Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky J. S., zastoupené JUDr. Vlastiborem Vejvodou, advokátem, sídlem Na Hřebenech II/1062, Praha 4 - Podolí, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2023, č. j. 30 Cdo 3553/2023-423, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka v ústavní stížnosti požaduje zrušit v záhlaví označené rozhodnutí. Tvrdí, že jím Nejvyšší soud porušil její základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 12 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti, připojených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu plyne, že stěžovatelka se domáhala po vedlejší účastnici zaplacení téměř 1,2 mil. Kč z titulu zadostiučinění za újmu na zdraví, která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem při domovní prohlídce. Žalobu vznesla podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Domovní prohlídka byla provedena dne 16. 9. 2015 v prostorách rodinného domu, v rámci trestního řízení vedeného proti manželovi stěžovatelky, neboť bylo podezření, že se v objektu nachází pěstírna drog a nelegálně držená zbraň [manžel stěžovatelky byl následně uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle § 283 odst. 1, 3 písm. c) trestního zákoníku a přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 trestního zákoníku].
3. V místě domovní prohlídky byla tehdy přítomna jen stěžovatelka. Podle žalobního tvrzení byla brzy ráno "přepadena policejním komandem" bez předchozí výzvy k zpřístupnění či opuštění obývaných nemovitých věcí. U stěžovatelky se po provedení domovní prohlídky objevily psychické problémy a asi po dvou měsících od zásahu vyhledala pomoc psychologa a později psychiatra. Od té doby se ambulantně léčí, týden byla hospitalizována na psychiatrické klinice. Trpí posttraumatickou stresovou poruchou (porucha úzkostného spektra), která se u ní rozvinula v reakci na těžký stres způsobený zásahem policejní jednotky v září 2015.
4. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 10. 6. 2021 č. j. 27 C 4/2020-237 uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce částku 1 122 421 Kč (z titulu náhrady za ztížení společenského uplatnění) a žalobu zamítl co do částky 35 073,50 Kč (bolestné). Obvodní soud uzavřel, že při provedení domovní prohlídky došlo k nesprávnému úřednímu postupu policejních orgánů (§ 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.), neboť stěžovatelka nebyla předem vyzvána k dobrovolnému zpřístupnění domovních prostor ve smyslu § 85a odst. 2 trestního řádu a taktéž nebyl proveden její předchozí výslech ve smyslu § 84 trestního řádu.
5. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 1. 2022 č. j. 28 Co 360/2021-278 rozsudek obvodního soudu změnil tak, že zamítl též žalobu na zaplacení 1 122 421 Kč. Městský soud dospěl k závěru, že policejní orgán provádějící domovní prohlídku postupoval v souladu s trestním řádem. Před započetím vlastní domovní prohlídky provedl výslech stěžovatelky, umožnil jí účast při domovní prohlídce a přibral i osobu na věci nezúčastněnou. Příkaz k domovní prohlídce byl doručen stěžovatelce v 5 hodin ráno. V době zásahu policie stěžovatelka nespala, ale pohybovala se po domě. Policie v domě viděla pohyb a vzhledem k charakteru trestné činnosti manžela stěžovatelky, a s ohledem na posléze potvrzený předpoklad, že je v domě nelegálně držená zbraň, musela policie počítat s tím, že zbraň může vůči ní být použita.
6. Stěžovatelka nicméně uspěla se svým prvním dovoláním v této věci. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 13. 12. 2022 č. j. 30 Cdo 1965/2022-311 (č. 74/2023 Sb. rozh. civ.) rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud souhlasil se závěrem městského soudu, že není v rozporu s § 85a odst. 2 trestního řádu, jestliže policejní orgán provádějící domovní prohlídku nevyzve osobu, vůči níž je prohlídka vykonávána, aby dotčené domovní prostory dobrovolně zpřístupnila, pokud okolnosti existující v konkrétním případě vzbuzují důvodné obavy, že by předchozí výzva ke zpřístupnění dotčených prostor znamenala riziko pro život a zdraví osob provádějících domovní prohlídku či na prohlídce zúčastněných. Je však třeba vždy pečlivě posoudit ty okolnosti, které byly zasahujícím osobám (policistům) známy před vstupem do obydlí. Rozsudek městského soudu byl v tomto ohledu nepřezkoumatelný, protože jeho skutkový závěr (že policie před započetím domovní prohlídky vycházela z předpokladu, že se v domě nachází zbraň, že v domě viděla pohyb, a musela proto počítat s tím, že tato zbraň může být proti policistům použita), nebyl podložen dokazováním.
7. Městský soud poté vydal další rozsudek ze dne 28. 6. 2023 č. j. 28 Co 360/2021-385, kterým opět změnil rozsudek obvodního soudu ve vyhovujícím výroku tak, že zamítl žalobu na zaplacení částky 1 122 421 Kč. Městský soud zopakoval dokazování a nově vyslechl též velitele zásahu. Přitom dospěl k novému skutkovému závěru, že zásahová jednotka předem stěžovatelku vyzvala ke zpřístupnění objektu, bušila totiž na vstupní dveře na terasu. Krom toho soud zjistil, že sporná prohlídka v domě užívaném stěžovatelkou a prohlídka v jiné nemovitosti, kde byl zadržen manžel stěžovatelky, byly provedeny synchronizovaně, zhruba v tentýž časový okamžik. Smyslem domovních prohlídek navíc nebylo jen dopadnout podezřelého, ale též nalézt věci důležité pro trestní řízení (v domě užívaném stěžovatelkou byla takto vedle nelegálně držené zbraně s náboji nalezena rovněž pěstírna omamných a psychotropních látek).
8. I proti tomuto rozsudku se stěžovatelka bránila dovoláním, tentokráte však neuspěla. Nejvyšší soud její dovolání odmítl a dovodil, že žádná ze čtyř otázek, které stěžovatelka v dovolání formulovala, přípustnost dovolání ve smyslu § 237 občanského soudního řádu nezakládá.
9. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud posoudil její dovolání příliš formalisticky a odepřel jí přístup k soudu. Dovolání bylo podle stěžovatelky přípustné. Není pravda, že by v dovolání stěžovatelka nerespektovala skutková zjištění městského soudu. Stěžovatelka dokonce přijala za svou i (jinak překvapivou) verzi, že ji policie vyzvala ke zpřístupnění objektu předtím, než do domu vnikla. U každé ze čtyř otázek formulovaných v dovolání stěžovatelka detailně rozebírá, proč tato otázka založila přípustnost dovolání.
10. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena (§ 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Vyčerpala též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.
11. Nyní napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání pro nepřípustnost. Podstatou a smyslem dovolacího řízení je sjednocování judikatury obecných soudů. S tím souvisí také možnost zákonodárce stanovit poměrně restriktivní podmínky pro přístup k Nejvyššímu soudu. Právě § 237 občanského soudního řádu, v němž jsou zakotveny podmínky přípustnosti, odpovídá smyslu dovolání. Pokud má tedy zákon za cíl, aby se Nejvyšší soud mohl věnovat těm otázkám, které zákonodárce považuje za významné, nikoli aby věcně projednal co největší množství případů, je to v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu [takto zejm. stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), bod 30].
12. Smyslem dovolacího řízení je tedy sjednocovat judikaturu obecných soudů, resp. rozhodovat právní otázky dosud neřešené, řešené rozdílně, anebo je namístě provést judikaturní odklon. Nejvyšší soud přitom nemusí stále opakovat již vyslovené právní názory, musí však přezkoumatelně odůvodnit, proč v konkrétním případě není meritorní rozhodování zapotřebí, byť (podle kontextu věci) i jen prostým odkazem na předchozí rozhodnutí (nález III. ÚS 2469/22 , bod 28), případně jiným srozumitelným vysvětlením, proč není věcné rozhodnutí třeba.
13. Stěžovatelka dovozuje, že přípustnost dovolání založila již první otázka, kterou se Nejvyššího soudu tázala, zda "je nesprávným úředním postupem postup policejního orgánu spočívající v tom, že policejní orgán přistoupí v časných ranních hodinách za účelem provedení domovní prohlídky za pomoci beranidla s odkazem na § 85a odst. 2 trestního řádu k provedení domovní prohlídky obydlí, ačkoliv ještě před jejím započetím odpadl důvod neodkladnosti takového úkonu uvedený v příkazu k domovní prohlídce".
Odpadnutím důvodu policejního zásahu stěžovatelka míní to, že její manžel byl již předtím zadržen na jiném místě. K tomu však Nejvyšší soud srozumitelně uvedl, že dle zjištění městského soudu byly obě domovní prohlídky (jedna u stěžovatelky, druhá v jiném objektu, kde byl zadržen podezřelý, stěžovatelčin manžel) provedeny synchronizovaně. Proto ani policejní orgán zasahující u stěžovatelky na počátku akce nevěděl, že podezřelý byl dopaden (zadržen byl zhruba ve 4:45 ráno, již krátce po páté hodině přitom policie vnikla do stěžovatelčina domu a v 5:08 jí předala příkaz k domovní prohlídce).
Nadto cílem domovní prohlídky u stěžovatelky bylo nalézt věci důležité pro trestní řízení, které se tam koneckonců našly. Bylo proto vcelku nerozhodné, kde se v době prohlídek nacházel podezřelý (předměty doličné může samozřejmě zničit či zašantročit i jiná osoba, než podezřelý).
14. Z právě uvedeného je tedy patrné, že stěžovatelka se při formulaci první otázky odchýlila od skutkových zjištění městského soudu.
15. Ze stejného důvodu vyhodnotil Nejvyšší soudu jako nepřípustnou též otázku třetí, "zda je nesprávným úředním postupem postup policejního orgánu spočívající v jeho opomenutí přehodnotit vhodnost způsobu vstupu do objektu, kde má být provedena domovní prohlídka, poté, co byla podezřelá osoba dle příkazu k domovní prohlídce zadržena na jiném místě, pokud původní hodnocení vhodnosti způsobu vstupu do objektu bylo odvislé od podezření, že se v objektu nachází podezřelá osoba". Stěžovatelka proti závěru Nejvyššího soudu sice obsáhle polemizuje, míjí se však s podstatou rozhodnutí městského soudu (a též Nejvyššího soudu), jak je vysvětlena v předchozím bodě. Ústavní soud jen opakuje, že obě domovní prohlídky proběhly přibližně ve stejný čas, časový rozdíl mezi zadržením podezřelého a vniknutím policie do objektu, ve kterém byla stěžovatelka, byl jen cca 20 minut.
16. Podobně se míjí se skutkovými zjištěními městského soudu též dovolací otázka čtvrtá (opět nesprávně vycházející z vyvrácené skutečnosti, že zasahující policejní orgány věděly, kde se v okamžiku zásahu nachází podezřelý, a že právě jeho lokalizování bylo pro domovní prohlídku klíčové), "zda je nesprávným úředním postupem postup policejního orgánu spočívající v násilném vstupu do obydlí (rodinného domu) osoby, o níž nemá poznatek, že by šlo o osobu vyšetřovanou, podezřelou dle příkazu k domovní prohlídce či trestně stíhanou, když osoba podezřelá dle příkazu k domovní prohlídce již byla zadržena, v nočních hodinách za účelem provedení domovní prohlídky za pomoci beranidla s odkazem na § 85a odst. 2 trestního řádu, aniž by policejní orgán předem zazvonil na zvonek u domu."
17. Konečně ve druhé dovolací otázce se stěžovatelka ptala, zda je z hlediska § 85a odst. 2 trestního řádu "k přijetí závěru o tom, že osoba, vůči níž směřuje domovní prohlídka, provedení takového úkonu neumožnila, právně významná skutečnost, minimálně po jak dlouhou dobu policejní orgán vyčkává od výzvy ke zpřístupnění prostor, kde má být provedena domovní prohlídka, do překonání odporu nebo vytvořené překážky, zejména pak má-li být domovní prohlídka prováděna v nočních hodinách". Nejvyšší soud k tomu odkázal na svůj první judikát k této věci (uvedený v bodě 6 shora), kde se podrobně zabýval ústavněprávním rozměrem posuzované situace, zejména pak kolizí práva na ochranu soukromí stěžovatelky s právem na ochranu života a zdraví zasahujících policistů.
V tomto judikátu Nejvyšší soud mj. uvedl, že v určitých případech není nezákonným postupem, pokud orgány činné v trestním řízení (vůbec) nevyzvou osobu přítomnou v místě konání domovní prohlídky ke zpřístupnění místa, kde je prohlídka prováděna (30 Cdo 1965/2022, body 34 až 36). Dle Nejvyššího soudu v uvedeném závěru "je nepochybně obsažena (negativní) odpověď na obecně dovolatelkou koncipovanou otázku, jaký má být (minimální) časový odstup mezi výzvou ke zpřístupnění daných prostor a okamžikem, kdy si orgány činné v trestní řízení za případného násilí zjednají do oněch prostor nucený přístup."
18. Stěžovatelka proti tomuto argumentuje, že z právní věty judikátu 30 Cdo 1965/2022 právě uvedené neplyne. V tom se však stěžovatelka mýlí, protože Nejvyšší soud neodkazoval na právní větu, ale na odůvodnění judikátu. Právně významná argumentace může být ne toliko v právní větě, ale též v argumentační části odůvodnění. Nadto podle Ústavního soudu v obecné rovině jistě nelze formulovat nějaký nejmenší časový odstup mezi výzvou ke zpřístupnění objektu a násilným vniknutím do objektu, vše je otázka posouzení individuálních okolností jedinečného případu. Lze dodat, že skutečnosti nyní sporného zásahu dokazováním zjistil městský soud a stěžovatelka tyto úvahy městského soudu v ústavní stížnosti nijak nezpochybňuje (městský soud zjistil, že zasahující policisté krátce po páté hodině ranní zabouchali dvakrát až třikrát na okno terasy, za kterým se pohybovala stěžovatelka, a po nejvýše jedné minutě vnikli do objektu).
19. Co se pak týče otázky, zda policisté kromě bouchání na okno a ústních výzev museli též zazvonit na zvonek, Nejvyšší soud uvedl následující: stěžovatelka "sama uvedla, že byla před započetím domovní prohlídky vzhůru (vzbudil ji předtím kůň ve stáji, který zřejmě zaregistroval v okolí domu přítomné policisty), přesto nerozsvítila a na opakované výzvy policie (křik "policie otevřete") činěné proti dveřím vedoucím z terasy, za nimiž se žalobkyně bezprostředně nacházela, nijak nereagovala (rozsvícením světla, odpovědí na výzvy apod.). Doplňující otázka, zda v popsané skutkové situaci je dána povinnost policejních orgánů obligatorně použít ještě domovní zvonek, představuje ve smyslu 243c odst. 1 o. s. ř., zjevně bezdůvodné dovolání." Ani na tomto závěru nic neústavního není. Nejvyšší soud jinými slovy říká, že otázka použití zvonku byla v nynější věci (s ohledem na zjištěné okolnosti) již nadbytečná.
20. V ústavní stížnosti stěžovatelka taktéž zdůrazňuje, že domovní prohlídka formálně započala v 6:15, tedy hodinu a půl po zadržení jejího manžela. Právě uvedený čas však není rozhodný pro samotnou akci (vniknutí do objektu), která započala krátce po páté hodině ranní. Újmu stěžovatelka vyvozovala z vniknutí do objektu krátce po páté hodině ranní, nikoli z průběhu domovní prohlídky o hodinu později (to stěžovatelce vysvětlil Nejvyšší soud též s odkazem na svůj první rozsudek v této věci).
21. Nejvyšší soud tedy odůvodnil usnesení dostatečně, na jeho závěrech není nic neústavního. Bez významu není ani to, že stěžovatelčině věci se Nejvyšší soud již jednou meritorně (a podrobně) věnoval a vyslovil k ní též obecné závěry ohledně možnosti žalovat újmu vzniklou z nezákonně provedené domovní prohlídky (viz rozsudek uvedený v bodě 6 shora).
22. Nejvyšší soud základní práva stěžovatelky neporušil. Skutkové ani právní závěry městského soudu stěžovatelka v ústavní stížnosti nijak nezpochybňuje. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. května 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu