Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti TOLUP s. r. o., sídlem Lorecká 465, Kutná Hora, zastoupené Mgr. Ing. Ronaldem Khomem, advokátem, sídlem Rooseveltova 46, Chrudim, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2022 č. j. 23 Cdo 718/2021-183, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. července 2020 č. j. 27 Co 115/2020-156 a rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 4. února 2020 č. j. 5 C 247/2019-122, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kutné Hoře, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti ČEZ ESCO, a. s., sídlem Duhová 1444/2, Praha 4 - Michle, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý (sc. řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti se podává, že Okresní soud v Kutné Hoře (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem uložil stěžovatelce zaplatit vedlejší účastnici jednak částku 926 454 Kč s příslušenstvím, jednak částku 24 362 Kč s příslušenstvím, a dále jí uložil zaplatit na nákladech řízení částku 164 080,60 Kč. Okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka s vedlejší účastnicí uzavřela dne 27. 8. 2013 smlouvu o sdružených dodávkách plynu oprávněnému zákazníkovi (dále jen "smlouva o dodávce plynu") a stěžovatelka v období od 16. 2. 2017 do 19. 2. 2018 odebrala tuto komoditu za cenu 926 454 Kč (resp. 933 926 Kč, přičemž došlo k zápočtu přeplatku stěžovatelky za spotřebu elektřiny v období od 7. 12. 2017 do 15. 6. 2018 ve výši 7 472 Kč) a v období od 20. 2. 2018 do 11. 5. 2018 za cenu 24 362 Kč, avšak za odběr plynu vedlejší účastnici nic neuhradila.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") shora označeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil a dále rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 30 105 Kč. Uvedený soud vyšel z toho, že mezi účastnicemi není sporné, že stěžovatelka odebrala plyn ve fakturovaném množství, následně se zabýval stěžovatelčinými námitkami, které se týkaly ceny dodávek, a poté, co je neshledal důvodnými, se ztotožnil se závěrem okresního soudu.
4. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl s tím, že není podle § 237 a § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné, a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 15 052 Kč.
5. Stěžovatelka namítá, že uzavřela s vedlejší účastnicí smlouvu o dodávce plynu s produktovou řadou Plyn Fix 24, dne 21. 3. 2014 pak uzavřely dohodu číslo 14/590131 o úpravě smluv o sdružených službách dodávky plynu (dále jen "dohoda číslo 14/590131"), kterou byla sjednána zvláštní cena plynu na období dvou let. Vyjadřuje nesouhlas s názorem krajského soudu, který dospěl k závěru, že po uplynutí doby, na kterou byla sjednána dohoda číslo 14/590131, je třeba "se vrátit" ke smlouvě o dodávce plynu, včetně účtování cen, přičemž poukazuje na čl. II. bod 3. této dohody, podle něhož po jejím skončení se smluvní strany budou řídit ceníkem účinným ke dni, kdy dojde k opětovnému prodloužení smlouvy o dodávce plynu, což je podle ní ceník vyplývající z uvedené dohody, nikoliv ze smlouvy o dodávce plynu.
6. Nejvyššímu soudu pak vytýká, že se s danou problematikou vypořádal "zjednodušujícím způsobem". V tomto bodě stěžovatelka uzavírá, že krajský soud i Nejvyšší soud nesprávně dovodily význam dohody číslo 14/590131, když ji považovaly (podle stěžovatelky) za kumulativní novaci (v rozsahu, ve kterém byla sjednána cena a "opuštěn" ceník produktové řady Plyn Fix 24), zatímco ve skutečnosti mělo jít o novaci privativní, a že tak tyto soudy nesprávně aplikovaly § 1902 občanského zákoníku.
7. Stěžovatelka nesouhlasí ani s posouzením otázky (ne)platnosti ceníku Plyn Fix 24, který se skládal z cen regulovaných a neregulovaných, přičemž podle soudů, došlo-li k vydání cenového rozhodnutí, pak důsledkem toho je neplatnost ceníku jen v části s regulovanými cenami. Za této situace ale bylo podle stěžovatelky povinností vedlejší účastnice vydat bezodkladně nový ceník, do kterého by se daná změna promítla, což tato neučinila (více jak tři a půl roku), a uvedená skutečnost zakládá neplatnost ceníku jako celku. Nejvyššímu soudu v této souvislosti stěžovatelka vytýká, že pominul její srovnávací argumentaci se spotřebitelským právem, a to s argumentem, že když je vedlejší účastnice s to danou povinnost plnit u spotřebitelů, pak se stejně může chovat k ostatním zákazníkům, kteří se v dané oblasti běžně neorientují.
8. Dále stěžovatelka zdůrazňuje, že zpochybnila správnost svého zařazení do konkrétního pásma spotřeby a že se krajský soud s touto argumentací vypořádal tak, že za správné označil zařazení zákazníka do pásma spotřeby určeného společným odhadem obou účastnic. Takto však účtování plateb za odběr nikdy nechápala, navíc tento názor uvedený soud předestřel až po vyhlášení rozsudku ve stručném odůvodnění, aniž by (tak) dal prostor účastnicím k nějaké reakci. Z tohoto důvodu má za to, že jí bylo upřeno právo skutkově a právně argumentovat.
9. Stěžovatelka nesouhlasí ani s rozhodnutím o nákladech řízení, a to z důvodu, že má být v rozporu se smyslem a účelem § 142a o. s. ř. Poukazuje na to, že vedlejší účastnice tzv. předžalobní upomínkou upomínala platby za nezaplacenou elektřinu, odmítá názor krajského soudu, že zaměnění slova "plyn" a "elektřina" bylo marginální a že dobře věděla, o jaké pohledávky jde, uvádí, že nikdy netvrdila, že by nevěděla o existenci svého dluhu za odebraný plyn, neznala však jeho výši a chtěla se domluvit na smírném vyřešení sporu, a odmítá, že by záměna byla marginální, protože odebírala obě komodity, a vedlejší účastnice požadovala zaplacení částky, která neodpovídala fakturované částce. Navíc to byla ona, kdo v průběhu řízení "rozluštil" důvod tohoto rozdílu.
10. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
12. Stěžovatelka v ústavní stížnosti jen opakuje většinu své argumentace uplatněné v soudním řízení, přičemž namítá, že soudy posoudily sporné otázky nesprávně, což činí za situace, kdy se soudy těmito námitkami zabývaly a stěžovatelce řádně (tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logického myšlení) vysvětlily, proč její argumentaci neshledaly důvodnou. Ústavní soud přitom opakovaně konstatuje, že věcná správnost (zákonnost) soudního rozhodnutí není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, a tudíž ústavní stížnost postavenou na takových námitkách nelze považovat za jakkoli opodstatněnou.
13. Ústavní soud tak jen odkazuje zejména na závěry krajského soudu o tom, zda dohoda č. 14/590131 nahradila smlouvu (sc. změnila obsah závazku - srov. k novaci § 1902 občanského zákoníku) o dodávce plynu, jde-li o cenu plynu, anebo ji pouze dočasně modifikovala, a zda (tudíž) po uplynutí doby, na kterou byla sjednána, a kde byla sjednána cena plynu na dva roky, měl opět začít platit ceník podle smlouvy o dodávce plynu (tj. Plyn Fix 24) nebo nějaký (blíže neurčený) jiný ceník vedlejší účastnice. Ústavní soud k tomu pouze dodává, že tyto závěry nelze považovat - a to jak z hlediska hodnocení provedených důkazů, tak z hlediska intepretace příslušných smluvních ujednání - za zjevně nepřiměřené (tzv. extrémní), které by nebylo možné z ústavněprávního hlediska přijmout.
14. Namítá-li stěžovatelka nesprávné posouzení otázky (ne)platnosti ceníku Plyn Fix 24 (s poukazem na rozhodnutí Energetického regulačního úřadu týkající se regulované ceny), touto otázkou se rovněž krajský soud zabýval a vyslovil se k ní i Nejvyšší soud, přičemž jejich závěr o "oddělitelnosti" regulovaných a neregulovaných cen při posuzování platnosti ceníku Ústavní soud ani v této věci neshledal očividně nepřiměřeným. Neodpovídá přitom skutečnosti, že by stěžovatelčina argumentace zůstala bez odezvy, neboť Nejvyšší soud na ni reagoval, když vysvětlil, proč regulované složky ceny nemohou mít vliv na dosažení účelu, který byl uzavřením smlouvy o dodávce plynu sledován.
15. Třeba uvést, že stěžovatelka je podnikatelským subjektem, který by v případě zájmu byl jistě schopen si potřebné informace o tvorbě cen a s tím souvisejících cenových rozhodnutí Energetického regulačního úřadu zajistit. Nadto stěžovatelka ani netvrdí, že by právě ona byla uvedena v nějaký omyl v důsledku "neaktuálního" ceníku. Uvedenou námitku zjevně vznáší proto, aby se vyhnula své platební povinnosti, i když je nesporné, že plyn v množství fakturovaném vedlejší účastnicí odebrala, a má tudíž povinnost jeho cenu (z nějakého titulu) uhradit.
16. Námitka stěžovatelky, že jí nebylo umožněno skutkově a právně argumentovat v souvislosti s názorem krajského soudu, podle něhož je z hlediska účtované ceny rozhodné zařazení do kategorie odběratelů podle odhadu smluvních stran, je i zde ve skutečnosti vyjádřením nesouhlasu s uvedeným názorem, neboť stěžovatelka v ústavní stížnosti pouze opakuje svoje stanovisko, které je odlišné od názoru krajského soudu, aniž by bylo zřejmé, proč by nemohlo z hlediska správnosti, natož pak ústavnosti obstát, nehledě na to, že i v tomto ohledu platí, že stěžovatelka neuhradila ani cenu, která by odpovídala zařazení do (podle jejího názoru) "správné" odběratelské kategorie.
17. Porušení práva na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny pak nelze spatřovat ani v tom, že soudy uložily stěžovatelce nahradit vedlejší účastnici náklady řízení, neboť krajský soud se náležitě s argumentací stěžovatelky, která poukázala na nedostatky tzv. předžalobní výzvy, vypořádal.
18. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. května 2022
Josef Fiala v. r. předseda senátu