Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele T. P., zastoupeného Mgr. et. Mgr. Tomášem Martincem, advokátem, sídlem Opletalova 1015/55, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. ledna 2024 č. j. 4 To 17/2024-133 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 21. prosince 2023 č. j. 88 Nt 59/2022-114, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že napadená rozhodnutí porušují čl. 8 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 5 odst. 1 písm. e) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a Ústavním soudem vyžádaného spisu vyplývá, že rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 11. 2022 č. j. 4 T 8/2022-979 byla schválena dohoda o vině a trestu mezi státním zástupcem Krajského státního zastupitelství a stěžovatelem. Zároveň byl tímto rozsudkem stěžovatel uznán vinným tím, že chirurgicky zasáhl poškozenému do pohlavních orgánů, čímž spáchal zločin neoprávněného odebrání tkání a orgánů a bylo mu mj. uloženo ochranné léčení sexuologické ústavní formou.
3. Napadeným usnesením Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") byl zamítnut návrh Psychiatrické nemocnice Brno na změnu ochranného léčení z formy ústavní na formu ambulantní a zároveň bylo ochranné léčení prodlouženo o dva roky. Městský soud na základě provedeného dokazování vyšel ze závěrů znalkyně a uvedl, že se dosud nezměnily podmínky, za nichž bylo ochranné léčení v ústavní formě nařízeno, zejména s ohledem na nezměněný náhled stěžovatele na jeho trestnou činnost. U stěžovatele je velké riziko recidivy trestného jednání. V případě propuštění z ústavní formy ochranného léčení by hrozilo, že bude mít plný přístup k internetu a bude mít rovněž možnost se vrátit k virtuálnímu prostředí, prostřednictvím něhož navazoval kontakty a zrealizoval patologické myšlenky.
4. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") stížnost stěžovatele zamítl. Zdůraznil, že zpravidla má přednost uložení ambulantního ochranného léčení před ústavním. Východiskem je posouzení nebezpečnosti pobytu pachatele na svobodě. Vyšel ze závěrů znalkyně, která závěr o nebezpečnosti stěžovatele pro společnost učinila v návaznosti na znalecké posudky vypracované v přípravném řízení a zkonstatovala, že stěžovatel neudělal výrazný posun v náhledu na svoji sexuální poruchu, když jednání bagatelizoval a ze svého chování vinil okolí. S přihlédnutím ke znaleckému posudku je nutné, aby se stěžovatel i nadále podrobil ochrannému léčení v ústavní formě, aby bylo dostatečně zajištěno, že je na přechod do ambulantní léčby připraven, není pro společnost nebezpečný a povede řádný život. Krajský soud konstatoval, že závěry plynoucí ze znaleckého posudku a závěry prezentované ošetřující lékařkou se diametrálně odlišují. S ohledem na stručnost zprávy ošetřující lékařky dostatečně nereflektující závažnost diagnózy ve srovnání s odborným, relevantním a podrobným znaleckým posudkem, nemá krajský soud pochybnosti o závěrech znalkyně.
5. Stěžovatel uvedl, že do sexuologické léčby formou ústavní nastoupil dlouho před právní mocí odsuzujícího rozsudku. Ke dni podání ústavní stížnosti jeho léčba ústavní formou trvá více než 2 roky. Po 15 měsících ústavní léčby dospěl terapeutický tým Psychiatrické nemocnice Brno k závěru, že léčba ústavní formou již naplnila svůj účel a s ohledem na příznivou prognózu a chování stěžovatele navrhla přeměnu ochranného léčení na formu ambulantní. Z provedeného dokazování vyplývá, že stěžovatel projevy své nemoci zvládá. Plně se podrobuje režimovým opatřením. Podle ošetřující lékařky již ústavní forma nepřináší žádné benefity, ale naopak může vést k negativním vlivům na léčeného. V neprospěch změny formy svědčí pouze znalecký posudek, který je nepřesvědčivý a vadný. Zejména znalkyně, nikoliv soud, hodnotí otázku účelu ochranného léčení. Ačkoliv krajský soud uzavřel, že přeměnou na ambulantní formu by mohl být zmařen účel léčby, nijak jej nedefinuje.
6. Z judikatury Ústavního soudu navíc plyne, že soudy musí při prováděném dokazování, s ohledem na princip proporcionality zásahu, ověřit a přezkoumatelným způsobem odůvodnit, proč nepostačuje uložení prostředku mírnějšího. Městský soud na zkoumání přiměřenosti zcela rezignoval, a krajský soud tento postup aproboval. Obecné soudy se nedostatečně zabývaly nebezpečností pobytu stěžovatele na svobodě, ani dostatečně nespecifikovaly, proč by přeměna na ambulantní formu představovala riziko recidivy. Obecné soudy se nevypořádaly s námitkami stěžovatele. Městský soud navíc uvedl, že stěžovatel nemá plný přístup k internetu, aniž by tento závěr vyplynul z provedeného dokazování.
7. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83 a čl. 90 Ústavy). V řízeních o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) proti rozhodnutí obecných soudů tedy není další přezkumnou instancí. Do rozhodování obecných soudů je oprávněn zasáhnout až tehdy, došlo-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)].
9. V právě posuzované věci jde o problematiku ústavní konformity omezení ústavních práv stěžovatele v podobě ochranného léčení. Ochranné léčení představuje jeden z ústavně souladných zásahů do práva na zachování tělesné a duševní integrity, je-li proveden v souladu s limity stanovenými čl. 4 odst. 4 Listiny. Obecné soudy musí při ukládání ochranného léčení, resp. rozhodování o jeho trvání, brát v úvahu zásadu proporcionality a zásadu subsidiarity léčení ústavního ve vztahu k léčení ambulantnímu [viz např. nález ze dne 3. 3. 2011 sp. zn. I. ÚS 3654/10
(N 35/60 SbNU 425), dále usnesení ze dne 3. 5. 2022 sp. zn. I. ÚS 1039/22 , bod 7].
10. Obecné soudy při svém rozhodování obě výše uvedené zásady zohlednily. Zejména krajský soud hodnotil přiměřenost uloženého opatření ve vztahu ke spáchanému trestnému činu. Uvedl, že stěžovatel se jednání, které vygradovalo ve spáchání výše popsané trestné činnosti, a které se svým charakterem hrubě vymyká zavedeným standardům ve společnosti, dopouštěl dlouhodobě, nešlo o ojedinělý exces. Vyšel rovněž z odůvodněných závěrů znalkyně o nebezpečnosti stěžovatele (srov. bod 4). V tomto kontextu nelze považovat závěry soudů za zjevně nepřiměřené a porušující ústavní práva stěžovatele.
11. Ústavní soud nepřehlédl, že pro znalkyni a v návaznosti na ni pro obecné soudy, byl podstatný nedostatek náhledu stěžovatele na svoji sexuální poruchu. Touto skutečností a jejím významem se v souvislosti s ukládáním ochranného léčení Ústavní soud v minulosti zabýval. Uvedl přitom, že nedostatek náhledu na chorobu může být důležitý, byť rovněž nikoliv jediný důvod pro uložení tvrdšího opatření; rozhodující vždy je celkový kontext věci [nález ze dne 11. 4. 2017 sp. zn. III. ÚS 3675/16
(N 58/85 SbNU 81), bod 27]. V právě posuzované věci obecné soudy věc hodnotily i v širších souvislostech a lze konstatovat, že napadená usnesení obstojí i z pohledu výše uvedeného nálezu. Ačkoliv stěžovatel považuje skutkový závěr o absenci jeho náhledu za nepodložený, resp. dostatečně neodůvodněný, Ústavní soud se s jeho pochybnostmi neztotožňuje. Uvedené zjištění má oporu ve znaleckém posudku, přičemž znalkyně svůj závěr zdůvodnila tím, že stěžovatel ze svého jednání nadále obviňuje okolí a snižuje jeho závažnost. Lze tak konstatovat, že skutkový závěr má podklad v provedeném dokazování.
12. Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybnil závěr obecných soudů o jeho nebezpečnosti. Toto nebezpečí podle stěžovatele není dostatečně konkrétní a má jen všeobecný a neurčitý charakter a je založené na jeho minulosti. Ústavní soud názor stěžovatele nesdílí. Obecné soudy, a zejména městský soud, poměrně detailně specifikovaly, v čem nebezpečnost pachatele spatřují. Obecné soudy nezaložily své rozhodnutí výhradně na minulosti stěžovatele. Jeho chování v minulosti, které vedlo ve spáchání trestného činu, hodnotily v kontextu znaleckého posudku. Takový postup nijak nevybočuje z ústavněprávního rámce.
13. Stěžovatel nesouhlasil s konstatováním obecných soudů, podle kterého nebyl naplněn účel ochranného léčení, aniž by tento účel byl v napadených usneseních výslovně definován. Účelem ochranného léčení je terapeutické působení na pachatele trestného činu nebo činu jinak trestného s cílem odstranit nebo alespoň snížit nebezpečí ohrožení či porušení zájmů chráněných trestním zákoníkem (stanovisko ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. Tpjn 302/2014). Smyslem ochranného léčení je dále resocializace dotčeného, prevence opakování trestného činu způsobeného duševní poruchou a izolace jedince v případě, že je s ohledem na svůj zdravotní stav společensky nebezpečný a tím zajištění ochrany veřejnosti uložením ochranného léčení ústavního [důvodová zpráva k § 83 až § 89 zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, viz též nález ze dne 3.
11. 2004 sp. zn. IV. ÚS 502/02 , N 166/35 SbNU 257)]. Je přitom zákonnou povinností soudů účelnost ochranného léčení zkoumat (srov. § 99 odst. 5 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník). Samotnou absenci jeho definice v napadeném rozhodnutí však nelze považovat za důvod pro kasační zásah Ústavního soudu, pokud soudy tomuto zákonnému požadavku dostály (srov. napadené usnesení krajského soudu, bod 8). Stejně tak nelze dovodit nepoužitelnost znaleckého posudku pouze ze skutečnosti, že obsahuje závěr o nenaplnění účelu ochranného léčení.
14. Na výše uvedeném nic nemění ani další námitky stěžovatele, které jsou většinově polemikou s hodnocením důkazů a učiněnými skutkovými závěry obecných soudů. Ústavní soud přitom není zásadně povolán do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy, které je výsledkem zásady volného hodnocení důkazů, jakkoliv zasahovat. K tomu může dojít zcela výjimečně při zjištění extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a skutkovými a právními závěry z něho vyvozenými [srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03
(N 91/33 SbNU 377)]. V právě posuzované věci důvod pro takový postup Ústavní soud neshledal, a to ani v kontextu odlišných názorů znalkyně, o jejíž posudek obecné soudy napadená rozhodnutí opřely, a psychiatrické nemocnice, resp. ošetřující lékařky. Krajský soud k tomuto rozporu uvedl, že ze spisového materiálu ani zpráv psychiatrické nemocnice nevyplývalo, o co své zásadní závěry psychiatrická nemocnice opírá. Naproti ve znaleckém posudku bylo přihlédnuto jak k závažnosti spáchaného trestného činu, tak v řízení dříve vypracovaným znaleckým posudkům, a i pro jeho podrobnost jej obecné soudy tak považovaly za přesvědčivý.
15. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. října 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu