Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a. Miloslava Výborného, o ústavní stížnosti MVDr. F. Š., zastoupeného JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem Advokátní kanceláře v Moravské Třebové, Cihlářova 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Odo 1542/2005, ze dne 29. 3. 2007, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, sp. zn. 12 Co 127/2005, ze dne 31. 5. 2005, a rozsudku Okresního soudu v Jeseníku, č. j. 6 C 32/2004-71, ze dne 30. 11. 2004, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci a Okresního soudu v Jeseníku, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti a jak plyne z připojeného spisového materiálu, žalobou podanou u Okresního soudu v Jeseníku se stěžovatel domáhal z titulu bezdůvodného obohacení zaplacení částky 24.468,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že vedlejší účastnice E. D. užívala bez právního důvodu byt v domě na ulici Nádražní č. p. 274 v Javorníku po celou dobu roku 2003, přičemž se měsíčně obohacovala na úkor stěžovatele částkou 2.039,- Kč, představující rozdíl mezi měsíčním tržním nájemným ve výši 3.000,- Kč a skutečně uhrazovanou částkou 961,- Kč danou státem regulovaným nájemným. Stěžovatel v žalobě tvrdil, že vedlejší účastnice není nájemcem předmětného bytu, přičemž nájemné jí bylo stanoveno přípisem ze dne 20. 12. 2002. Rozsudku Okresního soudu v Jeseníku, č. j. 6 C 32/2004-71, ze dne 30. 11. 2004, jímž soud podanou žalobu zamítl, stěžovatel vytýká, že v něm soud věc právně hodnotil v rozporu s tehdy platným zákonem č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, v tehdy platném znění, ač předmětný dům byl postaven ze státních dotací a do 31. 12. 1991 měl k předmětnému bytu dispoziční právo minulý vlastník Oseva Javorník, n. p. V rozporu s ustanovením § 31 o. z. dospěl dále nalézací soud k závěru, že nájemní smlouvy byla po dni 1. 7. 1993 oprávněna uzavírat Realitní kancelář Lubomír Šustr, Javorník, ač k tomu nebyla písemně zmocněna a rovněž závěr, že zaměstnankyně této realitní kanceláře J. M. byla k platnému uzavření nájemní smlouvy oprávněna na základě ústního pověření, učinil nalézací soud v rozporu s ustanovením § 31 odst. 4 o. z.
3. K odvolání stěžovatele prohlásil Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem, sp. zn. 12 Co 127/2005, ze dne 31. 5. 2005, procesní postup i právní hodnocení soudu prvního stupně za správné a rozsudek nalézacího soudu potvrdil. Právní hodnocení věci však rozšířil o skutečnost, že v období od 1. 1. 1992 do 31. 12. 1994 mohl nájem bytu vzniknout konkludentně, ač v řízení před soudem toto tvrzení nikdo nepodal, a rozhodl, že právo osobního užívání k předmětnému bytu vzniklo na základě dohody o odevzdání a převzetí bytu, přičemž soud tvrdil, že bylo vydáno rozhodnutí o přidělení podnikového bytu, i když žádný takový důkaz nebyl předložen a ani toto nebylo nikým v řízení tvrzeno. Stěžovatelem podané dovolání Nejvyšší soud usnesením, sp. zn. 33 Odo 1542/2005, ze dne 29. 3. 2007, jako nepřípustné odmítl.
4. Napadeným rozhodnutím obecných soudů pak souhrnně stěžovatel vytýká, že v nich obecné soudy nerespektovaly nálezy Ústavního soudu, ve kterých se Ústavní soud vyslovoval k dlouhodobé nečinnosti Parlamentu ČR stran nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné jako úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu, a v nichž rovněž Ústavní soud konstatoval, že ochrana vlastnických práv nevylučuje regulaci nájemného, musí však respektovat přiměřenou rovnováhu mezi požadavkem obecného zájmu společnosti a požadavkem na ochranu vlastnického práva jednotlivce.
Stěžovatel připomíná i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dála jen "ESLP"), která se vztahuje k udržování nepřiměřeně nízkého nájemného spadajícího do režimu regulovaného nájemného (rozsudek ve věci Hutten-Czapska versus Polsko). Soudní moc České republiky by podle názoru stěžovatele měla ve svých rozhodnutích zajistit ochranu vlastnického práva k bytům danou právním řádem ČR a mezinárodními smlouvami, kdy tato rozhodnutí obecných soudů mohou Českou republiku ve sporech vedených i ESLP vážně poškodit.
Na základě výše uvedeného stěžovatel v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
6. Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření uvádí, že napadeným rozhodnutím odmítl dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu jako nepřípustné, neboť je neshledal zásadně právně významným podle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Podstatou stěžovatelových výhrad nebylo zpochybnění právního posouzení věci, neboť zčásti namítal, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a dále že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Jestliže úspěšné uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 písm. a) o. s. ř. přichází v úvahu jen za situace, kdy Nejvyšší soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní právní význam, tedy že dovolání je přípustné, uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. je zcela vyloučeno, neboť ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. omezuje tento dovolací důvod jen na dovolání přípustná podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. S přihlédnutím k tomu, že stěžovatelem nebyla zpochybněna platnost nájemní smlouvy ze dne 17.
1. 1994, nemohlo mít rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam pro řešení otázky možnosti uzavřít dohodu o odevzdání a převzetí bytu před 31. 12. 1991 bez rozhodnutí vydaného příslušným orgánem hospodařícím tehdy s byty. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nebyly způsobilé založit ani výhrady stěžovatele směřující k rozporu rozhodnutí odvolacího soudu s hmotným právem a k rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. S těmito námitkami se v odůvodnění svého usnesení Nejvyšší soud ČR řádně vypořádal.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud ČR navrhuje, aby ústavní stížnost byla podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, popřípadě zamítnuta jako nedůvodná.
7. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci ve svém vyjádření uvádí, že argumentace použitá v ústavní stížnosti je pouze stěžovatelovou nesouhlasnou polemikou s právním posouzením věci ze strany obecných soudů a nedosahuje dle jeho názoru ústavně právní relevance, byť na ni přímo odkazuje. Krajský soud na svém právním posouzení trvá, neboť z hlediska hypotézy právní normy (§ 451 o. z.) při posuzování rozhodných otázek podle stavu v době vyhlášení rozsudku nebyly uplatněny právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru o platnosti nájemní smlouvy ze dne 17. 1. 1994, proto nebylo možno vycházet z bezdůvodného obohacení při posuzování tohoto nároku, jak stěžovatel uplatnil. Jednoznačné zvýšení nájemného umožňuje teprve zákon 107/2006 Sb., jež nabyl účinnosti 31. 3. 2006. Krajský soud proto navrhuje ústavní stížnost odmítnout.
8. Okresní soud v Jeseníku ve svém vyjádření k potvrzení svých závěrů pouze odkazuje na obsah nálezů Ústavního soudu, které cituje stěžovatel v ústavní stížnosti.
9. Shora uvedená vyjádření Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci a Okresního soudu v Jeseníku k ústavní stížnosti neobsahují žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k nim proto nepřihlížel. Z hlediska procesní efektivity nebylo tedy účelné je zasílat stěžovateli na vědomí.
11. Meritum ústavní stížnosti představuje stěžovatelova polemika s rozhodnutím obecných soudů, které mu nepřiznaly částku 24.468,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení, přestože podle jeho názoru vedlejší účastnice v roce 2003 užívala předmětný byt bez právního důvodu a měla tedy platit tržní nájemné a nikoliv jí stanovené regulované nájemné, čímž se měsíčně obohacovala na úkor stěžovatele částkou 2.039,- Kč.
12. Jak Ústavní soud zjišťuje, z připojeného spisového materiálu provedl nalézací soud k posouzení žalobního návrhu stěžovatele, tvrdícího neexistenci práva nájmu vedlejší účastnice k předmětnému bytu, podrobné dokazování a vzal za prokázané, že předmětný byt byl rozhodnutím z roku 1985 přidělen vedlejší účastnici jako podnikový byt Osevou Javorník. Dne 1. 7. 1993 byla mezi Osevou Javorník a Realitní kanceláří Šustr uzavřena smlouva o zabezpečení výkonu správy domovního a bytového majetku Osevy Javorník, na základě níž se obstaratel zavázal připravovat návrhy a uzavírat nájemní smlouvy o užívání bytu s uživateli určenými Osevou Javorník s tím, že při plnění závazků bude L.
Š. vystupovat svým jménem na účet Osevy. Dne 17. 1. 1994 byla pak mezi Realitní kanceláří Šustr, zastoupenou L. Š. a vedlejší účastnicí uzavřena nájemní smlouva podepsaná za realitní kancelář J. M., zaměstnancem L. Š., a to na základě ústního pověření daného L. Š. Krajský soud následně v rozhodnutí o odvolání konstatoval, že Okresní soud v Jeseníku správně dovodil, že jestliže zákon v období od 1. 1. 1992 do 31. 12. 1994 připouštěl uzavření nájemní smlouvy i konkludentně, pak i v případě nedostatku písemné formy nájemní smlouvy by vzniklo vedlejší účastnici právo byt užívat (č.l.
72-73, 105). Současně shrnul, že předpokladem platně uzavřené dohody o odevzdání a převzetí bytu bylo vydané rozhodnutí o přidělení bytu, což v daném případě bylo rozhodnutí Osevy Javorník o přidělení podnikového bytu, které zmínil v odůvodnění svého rozhodnutí již soud I. stupně (č.l. 72). Krajský soud tedy nerozšířil, jak namítá stěžovatel, právní hodnocení věci o nové skutečnosti, jež podle stěžovatele navíc v odvolacím řízení nikdo netvrdil.
13. Soud I. stupně, jak plyne z připojených materiálů, se otázkou, zda vedlejší účastnice je nájemkyní bytu, obsáhle zabýval a s jeho právním posouzením se po podrobném zvážení námitek stěžovatele ztotožnil i odvolací soud. Ústavní soud ve výše uvedené argumentaci obou soudů v dané věci neshledal nic protiústavního. Ke stěžovatelovým námitkám k nesprávné aplikaci ustanovení § 31 občanského zákoníku a zákona o hospodaření s byty Ústavní soud uvádí, že není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva.
K tomuto přezkumu může přistoupit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak již Ústavní soud dříve judikoval "...základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. pro přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody" (srov. např. nález sp.zn. III.ÚS 269/99 , Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv.
17, str. 235). Takové pochybení však Ústavní soud v dané věci neshledal.
14. Ke stěžovatelově námitce, že obecné soudy nerespektovaly nálezy Ústavního soudu vztahující se k ochraně vlastnických práv pronajímatelů v situaci regulovaného nájemného, Ústavní soud konstatuje, že podstatou žalobního návrhu, ke kterému se upínalo celé řízení v dané věci, bylo stěžovatelovo tvrzení, že vedlejší účastnice užívá předmětný byt bez právního důvodu, a tedy by měla platit tržní nájemné. Stěžovatel proto také požadoval po vedlejší účastnici z tohoto titulu vydání bezdůvodného obohacení 24.468,- Kč. Pokud však obecné soudy dospěly k závěru, že toto stěžovatelovo tvrzení neobstojí, neboť vedlejší účastnice byla nájemkyní předmětného bytu, nemohly stěžovateli přiznat ani vydání jím požadovaného bezdůvodného obohacení.
15. Právo na soudní ochranu, jehož porušení se stěžovatel dovolává, nezaručuje samo o sobě právo na to, aby věc byla posouzena obecnými soudy v souladu s právním názorem stěžovatele. Spočívá v možnosti dovolat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu rozhodujícího podle pravidel zaručujících spravedlivé posouzení věci. Ve vztahu k posuzované věci je Ústavní soud toho názoru, že tato možnost hájit svá práva zákonem odpovídajícím způsobem byla stěžovateli poskytnuta, kdy z ústavní stížnosti ani z připojeného spisového materiálu nelze dovodit nic, co by svědčilo o opaku. K namítanému porušení čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 dodatkového protokolu k Úmluvě nemohlo, jak vyplývá z povahy sporu, dojít, neboť vlastnické právo k předmětné nemovitosti nebylo nijak dotčeno. Pro úplnost pak Ústavní soud uvádí, že stěžovatelem uváděné čl. 90 a čl. 4 Ústavy ČR garantují obecné principy činnosti soudní moci, nikoliv konkrétní základní právo či svobodu.
16. Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. ledna 2008
Michaela Židlická předsedkyně senátu