Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele města Kutné Hory, sídlem Havlíčkovo náměstí 552/1, Kutná Hora, zastoupeného Mgr. Ing. Pavlem Bezouškou, advokátem, sídlem náměstí Jana Žižky z Trocnova 2/2, Čáslav, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2025 č. j. 29 Cdo 1968/2025-285 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. února 2025 č. j. 28 Co 32/2025-168, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti 1. Reality Tradeslav s.r.o., sídlem Jana Šoupala 1597/3, Ostrava, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Vedlejší účastnice (žalobkyně) se po stěžovateli (žalovaném) domáhala zaplacení částky 990 060,20 Kč s příslušenstvím z titulu vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemků (veřejného prostranství), které měly být podle jejího tvrzení v jejím vlastnictví.
3. Okresní soud v Kutné Hoře (dále jen "okresní soud") rozsudkem pro uznání ze dne 6. 8. 2024 č. j. 12 C 185/2024-74 žalobě vyhověl (výrok I) a stěžovateli uložil nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 49 504 Kč (výrok II).
4. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu v části výroku I týkajícího se příslušenství ze žalované částky tak, že se v tomto rozsahu rozsudek pro uznání nevydává, a ve výroku II tak, že se o nákladech řízení nerozhoduje. Ve zbývajícím rozsahu ohledně povinnosti zaplatit vedlejší účastnici částku 990 060,20 Kč výrok I rozsudku okresního soudu potvrdil. Krajský soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že stěžovateli byla řádně doručena žaloba spolu s výzvou k vyjádření, na kterou ovšem nereagoval, takže se má za to, že nárok vedlejší účastnice uznal. Nesouhlasil pouze s vydáním rozsudku pro uznání ohledně příslušenství jistiny. K odvolací námitce stěžovatele pak uvedl, že vyřešení otázky věcné legitimace vedlejší účastnice není z povahy věci předpokladem pro vydání rozsudku pro uznání. Konstatoval, že nedostatek aktivní věcné legitimace vedlejší účastnice nelze pokládat za nedostatek podmínek řízení.
5. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné, neboť rozsudek krajského soudu byl v souladu s jeho ustálenou judikaturou, od níž nebyl důvod se odchylovat. Zopakoval, že věcná legitimace, představující hmotněprávní vztah účastníka ke konkrétní projednávané věci (předmětu řízení), nepatří mezi tzv. podmínky řízení (tj. podmínky, za nichž může soud rozhodnout ve věci samé), přičemž její nedostatek je důvodem k zamítnutí žaloby. Postup předvídaný § 103 a 104 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o.
s. ř.") se proto ve vztahu k otázce věcné legitimace účastníků uplatnit nemůže. Nedostatek věcné legitimace je důvodem k zamítnutí žaloby, nikoli k zastavení řízení. Z ustálené rozhodovací praxe rovněž vyplývá, že zkoumání věcné legitimace žalovaného nepatří mezi předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 1 a 3 o. s. ř. S ohledem na závěr krajského soudu, že byly splněny ostatní předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání, se právní posouzení věci omezuje v zásadě jen na posouzení, že nejde o věci, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 153a odst. 2 o.
s. ř. ve spojení s § 99 odst. 1 a 2 o. s. ř.). Zkoumání aktivní věcné legitimace vedlejší účastnice k těmto podmínkám nepatřilo. Pakliže krajský soud dovodil, že pro vydání rozsudku pro uznání (ohledně jistiny uplatněného nároku) byly splněny všechny zákonné předpoklady, za kterých nastává fikce uznání uplatněného nároku podle § 114b odst. 5 a § 153a odst. 1 a 3 o. s. ř., nepříčilo se jeho rozhodnutí ustálené judikatuře.
6. Stěžovatel namítá, že vedlejší účastnice neměla věcnou legitimaci k podání žaloby. Vysvětluje, že pozemky, jejichž užíváním se měl bezdůvodně obohatit, vedlejší účastnice zakoupila od obchodní společnosti UNIMEX-INVEST, s.r.o., na níž byl posléze prohlášen konkurs, a tyto pozemky byly ještě před podáním žaloby na vydání bezdůvodného obohacení sepsány do majetkové podstaty úpadkyně (UNIMEX-INVEST, s.r.o.). Dispoziční oprávnění s těmito pozemky tak přešlo na insolvenčního správce. Vedlejší účastnice k pozemkům dispoziční oprávnění neměla a nemohla se tak ani domáhat vydání bezdůvodného obohacení. Šlo tedy o zjevně bezdůvodnou žalobu a povaha ani okolnosti věci neodůvodňovaly, aby byl stěžovatel vyzván k vyjádření podle § 114b o. s. ř. O takové žalobě nemohlo být podle stěžovatele rozhodnuto rozsudkem pro uznání.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny prostředky k ochraně práv (srov. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
8. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Stěžejní námitka stěžovatele spočívá v tom, že s ohledem na absenci aktivní věcné legitimace vedlejší účastnice nemohlo být ve věci rozhodnuto rozsudkem pro uznání. K této námitce se vyjádřil jak krajský soud (body 20 a 21 napadeného rozsudku), tak i Nejvyšší soud (body 10 až 14 napadeného usnesení). Oba soudy vyšly z ustálené rozhodovací praxe, podle které zkoumání věcné legitimace účastníků nepatří mezi předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání. Stěžovatel svoje námitky pouze opakuje a Ústavnímu soudu nepředkládá žádnou argumentaci, která by věc mohla posunout do ústavněprávní roviny.
10. Vydání rozsudku pro uznání v nyní posuzované věci je bezesporu výrazem stěžovatelovy pasivity v řízení před okresním soudem. Stěžovatel totiž i přes kvalifikovanou výzvu na žalobu nikterak nereagoval. Byly-li splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání (marné uplynutí lhůty pro vyjádření stěžovatele k žalobě ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř., poučení o následcích nevyhovění výzvě), nebyl důvod, aby obecné soudy rozhodly jinak.
11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. ledna 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu