Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelů Blanky Urbánkové a Jana Urbánka, zastoupených Mgr. Pavlem Nádeníčkem, advokátem, sídlem Průchodní 377/2, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. února 2024 č. j. 7 As 275/2023-32, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku s tvrzením, že jím bylo porušeno jejich vlastnické právo chráněné čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo podle čl. 36 odst. 2 Listiny na soudní ochranu proti nezákonnému rozhodnutí orgánu veřejné správy.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vlastnické poměry stěžovatelů byly dotčeny rozhodnutím vedlejšího účastníka ze dne 14. 9. 2021 sp. zn. SP8908/2021-202001, č. j. SPU 254601/2021, jímž bylo zamítnuto jejich odvolání proti rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihomoravský kraj, pobočky Břeclav, o schválení návrhu komplexních pozemkových úprav v katastrálním území Nikolčice. Vedlejší účastník vyhodnotil námitky stěžovatelů proti rozhodnutí o schválení návrhu komplexních pozemkových úprav jako nedůvodné.
3. Proti rozhodnutí vedlejšího účastníka podal každý ze stěžovatelů žalobu ke Krajskému soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), který je rozsudkem ze dne 5. 9. 2023 č. j. 31 A 135/2021-87 zamítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. a III. výrok). Krajský soud dospěl k závěru, že rozhodnutí vedlejšího účastníka bylo vydáno v souladu se zákonem a žalobní námitky stěžovatelů nejsou důvodné.
4. Proti rozsudku krajského soudu stěžovatelé podali kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud shledal nedůvodnou, proto ji napadeným rozsudek zamítl (I. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (II. výrok). V odůvodnění se věnoval nejprve námitce stěžovatelů o nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu a po zjištění, že rozsudek krajského soudu obstojí, vyhodnotil stížnostní námitky a uzavřel, že provedená pozemková úprava není nezákonná, nepředvídatelná a nezasahuje nepřiměřeně do práv stěžovatelů.
5. Stěžovatelé konstatují, že v řízení o pozemkových úpravách byly provedeny zákonem předvídané formální kroky, avšak chyběla pro provedení pozemkových úprav základní podmínka, a to veřejný zájem. Krajský soud i Nejvyšší správní soud se této podmínce věnovaly ve svých rozhodnutích jen formálně, bez skutečného zhodnocení, zda konkrétní veřejný zájem byl či nebyl shledán orgány veřejné moci a zda byl přítomen. Zdůvodnění krajského soudu je zcela obecné a poukazuje na jediný konkrétní údaj, a to počet "parcel" ve zvoleném obvodu pozemkových úprav na začátku a na konci. Byť může opticky dojít ke zjednodušení členění pozemků, nejde nutně o změnu k lepšímu. Hospodářská realita v dotčené lokalitě se uskupením pozemků do větších celků nutně nezlepšila. Seskupování pozemků do větších celků není bez dalšího ve veřejném zájmu; může s ním být naopak v rozporu. Přezkoumání splnění podmínky veřejného zájmu přitom podléhá soudnímu přezkumu.
6. Veřejný zájem na provedení pozemkových úprav musí být konkrétně identifikovaný pro danou pozemkovou úpravu, pokud ji má z ústavněprávního hlediska odůvodnit. Mělo-li být zasaženo do vlastnického práva stěžovatelů, musel být identifikován a přítomen konkrétní veřejný zájem pro takový zásah. Pokud konkrétní veřejný zájem, který by odůvodňoval provedení těchto konkrétních pozemkových úprav, soudy neidentifikovaly, nelze než uzavřít, že scházela podstatná ústavněprávně zakotvená podmínka k jejich provedení.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byl vydán napadený rozsudek. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé před jejím podáním vyčerpali veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy.
Jeho kompetence je dána pouze tedy, došlo-li by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku. Takové porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představuje až flagrantní ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí.
9. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním řízení a následně v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.
10. Takové zásahy či pochybení Nejvyššího správního soudu ve věci stěžovatelů Ústavní soud neshledal. Argumenty stěžovatelů, obsažené v ústavní stížnosti, Ústavní soud konfrontoval s obsahem napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, resp. jemu předcházejících rozhodnutí, a na tomto základě dospěl k závěru, že námitky stěžovatelů nejsou opodstatněné.
11. Není pochyb, že pozemkové úpravy, k nimž dochází proti vůli dotčených vlastníků, představují intenzivní zásah do jejich vlastnického práva, který musí obstát z hlediska požadavků vyplývajících z čl. 11 odst. 4 Listiny. Zákon č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, v § 2 nepřipouští provedení jiných pozemkových úprav, než těch, jež budou vést ve veřejném zájmu k vytvoření podmínek pro racionální hospodaření vlastníků půdy.
Současně musí být splněny další požadavky, jejichž cílem je minimalizovat míru zásahu do základních práv dotčených vlastníků. Uvedený zákon proto klade důraz na dosažení shody mezi jednotlivými vlastníky, avšak předpokládá, že veřejný zájem na provedení pozemkové úpravy může být dán i tehdy, kdy takovéto shody není dosaženo. V tomto ohledu stanoví podmínku souhlasu alespoň tzv. kvalifikované většiny vlastníků (§ 11 odst. 4), jakož i požadavky na přiměřenost kvality, výměry a vzdálenosti původních a navrhovaných pozemků (§ 10).
Právě poskytnutí náhradních pozemků splňujících tyto požadavky představuje adekvátní korekci zásahu do vlastnického práva dotčených vlastníků pozemků [např. usnesení ze dne 31. 3. 2011 sp. zn. III. ÚS 2187/10 nebo ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 1305/13
(rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)].
12. Námitky stěžovatelů směřující proti postupu správních orgánů při rozhodování o návrhu komplexní pozemkové úpravy byly uplatněny již v řízení před správními soudy, přičemž - jak se podává z napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu - byly jimi řádně a přesvědčivě vypořádány. Nejvyšší správní soud se zároveň v dostatečné míře vypořádal s tou částí argumentace stěžovatelů, která zpochybňovala rozsudek krajského soudu a jemu předcházející postup. Za situace, kdy se Ústavní soud plně ztotožňuje s posouzením uplatněných námitek správními soudy, přičemž stěžovatelé neuvádějí žádné další skutečnosti, které by jejich závěry zpochybňovaly, není třeba obsah rozsudků správních soudů dále reprodukovat a plně postačí odkázat na jejich odůvodnění.
Ústavní soud považuje za ústavně souladný způsob, jakým se Nejvyšší správní soud vypořádal se stěžejní námitkou stěžovatelů, předkládanou opětovně i v ústavní stížnosti, tj. že krajským soudem nebyla dostatečně zkoumána existence veřejného zájmu, jenž by legitimizoval zásah do jejich vlastnického práva v podobě přijetí resp. schválení pozemkových úprav.
13. Ústavní soud nijak nerelativizuje stěžovateli pociťovaný zásah do vlastnického práva. Dodává však, že ten ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny obstojí, je-li učiněn ve veřejném zájmu, na základě zákona a za náhradu. Ústavní soud ve shodě s Nejvyšším správním soudem shledal, že krajský soud postupoval správně, když námitku stěžovatelů, že schválení pozemkových úprav představuje nepřípustný zásah do jejich vlastnických práv, neshledal důvodnou.
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. července 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu