Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele Martina Hubeného, zastoupeného Mgr. Petrem Němcem, advokátem, sídlem Slezská 1297/3, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. října 2024 sp. zn. 10 Co 914/2024 a výroku III. usnesení soudního exekutora JUDr. Lukáše Jíchy, Exekutorský úřad Přerov, ze dne 20. srpna 2024 č. j. 203 Ex 04833/18-28, za účasti Krajského soudu v Plzni a soudního exekutora JUDr. Lukáše Jíchy, Exekutorský úřad Přerov, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Kortestona plus s.r.o., sídlem Za Zámečkem 744/9, Praha 5 - Jinonice, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že exekuce proti stěžovateli byla zahájena k uspokojení pohledávky vedlejší účastnice na základě pověření soudního exekutora vydaného Okresním soudem v Sokolově dne 14. 2. 2018. Soudní exekutor následně obdržel návrh vedlejší účastnice na zastavení exekuce s ohledem na vydané a zveřejněné usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 3. 2024, kterým bylo rozhodnuto o zjištění úpadku stěžovatele a povolení oddlužení. Soudní exekutor napadeným rozhodnutím návrhu vedlejší účastnice na zastavení exekuce vyhověl v souladu s § 55 odst. 3 a 4 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (výrok I.). Účastníkům řízení náhradu nákladů exekučního řízení nepřiznal (výrok II.) a nad rámec doposud vymožených nákladů exekuce ve výši 32 902 Kč rovněž nepřiznal náhradu dalších nákladů exekuce (výrok III.).
3. Proti výroku III. usnesení soudního exekutora podal stěžovatel odvolání, neboť exekuce byla od počátku vedena na základě nezpůsobilého exekučního titulu, a proto měla být zastavena na základě § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.") a soudní exekutor rozhodl o nákladech exekuce s ohledem na uvedené v rozporu se zákonem a judikaturou. Krajský soud v Plzni napadeným usnesením výrok III. usnesení soudního exekutora potvrdil.
4. Stěžovatel namítá, že je nespravedlivé a v rozporu se zákonem, aby náklady exekuce, která byla od počátku vedena protiprávně, nesl stěžovatel. Náklady měly být uloženy vedlejší účastnici, která využila neplatné rozhodčí smlouvy a v rozhodčím řízení vydaný titul následně uplatnila v nepřípustné exekuci.
5. Stěžovatel, stejně jako v předchozím řízení, namítá, že exekuce byla vedena protiprávně na základě nezpůsobilého exekučního titulu, a to s poukazem na neplatnost rozhodčí smlouvy a absolutní neplatnost smlouvy o úvěru a dohody o uznání dluhu a splátkovém kalendáři. Smlouva o úvěru se příčí dobrým mravům podle § 580 občanského zákoníku.
6. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.
8. Zákonná úprava v občanském soudním řádu váže přípustnost opravných prostředků na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. § 202 odst. 2 či § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Bylo by pak proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze automaticky přesunul do roviny ústavního soudnictví. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Podobně koneckonců k těmto sporům přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy; v praxi pak např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku ze dne 20. 9. 2011 č. 52036/09].
9. V posuzované věci jde celkem o částku ve výši 32 902 Kč, přičemž stěžovatel namítá porušení procesního základního práva podle čl. 11 Listiny. Tvrdí, že v jeho případě nejde o nezanedbatelnou částku. V souladu s judikaturou Ústavního soudu právní hranice bagatelnosti nemusí být určující s ohledem na kvalitativní stránku věci, tedy pokud se věc z hlediska ústavnosti jeví natolik významná, že určitým způsobem "přesahuje" kauzu samotnou. V prvé řadě může jít o situaci, kdy lze v individuálním případě uvažovat o natolik intenzivním zásahu, že by způsobil ve smyslu čl.
4 odst. 4 Listiny kolizi se samotnou podstatou a smyslem dotčeného základního práva. Do druhé skupiny je možno zařadit případy, kdy výsledky příslušného přezkumu, v němž jde o posouzení (a to nutno zdůraznit) otázky ústavněprávní relevance, mohou mít zásadní význam z hlediska další rozhodovací činnosti obecných soudů. Dále lze o projednání ústavní stížnosti uvažovat i v situaci, kdy judikatura obecných soudů v totožných či obdobných bagatelních věcech není jednotná, a kdy tedy soudy vyšších stupňů nemohou zajistit sjednocování jejich rozhodovací činnosti, přičemž takto vzniklý stav narušuje princip právní jistoty jako neoddělitelnou součást pojmu právního státu [viz nález ze dne 10.
4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13
(N 55/73 SbNU 89)]. Žádná z výše uvedených situací však nyní nenastala. Ústavní soud reflektuje, že mohou nastat lidsky tíživé situace, kdy částka 32 902 Kč je částkou nezanedbatelnou, avšak stěžovatel nepodává na podporu svého tvrzení žádnou ústavněprávní argumentaci.
10. Stěžovatel namítá, že se odvolací soud nezabýval posouzením nemravnosti sjednané úvěrové smlouvy a z toho vyplývající následky neplatnosti nejen smlouvy, ale i dalších navazujících právních úkonů. V posuzované věci je však předmětem rozhodování o zastavení exekuce na návrh vedlejší účastnice podle § 268 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy, zda exekuce má být prováděna do budoucna, aniž by byla jakkoliv hodnocena legalita dosud proběhlé části exekučního řízení. Jak sám stěžovatel v ústavní stížnosti přiznává, podal návrh na zastavení řízení podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Stěžovatel má možnost uplatnit tuto argumentaci v řízení podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť právě v tomto řízení soud posuzuje, zda exekuce byla vedena po právu či nikoliv v minulosti [viz nález ze dne 29. 9. 2021 sp. zn. III. ÚS 1536/21
(N 166/108 SbNU 63) a následující].
11. Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení základních práv stěžovatele, proto z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. června 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu