Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Ing. Ludvíka Veleckého, zastoupeného Mgr. Janem Koptišem, advokátem se sídlem Široká 432/11, České Budějovice, směřující proti usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 9. 2017, č.j. 9 C 121/2006-516, a proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 1. 2018, sp. zn. 8 Co 1596/2017, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností napadeným usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 9. 2017, č.j. 9 C 121/2006-516, bylo rozhodnuto, že stěžovateli se nepřiznává osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 5. 2017, č.j. 8 Co 633/2014-480 (výrok I.), a že se stěžovateli neustanovuje zástupce pro totožné dovolací řízení (výrok II.). Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 1. 2018, sp. zn. 8 Co 1596/2017, které bylo taktéž napadeno ústavní stížností, bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno.
Ústavní stížností napadenými usneseními byl podle stěžovatele porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V rozhodnutí obecných soudů o nepřiznání osvobození od soudních poplatků a o neustanovení zástupce pro dovolací řízení stěžovatel spatřuje porušení zásady rovnosti procesních stran a projev libovůle soudu.
Stěžovatel nesouhlasí se závěrem, že se z jeho strany jedná o zřejmě bezúspěšné uplatňování či bránění práva, o které by mohlo jít zejména tehdy, pokud by byl opravný prostředek objektivně nepřípustný, podán opožděně, osobou, která k jeho podání není oprávněna, nebo jestliže je bez dalšího nepochybné, že nemůže být úspěšný. Je přesvědčen, že jím podané dovolání žádné z těchto kritérií nenaplňuje. Podání dovolaní podle něj nemůže být označeno ani za svévolné uplatňování práva, když jednoznačně cílí k ochraně jeho práv a nesměřuje k tomu, aby byla jinému způsobena škoda, újma či procesní obtíže, jejichž způsobení v dané fázi řízení ani nelze předpokládat, vzhledem k tomu, že jde o mimořádný opravný prostředek bez odkladného účinku.
Je přitom třeba poukázat i na to, že stěžovatel ostatně v ústavní stížnosti ani neuvádí žádné konkrétní důvody, pro které by snad měly obecné soudy jeho žádost posoudit jinak. Stěžovatel totiž pouze v obecné rovině vyjadřuje nesouhlas s jejich závěrem, že podané dovolání představuje svévolné a zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva ve smyslu 138 o.s.ř. Pro úplnost lze také doplnit, že usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2107/2013, na které v rámci své argumentace odkazoval v ústavní stížností napadeném usnesení odvolací soud, bylo již v minulosti podrobeno přezkumu Ústavního soudu, přičemž předmětná ústavní stížnost byla posouzena jako zjevně neopodstatněná (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 2717/15 ze dne 24. 11. 2015; obdobně lze pak odkázat např. také na usnesení sp. zn. II. ÚS 1810/16 ze dne 20. 10. 2016).
Ústavní soud napadená rozhodnutí přezkoumal z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení stěžovatelem namítaných práv, nezjistil. Ústavní stížnost byla proto odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Současně okresní soud upozornil na opakované změny v osobě ustanoveného opatrovníka stěžovatele a poukázal taktéž na to, že při rozhodování o návrhu stěžovatele na obnovu řízení, konkrétně v odvolacím řízení proti usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích č.j. 9 C 121/2006-289, vyšlo najevo, že soudu byla předložena "plná moc", o které však zmocněný advokát nevěděl. Z odůvodnění usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 5. 2017, č.j. 8 Co 633/2014-480, pak vyplývá, že k dotazu soudu předmětná advokátní kancelář sdělila, že označení sídla advokáta v záhlaví této "plné moci" i na razítku nebylo aktuální a že se stěžovatelem v dané věci z jejich strany jednáno nebylo. Stejně tak údajný advokátní koncipient (nyní již samostatný advokát), který měl v zastoupení stěžovatele žádat o odročení jednání, k výzvě soudu uvedl, že se stěžovatelem není v kontaktu a že takovou žádost Krajskému soudu v Českých Budějovicích nezasílal.
Přístup stěžovatele k řízení zmínil také odvolací soud - upozornil na opakované návrhy na vyslovení podjatosti soudců okresního i krajského soudu z důvodu jejich rozhodovací činnosti, na nestandardní procesní návrhy, jakož i na protichůdnost některých návrhů a vyjádření stěžovatele. Především však odvolací soud zdůraznil, že sporná otázka výkladu § 233 odst. 1 o.s.ř. má právní charakter a byla judikatorně řešena Nejvyšším soudem. V podrobnostech pak odkázal na odůvodnění usnesení, které stěžovatel dovoláním napadl, tedy usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 5. 2017, č.j. 8 Co 633/2014-480.
Z tohoto usnesení vyplývá, že stěžovatel se domáhal obnovy řízení vedeného u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 9 C 121/2006, avšak žalobu podal až v roce 2010, ač se sám dle svého vyjádření o důvodech obnovy řízení dozvěděl již v roce 2008. Soud prvního stupně ani odvolací soud se přitom neztotožnily s názorem stěžovatele, že pokud byl stejný argument souběžně uplatněn v rámci dovolacího řízení a Nejvyšší soud se tímto argumentem ve svém rozhodnutí o dovolání nezabýval, došlo v mezidobí ke stavění lhůty po podání návrhu na obnovu řízení a stěžovatel tak mohl uplatnit tuto novou skutečnost podáním návrhu na obnovu řízení až po převzetí rozhodnutí o dovolání v roce 2010, když teprve tímto dnem začala běžet tříměsíční lhůta ve smyslu § 233 odst. 1 o.s.ř.
Soudy oproti tomu shodně uzavřely, že žaloba na obnovu řízení byla podána opožděně, když konstatovaly, že souběžné dovolací řízení vyvolané dovoláním stěžovatele uplatnění návrhu na povolení obnovy řízení nebránilo, a to bez ohledu na to, že otázku, kterou stěžovatel učinil předmětem návrhu na povolení obnovy řízení, učinil také předmětem dovolání.
Dle § 233 odst. 1 o.s.ř. musí být žaloba na obnovu řízení podána ve lhůtě tří měsíců od té doby, kdy ten, kdo obnovu navrhuje, se dozvěděl o důvodu obnovy, nebo od té doby, kdy jej mohl uplatnit; běh této lhůty však neskončí před uplynutím tří měsíců od právní moci napadeného rozhodnutí. Podle § 235 odst. 2 o.s.ř. platí, že bylo-li proti žalobou napadenému rozhodnutí podáno také dovolání, nepočítá se do běhu lhůt podle § 234 odst. 1 až 4 o.s.ř. doba od právní moci napadeného rozhodnutí do právní moci rozhodnutí dovolacího soudu.
Jak však upozornil odvolací soud, v § 234 odst. 1 až 4 o.s.ř. jsou upraveny lhůty k podání žaloby pro zmatečnost, z čehož vyplývá, že otázka stavění lhůt dle § 235 odst. 2 o.s.ř. se týká pouze lhůt k podání žaloby pro zmatečnost a nikoliv lhůt k podání žaloby na obnovu řízení, které jsou upraveny v § 233 o.s.ř. Odvolací soud také doplnil, že stejný právní názor přitom opakovaně vyjádřila i judikatura Nejvyššího soudu a odkázal např. usnesení sp. zn. 23 Cdo 2107/2013 ze dne 27. 5. 2015 nebo usnesení 28 Cdo 3735/2010 ze dne 6.
12. 2010.
Na základě výše uvedeného pak Krajský soud v Českých Budějovicích v ústavní stížností napadeném usnesení ze dne 5. 1. 2018, sp. zn. 8 Co 1596/2017, konstatoval, že objektivně nahlíženo se jeví, že stěžovateli jde, spíše než o zlepšení jeho hmotněprávního postavení, o vedení procesu jako takového. Také odvolací soud proto v dovolání podaném stěžovatelem shledal svévolné a zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, pro které stěžovateli nelze přiznat osvobození od soudních poplatků či ustanovit advokáta (viz § 30 a § 138 odst. 1 o.s.ř.).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. dubna 2018
Jan Filip v. r. předseda senátu