5. Stěžovatel rekapituluje průběh řízení před soudy a namítá, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na ochranu zdraví podle čl. 31 odst. 1 Listiny, právo na náhradu za újmu způsobenou lékařským zákrokem podle čl. 24 Úmluvy na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny, právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Současně tvrdí, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s čl. 38 Listiny základních práv Evropské unie, podle něhož je v politikách Evropské unie zajištěna vysoká úroveň ochrany spotřebitele.
6. Vedlejší účastník podle stěžovatele poskytoval své služby bez oprávnění k poskytování zdravotních služeb a pouhého půl roku po skončení psychoterapie protiprávně skartoval zdravotnickou dokumentaci. V důsledku toho se stěžovatel dostal do informačního deficitu, a proto mělo dojít k obrácení důkazního břemene. Rozsudek obvodního soudu je podle něj neústavní a vnitřně rozporný, neboť ve výroku sice byla žaloba zamítnuta, v bodu 16. odůvodnění je však uvedeno, že je důvodná. Stěžovatel se dovolává toho, že ústně uzavřená smlouva mezi ním a vedlejším účastníkem byla smlouvou o péči o zdraví podle § 2636 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z."), a při jejím výkladu má být použit § 1812 odst. 1 o. z. Usnesení Nejvyššího soudu považuje stěžovatel za neústavní a rozporné s judikaturou Nejvyššího soudu, neboť Nejvyšší soud odmítl jeho dovolání navzdory tomu, že v něm "namítal zcela konkrétní rozpory mezi procesním postupem odvolacího soudu a ustálenou judikaturou Ústavního soudu".
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen podle § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
8. Ústavní soud není další přezkumnou instancí v soustavě obecných soudů (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy) a jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy toliko ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Z ústavněprávního hlediska může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry soudu s nimi nejsou v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je slučitelný s ústavním pořádkem [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)]. Skutečnost, že soudy zaujímají k věci jiný právní názor než stěžovatel, nevede sama o sobě k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod. To platí tím spíše, když obsahem práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny není garance úspěchu v řízení [srov. např. usnesení ze dne 30. 6. 2020 sp. zn. III. ÚS 1171/20 , ze dne 23. 11. 2021 sp. zn. III. ÚS 2954/21 nebo ze dne 24. 10. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2675/23
(všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)].
9. Ústavní stížnost je pouhým pokračováním polemiky stěžovatele se závěry obecných soudů. Z toho důvodu bylo na místě, aby Ústavní soud posoudil zejména to, zda se soudy s námitkami stěžovatele řádným způsobem vypořádaly, a zda jejich výklad příslušných zákonných ustanovení nelze považovat za rozporný s ústavním pořádkem.
10. Jakkoliv lze stěžovateli přisvědčit v tom, že některé části odůvodnění rozsudku obvodního soudu nejsou formulovány nejvhodněji, výrok rozhodnutí ve věci samé byl posléze městským soudem shledán jako věcně správný, přičemž městský soud se žádných ústavněprávních pochybení nedopustil. Uvedl-li obvodní soud v bodu 16. odůvodnění rozsudku, že "žaloba je důvodná", nezaložil tím nesrozumitelnost či dokonce neústavnost rozhodnutí, je-li z I. výroku i všech ostatních bodů odůvodnění zcela zjevné, že žalobě nebylo možné (již pro neunesení břemene tvrzení) vyhovět.
V kontextu rozhodnutí jako celku jde o zjevnou formální chybu v psaní, kdy obvodní soud v jednom bodu odůvodnění rozsudku místo slova "není" uvedl slovo "je". Nad rámec ústavní stížnosti Ústavní soud uvádí, že obvodnímu soudu lze vytknout například formulaci obsaženou v bodu 21. odůvodnění, podle níž nerozpoznání diagnózy (byť je třeba uznat, že tvrzení stěžovatele nebylo nikterak konkretizováno) nemůže být jednáním. Platí totiž, že jednat lze nejen konáním, ale i opomenutím. V posuzované věci je však podstatné, že městský soud tento "závěr" nepřevzal a zdůraznil, že zamítavý výrok rozsudku obvodního soudu je v konečném důsledku věcně správný, neboť stěžovatel neunesl břemeno tvrzení, a to v popisu porušení povinnosti i příčinné souvislosti, neboť existence škody (a v podstatě ani její výše) nebyly v řízení sporovány (srov. body 17.
až 19. odůvodnění napadeného rozsudku). Dále městský soud připomenul, že vedlejší účastník stěžovateli v dostatečném předstihu před pokusem o sebevraždu doporučil vyšetření u psychiatra a sexuologa, který mohl na rozdíl od vedlejšího účastníka poskytnout stěžovateli také potřebnou medikaci. Tohoto lékaře stěžovatel z důvodů nezávislých na jednání vedlejšího účastníka nenavštívil. Skutečnost, že byla stěžovateli doporučena návštěva psychiatra a sexuologa je patrná z provedeného dokazování a mezi účastníky řízení byla nesporná.
Závěr městského soudu o přetržení příčinné souvislosti (resp. o její neexistenci) stěžovatel nezpochybnil v dovolání a nečiní tak kvalifikovaně ani v ústavní stížnosti. Zda k návštěvě lékaře nakonec nedošlo pro jeho zaneprázdnění, nebo naopak z důvodů na straně stěžovatele, je nepodstatné. Určující je pouze to, že nešlo o důvod závislý na jednání vedlejšího účastníka, což stěžovatel nepopírá.
11. Městský soud se adekvátně vypořádal se všemi argumenty stěžovatele. Jeho opakovaná námitka, že byl ve smluvním vztahu s vedlejším účastníkem, nemůže nic změnit na shora uvedených závěrech. Dovolává-li se stěžovatel v ústavní stížnosti použití § 1812 odst. 1 o. z., je třeba uvést, že výklad pro spotřebitele nejpříznivější se použije tehdy, lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem. Z ústavní stížnosti však není patrné, která část obsahu smlouvy o péči o zdraví měla být vyložena pro stěžovatele nejpříznivěji (za samotný obsah smlouvy nelze považovat řešení otázky, zda vedlejší účastník poskytoval psychoterapii jako klinický psycholog či jako psychoterapeut mimo oblast zdravotnictví), ani to, jak použití § 1812 odst. 1 o.
z. může zvrátit závěr městského soudu o přetržení (resp. neexistenci) příčinné souvislosti. K opakovanému a blíže nepodloženému tvrzení stěžovatele, že vedlejší účastník poskytoval psychoterapii bez veřejnoprávního oprávnění, se náležitě vyjádřil již obvodní soud (viz body 6. a 19. odůvodnění jeho rozsudku).
12. K napadenému usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud poznamenává, že nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí o odmítnutí dovolání, pokud toto rozhodnutí nevykazuje rysy neústavnosti, typicky pro nedostatek odůvodnění či svévoli (srov. usnesení ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2888/12 , ze dne 3. 12. 2019 sp. zn. IV. ÚS 4053/18 , ze dne 2. 6. 2020 sp. zn. III. ÚS 1346/20 ). Usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelně formulovaný důvod odmítnutí dovolání, bylo rovněž individualizováno na konkrétní případ stěžovatele a neomezilo se na prostý odkaz či citaci zákona nebo judikatury bez bližšího ozřejmění její vztahu k projednávané věci - proto se nevyznačuje ústavním deficitem.
Podstatné je, že stěžovatel v dovolání žádným způsobem nezpochybnil závěr městského soudu o přetržení (neexistenci) příčinné souvislosti, což nevyvrací ani v ústavní stížnosti. Jde-li o námitku tzv. jiných vad řízení, je třeba uvést, že k nim Nejvyšší soud může přihlédnout pouze v situaci, je-li dovolání přípustné (viz § 242 odst. 3 in fine o. s. ř.), což ve věci stěžovatele nebylo.
13. Z uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil porušení stěžovatelových základních práv, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. května 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu