Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem o ústavní stížnosti stěžovatele S. C., zastoupeného Mgr. Jiřím Maškem, advokátem, sídlem Pod Všemi svatými 427/17, Plzeň, proti nečinnosti Krajského soudu v Praze ve věci vypořádání žádosti o zrušení zajištění věcí ze dne 13. 4. 2023, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jíž se stěžovatel domáhá vydání nálezu, kterým bude konstatována neústavnost postupu Krajského soudu v Praze, spočívajícího v průtazích při rozhodování o žádosti o zrušení zajištění věcí ze dne 13. 4. 2023.
2. Před posouzením opodstatněnosti a případně i důvodnosti ústavní stížnosti Ústavní soud hodnotil splnění procesních podmínek řízení podle zákona o Ústavním soudu a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, jehož neústavnost nyní napadá. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s ustanoveními § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost však není přípustná, neboť stěžovatel dosud nevyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona).
3. Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, tvrdí-li, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele.
4. Ve vztahu k základnímu právu na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, resp. v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, je prostředkem k ochraně návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích) [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 60/04
(N 96/37 SbNU 297; 264/2005 Sb.) ze dne 28. 4. 2005, usnesení sp. zn. IV. ÚS 638/05 ze dne 10. 10. 2005, usnesení sp. zn. IV. ÚS 95/16 ze dne 23. 2. 2016, všechna uvedená rozhodnutí jsou dostupná na https: //nalus.usoud.cz].
5. Stěžovatel tento procesní institut, určený k ochraně jeho práv, jichž se nyní dovolává přímo u Ústavního soudu, ostatně také využil, když dne 7. 1. 2024 podal návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle § 174a zákona o soudech a soudcích. O tomto návrhu rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 20. 3. 2024, sp. zn. Ult 102/2024, tak, že jej zamítl, neboť zjistil, že o návrhu stěžovatele na zrušení zajištění již bylo rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 29. 12. 2023, č. j. 3 T 30/2022-19346. Toto usnesení Vrchního soudu v Praze však stěžovatel nyní posuzovanou ústavní stížností nenapadá.
6. Stěžovatel přitom v ústavní stížnosti tvrdí, že Vrchní soud v Praze shora označeným usnesením rozhodl nesprávně, neboť prý zaměnil jednotlivé žádosti o zrušení zajištění věci, postupoval ledabyle a předmětná žádost o zrušení zajištění tak zůstala i nadále nevyřízená.
7. Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky tvoří procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem. Z ustanovení § 72 odst. 1, 3, 4 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přitom lze dovodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně toliko vlastních základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně práv poskytuje.
Přímo v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je pak vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributu ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
8. Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), kde ochrana základním právům jednotlivce nastupuje jako prostředek ultima ratio, tj. pouze tam, kde ostatní prostředky právní ochrany poskytované právním řádem byly vyčerpány nebo zcela selhávají jako nezpůsobilé či nedostatečné, a kdy základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.
9. V nyní posuzované věci je ze shora uvedeného patrno, že stěžovatel všechny procesní prostředky k ochraně svých práv vyčerpal, když podal (neúspěšně) návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle § 174a zákona o soudech a soudcích, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze. Jak nicméně vyplynulo z jednoznačného vyjádření stěžovatele [srov. petit ústavní stížnosti, její uvození na první straně a v neposlední řadě i obsah plné moci (zmocnění bylo vystaveno ve věci "ústavní stížnosti proti nečinnosti Krajského soudu v Praze ve věci rozhodnutí o žádosti o zrušení zajištění věci...")], toto rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (tzn. rozhodnutí o posledním prostředku, který měl ve své procesní dispozici) vůbec nenapadl a ani tak nechtěl učinit a tento jeho postoj musí Ústavní soud respektovat, jelikož je vázán petitem podaného návrhu, který je v daném případě ze shora uvedených důvodů jednoznačný.
Za této situace by ovšem případné vyhovění ústavní stížnosti vytvořilo zcela nelogickou procesní situaci, kdy by zůstalo nedotčeno pravomocné rozhodnutí o posledním prostředku stěžovatele k ochraně jeho práv.
10. Jinými slovy vyjádřeno: z logiky řízení o ústavní stížnosti a ze zásady její subsidiarity plyne, že je nutno napadnout též poslední rozhodnutí, které bylo ve věci vydáno a které (potenciálně) zasahuje do základních práv stěžovatele. V daném případě bylo ovšem tímto rozhodnutím právě opakovaně zmiňované usnesení Vrchního soudu v Praze. Má-li přitom stěžovatel skutečně za to, že toto usnesení je nesprávné, neboť zaměňuje jednotlivé žádosti o zrušení zajištění věci, a svědčí o ledabylém postupu soudu, bylo namístě, aby toto usnesení stěžovatel napadl ústavní stížností a vytvořil tak Ústavnímu soudu procesní prostor, aby mohl posoudit relevanci těchto jeho námitek. To se však nestalo, neboť toto usnesení ústavní stížností nenapadl a vyňal tak rozhodování o něm z kognice Ústavního soudu.
11. Tím ovšem Ústavnímu soudu nedal procesní prostor pro meritorní posouzení ústavní stížnosti, jelikož logika řízení o ústavní stížnosti spočívá (mimo jiné) v tom, že ji lze podat teprve po marném vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva a Ústavní soud má být tím posledním orgánem, který se k dané věci vyjádří. "Vynechání" přezkumu rozhodnutí Vrchního soudu v Praze by pak v tomto konkrétním řízení nutně vedlo k závěru, že by mohla nastat situace, kdy by Ústavní soud sice ústavní stížnosti v konkrétním případě nálezem vyhověl, nicméně i nadále by zůstalo pravomocné rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, který by se ovšem mohl nacházet s vyhovujícím nálezem v obsahovém rozporu, což je samozřejmě nežádoucí situace. Je totiž krajně nežádoucí, aby ve stejné věci vedle sebe existovala dvě obsahově rozporná rozhodnutí. Právě takové nebezpečí by ovšem při akceptování procesního postupu stěžovatele mohlo nastat.
12. Proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro nepřípustnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatel nenapadl rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva, který měl v dispozici.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. května 2024
Vojtěch Šimíček v. r. soudce zpravodaj