Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Dubjuka, zastoupeného Mgr. Jiřím Kučerou, advokátem, sídlem Opletalova 1418/23, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 2. 2024, č. j. 8 As 281/2022-37, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2022, č. j. 14 A 196/2021-42, rozhodnutí ministra zemědělství ze dne 2. 9. 2021, č. j. MZE-42083/2021-11181, a proti výroku II. rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 3. 5. 2021, č. j. MZE-26309/2021-18134, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a Ministerstva zemědělství, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel byl chovatelem provozujícím chov zvířat pro kožešiny. Novelou zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání (dále jen "zákon na ochranu zvířat") byl chov zvířat za tímto účelem zakázán, a to s krátkým přechodným obdobím. Současně novela zákona přiznávala chovatelům jednorázový kompenzační příspěvek, a to za každé chované zvíře. Počet chovaných zvířat byl zákonem stanoven jako "nejvyšší počet zvířat zjištěný u chovatele při kontrolách krajské veterinární správy provedených v letech 2014, 2015, 2016, 2017 a 2018." Stěžovatel na základě této zákonné novely ukončil ke dni 31. 1. 2019 svoji činnost a požádal o poskytnutí kompenzačního příspěvku ve výši 5,4 mil. Kč.
2. Ministerstvo zemědělství napadeným rozhodnutím ve výroku I. přiznalo stěžovateli kompenzační příspěvek ve výši 4,47 mil. Kč a ve výroku II. žádost o kompenzační příspěvek ve výši 930 000 Kč zamítlo. Proti výroku II. tohoto rozhodnutí podal stěžovatel rozklad. Ministr zemědělství v záhlaví označeným rozhodnutím rozklad zamítl a výrok II. rozhodnutí Ministerstva zemědělství potvrdil. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatel podal správní žalobu k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud"), který ji jako nedůvodnou zamítl. Následnou kasační stížnost Nejvyšší správní soud rovněž zamítl.
3. Stěžovatel namítá, že správní orgány i soudy vyložily zákonné ustanovení o zjištění počtu chovaných zvířat restriktivním způsobem. Přestože zákonná úprava kompenzace a jejich výši nijak nelimituje, správní orgány a následně i soudy zasáhly významným způsobem do stěžovatelova ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, když nezohlednily tvrzení a důkazy předložené stěžovatelem, které měly zásadní vliv na stanovení počtu chovaných zvířat, a namísto toho vycházely pouze z jediného dokladu Krajské veterinární správy (dále jen "KVS") bez ohledu na jeho správnost nebo úplnost.
4. Tímto postupem správní orgány i soudy popřely účel zákonného ustanovení, kterým je poskytnutí kompenzace za účelem zmírnění újmy utrpěné v důsledku nově zavedeného zákazu jednotlivým chovatelům, a to paušální částkou za každé jednotlivé chované zvíře. Stěžovatel upozorňuje, že z jediné kontroly v kalendářním roce není možné zjistit počet chovaných zvířat v průběhu celého kalendářního roku. Ministerstvo ani soudy chovatelům neumožnily prokazovat počet skutečně chovaných zvířat jinak, než pouze dokladem o kontrole KVS (dále jen "Doklad"). Tím však nepřípustně zasáhly do práva podnikat a práva na majetek.
5. Problém stěžovatel spatřuje v tom, že zákon na ochranu zvířat, resp. jeho § 29c odst. 4 písm. c) nestanovuje, že by ministerstvo při stanovení počtu chovaných zvířat mělo a mohlo vycházet pouze z Dokladu. Zákon stanoví, že pro výpočet kompenzačního příspěvku je rozhodný "nejvyšší počet zvířat zjištěný u chovatele při kontrolách krajské veterinární správy", avšak nestanoví, že by zdrojem informací o počtu zvířat zjištěných při kontrolách mohl či měl být výhradně Doklad o této kontrole vydaný KVS. Tento Doklad by měl sloužit pouze jako jeden z možných zdrojů pro stanovení počtu zjištěných zvířat při kontrolách KVS, a to zejména z důvodu, že počty zvířat v den kontroly KVS mnohdy neodpovídají skutečným počtům chovaných zvířat v daném roce a ignorují cyklický průběh chovu.
6. Za situace, kdy stěžovatel ministerstvu a následně i soudům předložil v rámci přílohy k žádosti o poskytnutí kompenzačního příspěvku vlastní zdůvodnění uvedených počtů zvířat, o něž opíral výpočet kompenzačního příspěvku a z kterého prý jednoznačně vyplynulo, že stěžovatel v průběhu kontrolovaných let choval více zvířat, než kolik je uvedeno v Dokladu KVS, bylo povinností ministerstva se těmito tvrzeními zabývat. Tyto úvahy stěžovatel opírá o dikci § 50 správního řádu, podle kterého bylo ministerstvo povinno si opatřit veškeré nezbytné podklady pro řádné rozhodnutí.
Těmito podklady mohly být právě i návrhy a důkazy účastníků. Ministerstvo i soudy však jakýkoliv přezkum tvrzení a podkladů předložených stěžovatelem odmítly, čímž zásadním způsobem zasáhly do stěžovatelových ústavně garantovaných práv. Tímto postupem byl stěžovatel de facto zbaven postavení účastníka řízení. Napadenými rozhodnutími bylo proto údajně porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na podnikání podle čl.
26 Listiny a právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny. Proto navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak správních soudů. Je to právě Nejvyšší správní soud, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 soudního řádu správního (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1172/19 ze dne 26. 6. 2019). Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3624/15 ze dne 26. 1. 2016).
9. Ústavní soud konstatuje, že žádné porušení tvrzených základních práv stěžovatele neshledal, neboť závěry Nejvyššího správního soudu, městského soudu i ministerstva jsou z hlediska zachování záruk ústavnosti zcela akceptovatelné, nenesou znaky nepředvídatelnosti v soudním či správním rozhodování, svévole, extrémního interpretačního vykročení či jiného porušení zásad spravedlivého řízení, což teprve by mohlo indikovat intenzitu porušení základních práv a tedy i založilo kognici Ústavního soudu.
10. Předmětem sporu v nyní posuzované věci byla otázka stanovení počtu chovaných zvířat podle § 29c odst. 8 zákona na ochranu zvířat pro výpočet kompenzačního příspěvku podle § 29c odst. 7 téhož zákona. Samotné ministerstvo již v prvopočátku zdůraznilo, že z žádného ustanovení zákona neplyne, že by nejvyšší počet zvířat měl být zjišťován za období kalendářního roku, a že by z tohoto důvodu měl být zohledňován i počet usmrcených chovných zvířat v průběhu roku. Kompenzační příspěvek neměl sloužit k náhradě přesně vyčíslitelné sumy, čímž by se pojmově blížil náhradě škody. Kompenzační příspěvek nebyl poskytován za skutečné počty zvířat, které kdy chovatel reálně choval, ale ve výši součinu zákonem stanovené hodnoty za jednotlivé zvíře a zákonem stanoveného počtu zvířat. Obě tyto veličiny jsou přitom stanoveny jako právní fikce a zákon nepřipouští dopočet zvířat za jakékoliv období (viz str. 4 - 5 napadeného rozhodnutí ministra zemědělství).
11. Nejvyšší správní soud k této problematice rovněž již ustáleně judikuje, že "konstrukce kompenzačního příspěvku ve smyslu zákona na ochranu zvířat neodpovídá institutu náhrady škody či ušlého zisku ve smyslu civilního práva, kde by bylo nezbytné zjistit přesný počet zvířat k rozhodnému okamžiku. Úmyslem zákonodárce je, jak je doslovně uvedeno v důvodové zprávě i ve znění zákona samého, zmírnění dopadů chovatelům, kteří v rámci podnikatelské činnosti provozovali chov zvířat pro kožešiny." NSS dále opakovaně zdůrazňuje, že účelem zákonné úpravy, kdy sledovaným cílem není náhrada škody za každé jednotlivé zvíře, je zmírnění dopadů v souvislosti s nuceným ukončením podnikání.
Zákon na ochranu zvířat v § 29c odst. 8 vyžaduje, aby byl kompenzační příspěvek stanoven podle "počtu zvířat zjištěných u chovatele při kontrolách provedených v letech 2014, 2015, 2016, 2017 a 2018". Citovaný zákon tak nepřipouští žádný jiný dopočet s ohledem na tvrzení chovatele o skutečném počtu chovaných zvířat. Správní orgány proto nebyly povinny zjišťovat ani opatřovat další podklady, jak mylně tvrdí stěžovatel (srov. zejm. odst. 20 - 21 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu).
12. Ústavní soud v dané situaci považuje za podstatné, že správní orgány i soudy přesvědčivě vyložily, z jakých důvodů byla vydaná a nyní ústavní stížností napadená rozhodnutí v souladu se zákonnou úpravou. Zdůraznily, že zákonná konstrukce výpočtu kompenzačního příspěvku je výhradní záležitostí zákonodárce, do níž nemohou správní orgány ani soudy jakkoliv zasahovat. S ohledem na výše uvedené proto nebyl požadavek stěžovatele na zohlednění počtu usmrcených chovných zvířat pro účely výpočtu kompenzačního bonusu relevantní.
13. Tyto právní závěry Ústavní soud nepovažuje za excesivní a s ohledem na svoji roli v ústavním systému (čl. 83 Ústavy) proto neshledal žádný rozumný důvod, pro který by je měl zpochybňovat. Jak se totiž podává z obsahu ústavní stížnosti, použitá argumentace se týká výkladu podústavního práva a de facto představuje toliko pokračující polemiku se závěry správních orgánů a správních soudů.
14. Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. června 2024
Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu