Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele A. B., zastoupeného JUDr. Vítem Nevařilem, LL.M., advokátem, sídlem Opletalova 1015/55, Praha 1 - Nové Město, proti rozhodnutí Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 5. prosince 2024 č. j. 1 VZN 1780/2024-33, rozhodnutí Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 3. července 2024 č. j. 3 KZN 923/2024-7 a rozhodnutí Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8 ze dne 17. ledna 2024 č. j. 1 ZN 264/2023-17 a proti jinému zásahu orgánu veřejné moci - postupu Městského státního zastupitelství v Praze, za účasti Vrchního státního zastupitelství v Praze, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a M. B., jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), podává ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícím v tom, že se v záhlaví uvedené orgány činné v trestním řízení nedostatečně zabývaly stěžovatelem podaným trestním oznámením.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 8 (dále jen "obvodní státní zastupitelství") přípisem ze dne 17. 1. 2024 č. j. 1 ZN 264/2023-17 založilo trestní oznámení stěžovatele pro podezření ze spáchání trestného činu krádeže vedlejší účastnicí. Toho se měla dopustit tím, že z jejich původně společné domácnosti odcizila movité věci ve výlučném vlastnictví stěžovatele v celkové hodnotě asi 200 000 Kč. Dále měla neoprávněně manipulovat s osobní korespondencí stěžovatele. Státní zástupkyně obvodního státního zastupitelství uvedla, že trestného činu krádeže se může dopustit ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní. V daném případě v době rozhodování nebylo možné o údajně odcizených movitých věcech uvažovat jako o věcech cizích, neboť doposud nebylo vypořádáno společné jmění manželů a věci pro ni nemohly být věcmi cizími. Proto nemohla být naplněna skutková podstata trestného činu krádeže. Věc neoprávněného nakládání se stěžovatelovou korespondencí státní zástupkyně obvodního státního zastupitelství postoupila k šetření příslušnému místnímu oddělení Policie České republiky.
3. Proti uvedenému rozhodnutí obvodního státního zastupitelství podal stěžovatel podnět k dohledu. Státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze (dále jen "městské státní zastupitelství") neshledala v postupu obvodní státní zástupkyně žádné pochybení a stěžovatelův podnět napadeným rozhodnutím odložila. Ztotožnila se s postupem státní zástupkyně obvodního státního zastupitelství. Zdůraznila subsidiaritu trestněprávní represe s tím, že stěžovatelův případ zatím nevyžaduje, aby na něj bylo reagováno prostředky trestního práva.
4. Stěžovatel se následně obrátil s dalším podnětem na Vrchní státní zastupitelství v Praze (dále jen "vrchní státní zastupitelství"). Vrchní státní zastupitelství posoudilo obsah stěžovatelova podání tak, že stěžovatel namítá nesprávný nebo nezákonný postup městského státního zastupitelství při výkonu dohledu, a proto přípisem ze dne 5. 12. 2024 č. j. 1 VZN 1780/2024-33 postoupilo stěžovatelův podnět bezprostředně nižšímu státnímu zastupitelství, tedy městskému státnímu zastupitelství. Městské státní zastupitelství mělo posoudit, zda nejde o další obsahově shodný podnět.
5. Stěžovatel namítá, že bylo porušeno jeho právo na účinné vyšetřování, jak vyplývá například z nálezu ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 (N 51/76 SbNU 691). Orgány činné v trestním řízení ve stěžovatelově věci zůstaly zcela nečinné a svůj postup ani dostatečně neodůvodnily. Vysvětluje, proč věci, s nimiž měla vedlejší účastnice nezákonně manipulovat, nespadají pod společné jmění manželů, o kterém budou rozhodovat civilní soudy. Zpochybňuje nestrannost ve věci rozhodujících státních zástupkyň JUDr. Želmíry Andráškové a JUDr. Martiny Adámkové z důvodu, že byly činné ve věci prověřování trestního oznámení proti stěžovateli. Požaduje, aby Ústavní soud uvedeným státním zastupitelstvím zakázal pokračovat v porušování jeho práv spočívajícím v neprovedení účinného vyšetřování a přikázal jeho trestní oznámení řádně prověřit v souladu s příslušnými předpisy.
6. Petit ústavní stížnosti je namířen proti jinému zásahu orgánu veřejné moci ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Podle judikatury Ústavního soudu [srov. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 234) nebo usnesení ze dne 8. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 3835/11 ] ale připadá - zjednodušeně řečeno - ústavní stížnost brojící proti jinému zásahu orgánu veřejné moci v úvahu pouze tam, kde nelze neústavnost napravit jiným způsobem, například návrhem na kasaci rozhodnutí orgánu veřejné moci. Přitom je třeba respektovat, že rozhodnutím ve smyslu § 72 zákona o Ústavním soudu je akt orgánu veřejné moci bez ohledu na to, jak je označen a jak je jeho obsah uspořádán, je-li způsobilý zasáhnout do právní sféry stěžovatele. V souladu s uvedeným Ústavní soud posoudil ústavní stížnost tak, že směřuje ke kasaci v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že stěžovatel po doručení přípisu vrchního státního zastupitelství vyčkal, jak městské státní zastupitelství zareaguje na jeho podnět, který mu byl postoupen vrchním státním zastupitelstvím. Městské státní zastupitelství nové rozhodnutí nevydalo. Stěžovatel následně podal ve lhůtě podle § 72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost. Postup městského státního zastupitelství (tzn. nevydání dalšího rozhodnutí) považuje za jiný zásah orgánu veřejné moci.
