Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného ve věci stěžovatelky G. H., zastoupené Mgr. Marcelem Labounkem, advokátem, Rožnov pod Radhoštěm, Meziříčská 774, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 2. 2010 č. j. 38 Cad 14/2008-21 a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 1. 2011 č. j. 3 Ads 111/2010-44, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V řízení před správními soudy, z něhož vzešly ústavní stížností napadené rozsudky, stěžovatelka brojila proti rozhodnutí správních orgánů; správní orgány přitom rozhodly o zániku nároku stěžovatelky na dávku státní sociální podpory - rodičovského příspěvku. Správní orgány tak rozhodly s odůvodněním, že nárok stěžovatelky na tuto dávku zanikl v souvislosti s úpravou provedenou zákonem č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů (dále jen "zákon o stabilizaci veřejných rozpočtů"), kterým byl novelizován zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, dále jen "zákon o státní sociální podpoře" - stěžovatelka přitom rodičovský příspěvek do konce roku 2007 pobírala, byla však správním orgánem vyzvána k tomu, aby pro období od 1. 1. 2008 podala novou žádost zohledňující citovanou legislativní změnu, má-li zájem tento příspěvek i nadále pobírat.
S takovým závěrem stěžovatelka ovšem nesouhlasila. Podle jejího názoru, jenž je vlastně ústředním bodem její argumentace jak před správními orgány a soudy, tak v řízení o ústavní stížnosti, se totiž článek XXIV. - přechodná ustanovení, bod 1 a 5 zákona o stabilizaci veřejných rozpočtů, týká jen těch oprávněných osob, kterým dávky státní sociální podpory náležely do dne nabytí účinnosti zákona o stabilizaci veřejných rozpočtů, ale ještě o ně v době od kdy jim náležely, nepožádaly a nebyly jim ještě přiznány.
Část patnáctá zákona o stabilizaci veřejných rozpočtů se tedy týká jen dávek státní sociální podpory, které náleží ve výši podle zvláštních právních předpisů, ve znění účinném do dne nabytí účinnosti právě citovaného zákona a ode dne účinnosti tohoto zákona a dávek, které mají být přiznány ode dne účinnosti tohoto zákona a nikoliv dávek státní sociální podpory, jež byly na základě žádosti o dávku přiznány do dne nabytí účinnosti naposledy citovaného zákona. Pokud stěžovatelce byl rodičovský příspěvek odejmut, došlo podle názoru stěžovatelky k porušení principu právní jistoty, jenž je vlastní demokratickému právnímu státu.
sp. zn. III. ÚS 23/93 , Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů - správní soudy z toho nevyjímaje - je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz přiměřeně např. nález sp. zn. IV.
ÚS 188/94 , Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže tedy ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není totiž součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, takže jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních.
Stěžovatelka se ústavní stížností zejména domáhá ochrany svého základního práva na spravedlivý proces. Ústavní soud tedy přezkoumal z tohoto hlediska napadená rozhodnutí, i řízení, z něhož tato rozhodnutí vzešla a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka totiž v podstatě jen opakuje námitky, které již uplatnila v řízení před Krajským soudem v Ostravě a Nejvyšším správním soudem.
Odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je přitom argumentačně velmi přesvědčivé a pokud by Ústavní soud k věci cokoliv dodával, pak by závěry Nejvyššího správního soudu pouze duplikoval. Proto má Ústavní soud za to, že v právě projednávané věci postačí, když na napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu toliko odkáže, neboť Nejvyšší správní soud se s argumentací stěžovatelky dostatečně vypořádal, a to i s ohledem na výtky, které vznášela proti odůvodnění rozhodnutí v záhlaví jmenovaného krajského soudu. Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení, odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. dubna 2011
Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu