Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele P. S., zastoupeného Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem, sídlem třída Kpt. Jaroše 1922/3, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2024 č. j. 21 Cdo 1544/2023-1310, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. května 2022 č. j. 15 Co 207/2021-1197 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 18. června 2021 č. j. 43 C 134/99-1137, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti UNISTAV, a. s., sídlem Příkop 838/6, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod] a došlo jimi nepřímo k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal zaplacení částky 1 743 078 Kč z titulu náhrady za ztrátu na výdělku a zaplacení měsíční renty od 1. 6. 2018 do budoucna ve výši 12 200 Kč s příslušenstvím (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. a III. výrok). K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek městského soudu (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (II. a III. výrok). Oba soudy vyšly z toho, že stěžovatel, jako osoba se změněnou pracovní schopností, byl od 25. 9. 1995 u vedlejší účastnice zaměstnán jako obsluha garáží. Stěžovatel měl živnostenské oprávnění pro úklidové práce, sám podnikatelskou činnost nevykonával, ale umožnil, aby jeho jménem jeho známý vykonával úklidové práce pro jinou obchodní společnost, a to od roku 1996 až do 30. 6. 1999. Stěžovatel tvrdil, že v průběhu prvního čtvrtletí roku 1999 začal jeho přímý nadřízený vytvářet stresující pracovní prostředí, což vedlo ke zhoršení jeho zdravotního stavu do té míry, že od 13. 5. 2009 byl uznán částečně invalidním. Zhoršení zdravotního stavu mělo být důvodem, že stěžovatel nemohl pokračovat v podnikatelské činnosti, přičemž výpadek činnosti pro druhou obchodní společnost by nahradil úklidem domácností. Oba soudy vyšly z právního názoru Nejvyššího soudu (předchozí rozsudek ze dne 30. 9. 2020 sp. zn. 21 Cdo 744/2020 vydaný v téže věci), podle něhož zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci též za škodu spočívající ve ztrátě na výdělku, která zaměstnanci vznikla při podnikatelské činnosti proto, že ji v důsledku poškození zdraví utrpěného v zaměstnání způsobeného porušením právních povinností zaměstnavatele zaměstnanec nebyl schopen - ať už zcela nebo jen částečně - vykonávat. Proto oba soudy posuzovaly, zda vedlejší účastnice odpovídá stěžovateli za eventuálně způsobenou škodu spočívající v tom, že pro jí způsobené zhoršení stěžovatelova zdravotního stavu nemohl nadále vykonávat podnikatelskou činnost, a po podrobném dokazování dospěly k závěru, že stěžovatel se svým nárokem vůči vedlejší účastnici nemůže být úspěšný. Důvodný nebyl ani nárok za období od 1. 7. 1999 do budoucna, neboť mezi tvrzeným poškozením zdraví stěžovatele a eventuální škodou spočívající ve ztrátě příjmu z podnikání nebyla dána příčinná souvislost.
3. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení. Stěžovatel podle zjištění Nejvyššího soudu v dovolání uplatnil jiný důvod než ten, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť těžištěm jeho dovolání je pouhý nesouhlas se skutkovými zjištěními, na nichž soudy nižších stupňů založily svůj závěr. K dovolací argumentaci Nejvyšší soud ještě konstatoval, že ve stěžovatelově věci neshledal ani extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými závěry, ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení důkazů.
Soudy nižších stupňů se podle Nejvyššího soudu řídily rozsudkem sp. zn. 21 Cdo 744/2000 a zabývaly se tvrzením stěžovatele, že chtěl zahájit úklid domácností a že by - nebýt jím tvrzeného poškození zdraví - podnikatelskou činnost v oboru úklidových prací (nadále) vykonával i v období po 30. 6. 1999. Dovolání proti části potvrzujícího výroku krajského soudu, který se týkal rozhodnutí městského soudu o náhradě nákladů řízení, posoudil Nejvyšší soud jako ze zákona nepřípustné.
4. Stěžovatel obecným soudům vytýká, že svá rozhodnutí o meritu věci opíraly i o jiné skutečnosti, než které byly pro posouzení otázky vzniku ušlého zisku podstatné, neměly se zabývat tím, jakým způsobem stěžovatel podnikal do 30. 6. 1999, ale měly se zabývat tím, že to bylo právě poškození zdraví způsobené vedlejší účastnicí řízení, které mu v dalším (jinak organizovaném) podnikání zabránilo. Soudy měly například hodnotit, zda měl stěžovatel k plánované podnikatelské činnosti dostatečné vybavení a zda byl schopen ji vykonávat. Nejvyšší soud v kasačním rozsudku sp. zn. 21 Cdo 744/2020 vyjádřil závěr, že poškození zdraví stěžovatele vedlejší účastnicí by mohlo být takového rozsahu, že by po stěžovateli nebylo možno za určitých okolností spravedlivě požadovat, aby do budoucna doložil konkrétní sjednané zakázky, z nichž by bylo možno jeho vážně míněné rozhodnutí o pokračování v podnikatelské činnosti dovozovat. Obecné soudy podle stěžovatele sice provedly jím navrhované důkazy, ovšem skutečností takto zjištěné nevzaly dostatečně v úvahu. Měly zohlednit, že poškození zdraví stěžovatele a jeho psychiky jej mohlo omezovat v možnostech komunikace s lidmi a mohlo to tedy omezovat v uskutečnění podnikatelského záměru.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i tehdy, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále vyložil podmínky, za nichž mají nesprávný výklad či použití podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech jako svévolný [srov. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07
(N 19/48 SbNU 205)]. K takovým vadám v posuzované věci podle zjištění Ústavního soudu nedošlo.
