Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky Věry Zahradníčkové, zastoupené Mgr. Davidem Babincem, advokátem, sídlem Jaromíra Vejvody 1397, Praha 5 - Zbraslav, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2024, č. j. 72 Co 311/2023-361, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 6. 2023, č. j. 47 C 156/2020-323, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Hlavního města Prahy, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Obvodní soud pro Prahu 4 ("obvodní soud") v nyní posuzovaném řízení rozhodoval o žalobě, kterou se Hlavní město Praha (nyní vedlejší účastník) domáhalo vůči stěžovatelce (žalovaná) zaplacení částky 13 659 Kč s příslušenstvím. Vedlejší účastník se opíral o právní titul bezdůvodného obohacení, jelikož je vlastníkem blíže specifikovaného pozemku. Z místního šetření vyplynulo, že stěžovatelka část tohoto pozemku užívá bez právního titulu, tudíž se obohacuje na úkor vedlejšího účastníka, který se proto domáhal za období od 1. 10. 2016 do 31. 8. 2019 zaplacení bezdůvodného obohacení ve výši vypočtené na základě cenové mapy Ministerstva financí, a to za roky 2016 až 2018 v částce 120 Kč za 1m 2 a 134 Kč za rok 2019. Stěžovatelka v řízení před obvodním soudem úspěšně uplatnila námitku promlčení ve vztahu k požadavku na úhradu za období od 1. 10. 2016 do 28. 10. 2017. Skutečnost, že stěžovatelka užívá pozemek vedlejšího účastníka bez právního důvodu, nebyla v řízení před obecnými soudy činěna spornou.
2. Stěžovatelka však v řízení vznesla protinávrh, jímž se po vedlejším účastníkovi domáhala započtení ve smyslu § 1981 a násl. občanského zákoníku. Uplatňovala totiž nárok na zaplacení částky 15 825 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že je vlastníkem jiného pozemku, který vedlejší účastník využívá neoprávněně jako veřejné prostranství. Během řízení vedlejší účastník namítal částečné promlčení pohledávky v období od 1. 1. 2018 do 31. 1. 2018, nedostatek pasivní legitimace z jeho strany a nedostatečné vymezení nároku. Z návrhu prý také není zřejmé, z jakých skutečností stěžovatelka dovozuje jeho pasivní legitimaci, když sice uvedla, že předmětný pozemek je výlučně využíván vedlejším účastníkem, nicméně toto tvrzení neodpovídá údajům z katastru nemovitostí, ze kterého se podává existence několika věcných břemen (ve prospěch více osob), váznoucích na pozemku. Obvodní soud proto dospěl k závěru, že stěžovatelka si nemůže nárokovat bezdůvodné obohacení za užívání celého pozemku po vedlejším účastníkovi. Obvodní soud dále podotkl, že řízení probíhalo s ohledem na postoj stěžovatelky poměrně dlouhou dobu a k prokázání případné pravosti pohledávky stěžovatelky by bylo potřeba činit další rozsáhlé dokazování, což by vedlo k neúměrnému prodlužování řízení. Závěrem obvodní soud shledal pohledávku stěžovatelky nejistou nebo neurčitou, a tedy nezpůsobilou k započtení ve smyslu § 1987 odst. 2 občanského zákoníku.
3. Městský soud v Praze ("městský soud") k odvolání stěžovatelky rozsudek obvodního soudu v napadených výrocích potvrdil a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 5 808 Kč. Městský soud se ztotožnil se závěrem obvodního soudu ohledně námitky stěžovatelky na započtení pohledávky a uvedl, že namísto uspokojení pasivní pohledávky vedlejšího účastníka by nastala situace, kdy by byl mezi stranami veden rozsáhlý spor o existenci a výši aktivní pohledávky stěžovatelky.
4. Proti závěrům obecných soudů stěžovatelka brojí velmi stroze pojatou ústavní stížností, v níž tvrdí, že napadené rozsudky porušily její základní práva zakotvená v čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Namítá, že "řádně tvrdila" a doložila rozsah užívání jejího pozemku vedlejším účastníkem a rozhodnutí soudů proto považuje za nesprávná. Postup soudů označuje za svévolný a překvapivý.
5. Ústavní soud předně uvádí, že ústavní stížnost neobsahuje ústavněprávní argumentaci a v podstatě se omezuje na vyslovení nesouhlasu se závěry, učiněnými obecnými soudy.
6. Jakkoliv platí, že Ústavní soud není stricto sensu vázán stížnostní argumentací (určující je pouze petit) obsaženou v odůvodnění ústavní stížnosti, spočívá na stěžovateli povinnost břemeno tvrzení a i z toho důvodu zákon vyžaduje obligatorní zastoupení právním profesionálem. Povinností Ústavního soudu totiž není vyhledávat argumenty pro vyhovění ústavní stížnosti namísto samotného stěžovatele, resp. jeho právního zástupce. Posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti není ovládáno zásadou revizní, která by z úřední povinnosti zavazovala Ústavní soud k aktivnímu vyhledávání všech relevantních skutkových okolností a ústavněprávních argumentů, na jejichž základě by bylo možno učinit závěr o porušení základních práv a svobod. Stěžovatelé proto musí neústavní zásah alespoň obsahově tvrdit a toto tvrzení opřít o přesvědčivé argumenty s prima facie ústavněprávní relevancí (např. i za použití judikatury). To však stěžovatelka neučinila.
7. K tvrzení stěžovatelky ohledně svévolného postupu soudů, kterým údajně muselo být zřejmé, že celý její pozemek je zastavěn komunikací ve vlastnictví vedlejšího účastníka, Ústavní soud uvádí, že stěžovatelka takto brojí proti závěrům obecných soudů, ke kterým dospěly po provedeném dokazování. Ve skutečnosti se totiž domáhá hodnocení důkazů ze strany obecných soudů podle toho, jak ona považuje za správné, což však odporuje zásadě volného hodnocení důkazů podle § 132 občanského soudního řádu. Takto koncipované námitce by mohl Ústavní soud vyhovět pouze tehdy, zjistil-li by v postupu a závěrech obecných soudů extrémní nesoulad mezi výsledky provedeného dokazování (popř. by tento proces dokazování vykazoval ústavní deficity) a jeho právním vyhodnocením. Nic takového však Ústavní soud v nyní posuzovaném případě nezjistil.
8. Ústavní soud totiž zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) a proto mu nepřísluší právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů, postupují-li obecné soudy - tak jako v nyní posuzovaném případě - v souladu s obsahem hlavy páté Listiny. Stěžovatelka tak svým přístupem staví Ústavní soud do pozice vrcholného orgánu soudní soustavy, která mu však nepřísluší.
9. Jak se totiž podává z přiložených rozsudků obecných soudů, stěžovatelka neustála důkazní břemeno ohledně jí tvrzené skutečnosti. Civilní sporné řízení je přitom ovládáno zásadou dispoziční, kdy soud sám ze své iniciativy nenavrhuje důkazy a je na stranách řízení, aby prokázaly naplnění základní skutkové podstaty nárokové normy. Stěžovatelka byla v řízení před obecnými soudy zatížena důkazním břemenem ohledně naplnění skutkové podstaty § 1987 odst. 2 občanského zákoníku, tedy zda její pohledávka nenaplňuje znaky nejisté a neurčité (tzv. ilikvidní) pohledávky a je tedy způsobilá k započtení. Jak se přitom podává z rozsudků obvodního a městského soudu, stěžovatelka tvrzené skutečnosti dostatečně neobjasnila, když se naopak prokázalo, že předmětný pozemek je zatížen několika věcnými břemeny ve prospěch více osob, a tudíž není ve výlučném užívání vedlejšího účastníka, jak je tvrzeno v ústavní stížnosti. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka byla zatížena břemenem tvrzení, které neustála, tudíž bylo rozhodnuto v její neprospěch, přestože soud ji aktivně poučil v souladu s § 118a občanského soudního řádu, aby doplnila své tvrzení (bod 6 rozsudku městského soudu). Z výše uvedeného vyplývá, že Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů důvod svého zásahu a shledává argumentaci stěžovatelky lichou.
10. Ohledně vlastností a případné způsobilosti aktivní pohledávky k započtení Ústavní soud plně akceptuje výklad, ze kterého vycházel obvodní soud (bod 49 rozsudku) a ve kterém odkazuje na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 1. 10. 20218, sp. zn. 28 Cdo 5711/2018) ohledně likvidity pohledávky ("Lze-li očekávat, že by námitka započtení vznesená podle § 98, věty druhé občanského soudní řádu, s ohledem na obtížnost zjišťování existence a výše započítávané pohledávky nepřiměřeně prodlužovala řízení o pohledávce uplatněné žalobou, je možné konstatovat nekompenzabilitu započítávané pohledávky pro nejistotu a neurčitost.").
11. Namítá-li stěžovatelka překvapivost postupu ze strany obecných soudů, což odůvodňuje tím, že stejné důkazy již byly hodnoceny v rámci dřívějšího řízení jiným senátem obvodního soudu, nelze přehlédnout, že toto řízení nedospělo k meritornímu závěru (což stěžovatelka sama připouští) a nelze proto dovodit jakoukoliv závaznost vůči postupu soudů v nyní posuzované věci.
12. Uvádí-li konečně stěžovatelka porušení práva na spravedlivý proces, které spatřuje v nerovném přístupu obecných soudů k účastníkům řízení, když v návaznosti na nárok vedlejšího účastníka obecné soudy zadaly zpracování znaleckého posudku, což však neopakovaly u nároku stěžovatelky a obdobně postupovaly u vyčíslení výše nároku, je třeba zopakovat, že ratio decidendi obou napadených rozsudků bylo založeno na rozdílnosti nároků obou účastníků řízení, jelikož pohledávka vedlejšího účastníka z titulu bezdůvodného obohacení na rozdíl od pohledávky stěžovatelky sporná nebyla.
13. Lze proto uzavřít, že Ústavní soud považuje závěry učiněné obecnými soudy za řádně a logicky odůvodněné, opírající se o výsledky provedeného dokazování a neshledal proto - s ohledem na svoje ústavní vymezení ve vztahu k obecným soudům - důvody pro jejich přezkum.
14. K tomuto závěru dospěl Ústavní soud rovněž s ohledem na okolnost, že nezbytným předpokladem meritorního přezkumu je vyloučení tzv. bagatelnosti. Přestože úprava řízení před Ústavním soudem tento pojem nezná, není možné nepřihlížet k hranicím, které zákonodárce v civilním řízení ve smyslu bagatelnosti vymezil. Brání-li totiž občanský soudní řád podání dovolání u sporů o částku nepřevyšující 50 000 Kč [srov. § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], jistě nebylo záměrem zákonodárce, aby roli další přezkumné instance nahrazoval Ústavní soud. Částku, o kterou jde v tomto řízení, lze v tomto ohledu považovat za bagatelní. K meritornímu přezkumu bagatelních věcí proto Ústavní soud přistupuje zcela výjimečně, a to při splnění určitých zvláštních okolností (typicky byl-li by dán přesah vlastního zájmu stěžovatele, byla by dána potřeba na důsledném respektování judikatury Ústavního soudu nebo by vznikla potřeba ústavněprávního výkladu některých právních institutů). Stěžovatelka však žádné takové zvláštní okolnosti, které by teprve byly způsobilé ústavněprávně "povýšit" relevanci tohoto případu, v ústavní stížnosti neuvádí.
15. Lze proto uzavřít, že Ústavní soud neshledal tvrzené porušení základních práv stěžovatelky a proto ústavní stížnost odmítl jako neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. května 2024
Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu