Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Michaelou Židlickou ve věci navrhovatele M. T., právně zastoupeného JUDr. Irenou Hučkovou, tř. 28. října 434/211, Ostrava - Mariánské Hory, proti rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově, ze dne 27. 7. 2007 č. j. 109 C 55/2005-167 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 1. 2008 č. j. 57 Co 662/2007-186, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Předtím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zkoumá Ústavní soud, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jeho projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu, a to včetně podmínky ust. § 75 odst. 1 zákona, která vyžaduje před podáním ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) - s výjimkou návrhu na obnovu řízení a mimořádného opravného prostředku, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 75 odst. 1, věta za středníkem, § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Z ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu mimo jiné vyplývá, že Ústavní soud nerozlišuje mezi řádnými a mimořádnými opravnými prostředky, a že tedy navrhovatelé jsou povinni vyčerpat oba druhy prostředků, s výjimkou obnovy řízení, která je citovaným ustanovením výslovně vyloučena, a mimořádného opravného prostředku schopného odmítnutí z důvodů závisejících na uvážení rozhodujícího orgánu ve smyslu § 75 odst. 1 věta za středníkem cit. zákona. Podal-li stěžovatel ve své věci též dovolání, je zřejmé, že dle jejich náhledu nebylo řízení v soustavě obecných soudů definitivně ukončeno. Za takových okolností však nelze dohledat prostor pro aktuální řízení před Ústavním soudem, neboť institut ústavní stížnosti je založen na principu subsidiarity.
Současné podávání dovolání a ústavní stížnosti nemá oporu v ustanoveních zákona o Ústavním soudu a navíc není řešením, které by vyhovovalo požadavku právní jistoty. Stěžovatelé ani Ústavní soud nemohou předvídat, zda dovolání bude Nejvyšším soudem vyhověno či nikoliv. V případě, že by návrhu na zrušení rozsudku nevyhověl Nejvyšší soud, budou mít stěžovatelé i nadále otevřenu cestu k podání ústavní stížnosti. Za dané situace je podání ústavní stížnosti předčasné. K výše uvedenému srovnej též např. usnesení III. ÚS 101/95, Sb.n.u., sv. 4, str. 351, příp. dosud nepublikované usnesení IV. ÚS 178/06.
Ústavní soud nemá též důvod na rozhodnutí Nejvyššího soudu dále vyčkávat, neboť by tím jednak zbytečně prodlužoval řízení o ústavní stížnosti, a jednak nepřímo pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, což však - jak již uvedeno - vhodné není.
Závěrem nutno konstatovat, že Ústavní soud si ověřil u Okresního soudu v Karviné, že dovolání bylo v dané věci skutečně podáno. Jak plyne z přípisu citovaného soudu, byl napadený rozsudek krajského soudu vydán dne 31. 1. 2008 a dotčený soudní spis byl postoupen k Nejvyššímu soudu s dovoláním dne 18. 3. 2008. Lze tedy předpokládat, že dovolání bylo podáno včas a Ústavnímu soudu tak nic nebrání v tom, aby předmětnou ústavní stížnost odmítl.
Z výše vyložených důvodů proto Ústavní soud, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k důvodnosti ústavní stížnosti, musel, vzhledem k doktríně minimalizace jeho zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, předložený návrh odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 19. května 2008
Michaela Židlická soudce zpravodaj