Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Miladou Tomkovou o ústavní stížnosti Jana Houžvičky, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 15. října 2021 č. j. 10 Afs 286/2021-36 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 3. června 2021 č. j. 59 Af 30/2020-48, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Dne 3. 1. 2022 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání stěžovatele označené jako ústavní stížnost směřující proti v záhlaví uvedeným usnesením obecných soudů. V tomto podání také uvedl, že odmítá "všechny soudce Ústavního soudu", neboť jsou důvody pochybovat o jejich nepodjatosti.
Návrh stěžovatele není možné považovat za řádný, jelikož má řadu procesních a obsahových nedostatků (§ 34 ve spojení s § 72 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatel především není pro řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem (§ 30, § 31 zákona o Ústavním soudu).
Smyslem výzvy a stanovení lhůty podle § 41 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách řízení pro projednání věci před Ústavním soudem; teprve poté, nepodaří-li se nedostatek podání odstranit, jsou vyvozeny vůči stěžovateli nepříznivé procesní důsledky v podobě odmítnutí ústavní stížnosti. V řízení o ústavní stížnosti však není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, pokud se tak stalo v řadě případů předchozích. Lze-li totiž vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že se na Ústavní soud nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým.
V nyní posuzovaném případě Ústavní soud nemá pochybnosti o tom, že náležitého poučení o zákonných náležitostech ústavní stížnosti se stěžovateli dostalo opakovaně již v řadě řízení. Byť stěžovatel podal desítky ústavních stížností trpících stejnou vadou a byl o této skutečnosti, jakož i o případných následcích neodstranění vytčené vady, v minulosti opakovaně poučen, znovu podal návrh, aniž by byl právně zastoupen advokátem. Za daného stavu věci lze dovodit jeho informovanost a nové poučování by bylo ryze formalistické a bezpředmětné.
Stěžovatel sice podal ústavní stížnost "s výhradou doplnění, upřesnění a odstranění vad ČAK objektivně důvodně ustanoveným advokátem", ovšem z takto formulované věty nelze dovodit, zda se stěžovatel na Českou advokátní komoru v této věci obrátil, kdy a případně s jakým výsledkem. Vzhledem k tomu, že se tato věta objevuje v podáních stěžovatele pravidelně, aniž by měla z jeho strany jakékoli vyústění, není důvod nesetrvat na závěru, že stěžovatelova ústavní stížnost vykazuje stejné vady jako v desítkách předchozích případů, a nezbývá proto než ji odmítnout.
K námitce podjatosti lze uvést, že pokud ji stěžovatel uplatňuje vůči všem soudcům Ústavního soudu, nemá o této námitce v rámci Ústavního soudu, jakožto vrcholného orgánu ochrany ústavnosti, kdo rozhodnout. Ústavní soud proto ústavní stížnost pro neodstraněné vady přiměřeně podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. ledna 2022
Milada Tomková v. r. soudkyně zpravodajka