Ústavní soud Usnesení ústavní

IV.ÚS 1078/10

ze dne 2010-05-18
ECLI:CZ:US:2010:4.US.1078.10.1

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 18. května 2010 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, o ústavní stížnosti Ing. J. Č., zastoupeného JUDr. Ondřejem Vodákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Školská 32, proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 9 C 325/2005 ze dne 14. 8. 2007, Městského soudu v Praze sp. zn. 54 Co 91/2008 ze dne 16. 7. 2007 a usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 606/2009 ze dne 20. 1. 2010, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práva na spravedlivé řízení, na účinný právní prostředek nápravy a práva na ochranu majetku (čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Protokolu č. 1 k uvedené Úmluvě), v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů a navrhuje jejich zrušení.

Prvým z označených rozsudků byla zamítnuta žaloba stěžovatele - jemuž byly původní oprávněnou osobou na základě smluv o postoupení pohledávek postoupeny nevypořádané pohledávky na vydání náhradních pozemků - aby soud nahradil projev vůle žalovaného Pozemkového fondu ČR uzavřít se stěžovatelem smlouvu o převodu pozemků ve vlastnictví státu, přičemž soud I. stupně vycházel z právního názoru, s nímž se ztotožnil i odvolací soud ve druhém ze shora označených rozhodnutí, že stěžovatelův nárok na vydání náhradních pozemků zanikl uplynutím restituční tečky, tedy dne 31.

12. 2005, jak dodal odvolací soud, jde o zánik nároku v důsledku uplynutí lhůty nastávající přímo ze zákona. Dovolání stěžovatele, směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu, bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu jako nepřípustné odmítnuto s poukazem na to, že obdobnou problematiku již Nejvyšší soud řešil v rozhodnutích sp. zn. 28 Cdo 2840/2008, 28 Cdo 5196/2007 a 28 Cdo 1661/2008, neshledal tak judikatorní přesah či kontradikci napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.

s. ř.

Proti těmto rozhodnutím směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel, obdobně jak to činil v odvolání i dovolání, polemizuje s právním názorem obecných soudů v jeho věci zaujatým, v důsledku něhož bylo podle něj porušeno právo na ochranu majetkových práv. Přitom zdůrazňuje, že restituční pohledávky představují majetkovou hodnotu, kterou stát jako jeho dlužník zrušil, aniž by poskytl odškodnění v rozumně přiměřené hodnotě. Svým výkladem o běhu lhůty, resp. jejího stavění podáním žaloby v poměru k "restituční tečce" obecné soudy, dle názoru navrhovatele, také porušily právo na spravedlivé řízení a účinný právní prostředek nápravy a konečně v ústavní stížnosti také vyjadřuje výhrady k nerovnosti jmenovaných subjektů, založené zákonem ale i nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05

.

Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, Ústavní soud neshledal. Obecné soudy, na zdůvodnění jejichž rozhodnutí lze odkázat, ke svým právním závěrům dospěly v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu ČR, ale také v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05 , jímž je i senát nyní posuzující věc vázán. Uvedeným nálezem došlo ke zrušení ustanovení § 13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 253/2003 Sb., a čl.

IV. zákona č. 253/2003 Sb., pokud se týkají oprávněných osob, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 183/1993 Sb., a jejich dědiců, tedy, jak Ústavní soud v nálezu výslovně uvedl, jen v poměru k původním restituentům a jejich dědicům, nikoliv však již v poměru k postupníkům, přičemž také vysvětlil důvody, které jej vedly k uvedenému rozlišení, na něž možno odkázat, stejně jako na názor tam uvedený, vztahující se k ceně náhradních pozemků a výši eventuální finanční náhrady.

Z uvedených důvodů Ústavní soud stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. května 2010

Michaela Židlická předsedkyně senátu Ústavního soudu