7. V kontextu uvedeného Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zdůrazňuje požadavek minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což je odrazem skutečnosti, že není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávný výklad či použití podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je výklad právních předpisů, který se jeví v daných souvislostech jako projev libovůle [srov. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07
(N 19/48 SbNU 205)]. K takové situaci v nyní posuzovaném případě podle zjištění Ústavního soudu nedošlo.
9. Ústavní soud přejal závěry Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") týkající se požadavku na účinné vyšetřování ve smyslu zejména čl. 2 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a adaptuje je na vnitrostátní poměry České republiky [srov. nález ze dne 3. 9. 2019 sp. zn. III. ÚS 2012/18
(N 153/96 SbNU 14)]. Obecně vychází z toho, že právo na účinné vyšetřování nenáleží poškozenému v trestním řízení o jakémkoliv trestném činu, ale pouze v řízení o činech nejzávažnějších, které jsou svými dopady srovnatelné se zásahem do práva na život [srov. nález ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. II. ÚS 3436/14
(N 8/80 SbNU 91)] nebo obchodování s lidmi [srov. nález ze dne 16. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 3626/13
(N 216/79 SbNU 475)]. Pokud jde o méně závažné činy, nevyžaduje ESLP, aby vždy byla k dispozici účinná trestněprávní úprava postihující daný čin. Dostatečným prostředkem ochrany v takových případech mohou být například i nástroje občanského práva (rozsudky ESLP ve věci X a Y proti Nizozemsku ze dne 26. 3. 1985 č. 8978/80, body 24 a 27; ve věci Söderman proti Švédsku ze dne 12. 11. 2013 č. 5786/08, bod 85). Čím menší je intenzita zásahu do základního práva způsobeného posuzovaným činem, tím menší se otevírá prostor pro zásah Ústavního soudu.
Z uvedeného vyplývá, že v případech, které lze charakterizovat jako hraniční z pohledu nutnosti uplatnit trestněprávní represi (a kdy se v trestím řízení nutně projevují úvahy o uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio), je možnost Ústavního soudu zasáhnout do pravomoci orgánů činných v trestním řízení omezena pouze na zcela extrémní případy flagrantních pochybení majících zásadní dopad na poškozeného. Tento přístup přitom není v rozporu ani s odkazovaným rozsudkem ESLP ve věci Blumberga proti Lotyšsku ze dne 14.
10. 2008 č. 70930/01, v němž připustil toto právo ve výjimečných případech i při ochraně vlastnického práva [srov. k tomu obdobně nález ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12
(N 152/74 SbNU 301), bod 16].
10. Ústavní soud považuje postup orgánů činných v trestním řízení, jakož i jejich úvahy vtělené do odůvodnění napadených rozhodnutí, za ústavně souladné. Neshledal přitom, že by se dopustily excesu, který by jej opravňoval k zásahu do jejich rozhodovací činnosti. Lze doplnit, že řízení před civilními soudy o majetkoprávním vypořádání stěžovatele a jeho bývalé manželky podle obsahu ústavní stížnosti stále běží. Bude tedy věcí civilních soudů, aby poměry mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí upravily, přičemž mohou případně rovněž reflektovat stěžovatelem tvrzené jednání vedlejší účastnice.
11. Námitky stěžovatele zpochybňující nestrannost ve věci rozhodujících státních zástupkyň pro jejich zapojení do jiné věci týkající se stěžovatele nejsou případné. Jak Ústavní soud dovodil ve svém nálezu ze dne 19. 4. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 4/14
(N 68/81 SbNU 181; 201/2016 Sb.), postavení státního zástupce v trestním řízení nelze srovnávat s principem nezávislosti soudců. Ani u soudců nemohou být důvodem pro jejich vyloučení okolnosti, které spočívají v postupu konkrétního soudce v jím posuzované věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. Tím méně mohou vést takové okolnosti k důvodných pochybnostem o nestrannosti uvedených státních zástupkyň.
12. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími (resp. ani postupem městského státního zastupitelství) nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
13. Domáhá-li se stěžovatel v petitu ústavní stížnosti toho, aby Ústavní soud uvedeným státním zastupitelstvím zakázal pokračovat v porušování jeho práv spočívajícím v neprovedení účinného vyšetřování a přikázal jim trestní oznámení stěžovatele řádně prověřit v souladu s příslušnými předpisy, není Ústavní soud k projednání takového návrhu příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu]. Stěžovatel se nemůže domáhat ničeho jiného, než co umožňuje § 82 zákona o Ústavním soudu (přiměřeně srov. např. usnesení ze dne 11. 5. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1123/21 nebo usnesení ze dne 29. 11. 2022 sp. zn. IV. ÚS 2724/22 ).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. května 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu