Povinnost všech soudů ve věci rozhodujících přihlédnout k provedené opravě chyb v psaní
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud rozhodl v senátě, ve věci ústavní stížnosti I, a.s., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 12. 1997, č.j. 53 Co 303/97-99, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a MUDr. R. M., jako vedlejšího účastníka, a to se souhlasem účastníků bez nařízení ústního jednání, takto: Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 12. 1997, č.j. 53 Co 303/97-99 se zrušuje.
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 12. 3. 1998 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 12. 1997, č.j. 53 Co 303/97-99, kterým bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 17. 9. 1997, č.j. 5 C 274/96-78, jímž bylo podle § 104 odst. 1 o.s.ř. zastaveno řízení, v němž se stěžovatelka domáhala zaplacení 934.500,- Kč s příslušenstvím. Odvolací soud, obdobně jako soud prvého stupně, dospěl k závěru, že ten, kdo byl označen jako žalovaný, nebyl způsobilý být účastníkem řízení, jelikož "dr. Rami Mahmud", který byl uveden v žalobě, není subjektem totožným s "MUDr. Rashidem Mahmoodem", jehož žalobce označil v průběhu řízení.
Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, a to současně s ústavní stížností, přičemž takto postupovala z opatrnosti, ve snaze zachovat lhůtu k podání ústavní stížnosti pro případ, že dovolání bude jako nepřípustné odmítnuto, k čemuž došlo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 3. 2000, č.j. 20 Cdo 1224/98-116.
Stěžovatelka tvrdí, že napadeným usnesením byla porušena její ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 90 Ústavy České republiky ("Ústava"), čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"). Porušení spatřuje v tom, že obecné soudy, v rozporu s obvyklou soudní praxí, judikaturou i některými nálezy Ústavního soudu, neumožnily upřesnit nesprávné označení účastníka řízení, které vzniklo zcela zjevně a bez jakýchkoliv pochybností pouze proto, že žalobce neměl dostatek údajů o osobě žalovaného. Ze soudního spisu zcela zjevně vyplývá, že nesprávné označení bylo způsobeno větším počtem možností transkripce příjmení, záměnou křestního jména s označením obchodního jména a záměnou sídla podnikání s adresou bydliště. Od počátku řízení však bylo zřejmé, že označením dr. Rami Mahmud má na mysli MUDr. Rashida Mahmooda, a i z úkonů vedlejšího účastníka vyplývá, že on sám na sebe žalobu vztáhl.
Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na odůvodnění napadeného usnesení.
Vedlejší účastník MUDr. Rashid Mahmood ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že ústavní stížnost neobsahuje argumenty, z nichž by bylo možné dovodit namítaný zásad do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Vyslovil názor, že to byla právě stěžovatelka, která svým postupem, který nebyl v souladu s postupem stanoveným občanským soudním řádem a předpokládaným článkem 36 odst. 1 Listiny, fakticky neumožnila obecným soudům rozhodnout jinak, než podle ustanovení § 103 a § 104 odst. 1 o.s.ř., tedy než aby řízení zastavily.
Postup stěžovatelky v řízení před obecnými soudy byl poznamenán chybami a vadami. Při obvyklé pečlivosti (pozornost při čtení písemných dokumentů vyměněných mezi účastníky v době probíhajícího řízení) by k soudem prvého stupně i odvolacím soudem zjištěným vadám nedošlo a stěžovatelka mohla, ještě před uplynutím promlčecí lhůty, podat novou žalobu bez oběma soudy konstatované vady. Samotná žaloba podaná dne 17. 2. 1993 směřovala proti osobě neexistující, tj. ve smyslu § 19 o.s.ř. proti osobě, která nemůže být účastníkem řízení.
U nesprávného označení žalovaného stěžovatelka setrvala fakticky až do 28. 7. 1997, kdy ve svém vyjádření právně relevantním způsobem navrhla změnu v označení žalovaného. Soud prvého stupně však návrh na upřesnění spolu s právním zdůvodněním neakceptoval, neboť by podle jeho názoru šlo fakticky o záměnu účastníků v rozporu se smyslem § 92 odst. 2 o.s.ř. Je toho názoru, že to byla právě stěžovatelka, která nedodržela stanovený postup (o.s.ř.) při uplatnění žalobního návrhu. Z uvedených důvodů navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.
Ústavní soud vyčkal výsledku dovolacího řízení a seznámil se s obsahem rozhodnutí dovolacího soudu. Dále si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 5 C 274/96, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost a návrhům s ní spojeným je třeba vyhovět, a to z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se zastavením občanského soudního řízení. Z ústavněprávního hlediska pak jde především o posouzení otázky, zda toto zastavení řízení, údajně pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení týkající se označení žalovaného, za daných okolností konkrétního případu představuje zásah do ústavně zaručeného práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy, když tvrzení stěžovatelky o porušení čl. 90 Ústavy považuje Ústavní soud za nepřípadné, neboť z uvedeného článku nelze dovodit subjektivní veřejné právo stěžovatelky.
Z vyžádaného spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka ve svém vyjádření ze dne 21. 2. 1994 (č.l. 23) k odvolání žalovaného mj. uvedla: "Žalovaný je osobou, která pochází z území, ve kterém se hovoří arabsky. Transkripce jeho jména do latiny proto může být různá a žalovaný také různou transkripci používá. V některých případech používá transkripci anglickou, tedy místo písmena "u" používá písmena "oo". Domnívá-li se žalovaný, že v daném případě dochází k nesprávnému označení jeho jména, nechť je tato závada považována jako chyba v psaní a nechť je jako taková i opravena." Na základě sdělení Obvodního úřadu Městské části Praha 6 (č.l.
34) pak předsedkyně senátu Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 9. 6. 1995 v záhlaví rozsudku ze dne 2. 11. 1993, č.j. 4 C 96/93-13 provedla opravu jména, příjmení a bydliště žalovaného. Z č.l. 34 a 35 pak vyplývá, že předsedkyně senátu požádala právní zástupce žalobce a žalovaného, stejně jako žalovaného samotného o vrácení rozsudku k provedení opravy. Protože rozsudky nebyly vráceny, opravené rozsudky obvodní soud zaslal žalobci, jeho právnímu zástupci a žalovanému, jak vyplývá z č.l. 37 a násl. Z uvedeného tudíž nelze dovodit, než že Obvodní soud pro Prahu 5 nesprávné označení žalovaného považoval za zřejmou nesprávnost ve smyslu § 164 o.s.ř., jež se netýká výroku rozhodnutí, a tuto nesprávnost opravil dne 9.
6. 1995. Byla-li takto vada rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 2. 11. 1993 odstraněna, byly obecné soudy, tj. Obvodní soud pro Prahu 6, kterému byla věc posléze postoupena při vydání nového prvostupňového rozhodnutí i Městský soud v Praze jako soud odvolací, povinny k této skutečnosti přihlédnout. Pokud takto neučinily, a řízení pravomocně zastavily, porušily základní právo stěžovatelky domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ostatně i ze závěru odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ČR o odmítnutí dovolání ze dne 30. 3. 2000 vyplývá, že dovolací soud přisvědčil tomu, že právní závěry odvolacího soudu co do identifikace žalovaného vyznívají zřejmě nesprávně. Jinak řečeno, Nejvyšší soud ČR neodmítl dovolání proto, že by sdílel závěry odvolacího soudu, ale jen proto, že neshledal žádný z důvodů přípustnosti dovolání.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podle § 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnosti zcela vyhověl, když shledal, že napadeným usnesením Městského soudu v Praze bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelky zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 9. 10. 2000