7. Napadená rozhodnutí jsou přesvědčivě a pečlivě odůvodněna, přičemž stížnostní argumentace stěžovatele je do značné míry obecná a s podstatou zjištění, ze kterých obecné soudy vycházely a na základě nichž učinily právní závěry v dané věci, se míjí. To platí zejména pro námitku stěžovatele, že obecné soudy neměly zkoumat, jakým způsobem podnikal do 30. 6. 1999, ale měly posuzovat, jak by podnikal v období následujícím, pokud by mu v tom nezabránilo poškození zdraví způsobené vedlejší účastnicí.
Těmito okolnostmi se obecné soudy v průběhu řízení zabývaly a na základě provedených důkazů konstatovaly, že stěžovateli se nepodařilo prokázat jeho tvrzení o připravenosti začít podnikat. Takový závěr je podle Ústavního soudu ústavně akceptovatelný a odpovídá východiskům, s nimiž se Ústavní soud mohl při posuzování stěžovatelovy věci seznámit. Stěžovatel uvádí, že soudy jeho připravenost podnikat i po 30. 6. 1999 měly zkoumat například podle toho, zda měl k takové činnosti dostatečné vybavení a zda by byl takové činnosti schopen.
K tomu krajský soud uvedl, že to byl stěžovatel, kdo se rozhodl pro úklidovou činnost potřebné přístroje nechat zpeněžit v daňové exekuci. Dále také soudy posuzovaly kontakt stěžovatele s jeho eventuálními zaměstnanci, kteří by vlastní úklidovou činnost realizovali. Přitom upozornily, že stěžovatel po ukončení právního vztahu s obchodní společností svému známému sdělil, že má podnikání ukončit a zmínění zaměstnanci, kteří do té doby úklidovou činnost reálně uskutečňovali, přešli pod nástupce, který byl vybrán v novém výběrovém řízení.
S ohledem na uvedené podle Ústavního soudu není třeba ani obsáhle rekapitulovat, že se stěžovatel evidentně na podnikatelské činnosti rozsáhleji nepodílel, a to ani na její organizaci, ani v tom smyslu, že by úklidové práce sám fyzicky prováděl. Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí, na základě čeho tedy měly obecné soudy dojít k závěru, zda měl pro pokračování v podnikání dostatečné technické vybavení a že by byl schopen podnikatelskou činnost sám realizovat.
8. Neobstojí ani stěžovatelův obecný odkaz na odůvodnění kasačního rozsudku vydaného v jeho věci pod sp. zn. 21 Cdo 744/2020, neboť oba soudy nižších stupňů se v návaznosti na toto rozhodnutí zabývaly i tím, zda nebylo nepřiměřené, aby stěžovatel vzhledem ke svému zdravotnímu stavu musel dokazovat svoji eventuální připravenost podnikat, pokud by k poškození jeho zdraví nedošlo. V této souvislosti obecné soudy upozornily, že ještě dlouhou dobu po skončení vztahu s jinou obchodní společností stěžovatel nebyl výrazněji omezen ve schopnosti pracovat, neboť invalidní důchod mu byl v této souvislosti přiznán až od roku 2006 (plný invalidní důchod), respektive od roku 2009, kdy byl uznán invalidním jen částečně. Stěžovatel v ústavní stížnosti žádné konkrétní okolnosti, pro které by nebylo spravedlivé po něm požadovat, aby prokázal konkrétními kroky či skutky připravenost podnikat, neuvádí.
9. Jak již bylo naznačeno, stěžovatel v ústavní stížnosti jen opakuje argumentaci, kterou v řízení před obecnými soudy již uplatnil a s níž se ve skutečnosti obecné soudy důsledně a rozsáhle vypořádaly, přičemž stěžovatel na odůvodnění jejich rozhodnutí náležitě konkrétními protiargumenty nereaguje. V dané souvislosti je rovněž udržitelný závěr Nejvyššího soudu, že stěžovatel svoji dovolací argumentaci buduje na jiných skutkových závěrech, než které byly v řízení zjištěny a ze kterých oba nižší soudy vycházely.
10. Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena stěžovatelova základní práva, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. května 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu