Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele P. S., zastoupeného JUDr. Davidem Vostrejžem, advokátem, sídlem Vrchlického sad 1893/3, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2025 č. j. 30 Cdo 2528/2024-154, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2023 č. j. 28 Co 318/2023–81 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. května 2023 č. j. 27 C 268/2022–61, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky – Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 – Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že civilní soudy porušily jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí plyne následující. Stěžovatel byl účastníkem průtažného řízení, které celkově trvalo 7 let a 10 měsíců. V průtažném řízení vystupoval jako žalovaný a žalobce se na něm původně domáhal částky 38 717 Kč z titulu smlouvy o úvěru. Po skončení průtažného řízení stěžovatel u vedlejší účastnice uplatnil nárok na poskytnutí zadostiučinění nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád).
Vedlejší účastnice po předběžném posouzení nároku shledala, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení a stěžovateli poskytla zadostiučinění v podobě konstatování porušení práva na přiměřenou délku řízení. Tento způsob satisfakce stačil, neboť význam průtažného řízení pro stěžovatele byl bagatelní vzhledem k žalované částce, kterou navíc žalobce krátce po podání žaloby snížil na částku 10 109,69 Kč.
3. Stěžovatel se s touto satisfakcí nespokojil a podal žalobu k Obvodnímu soudu pro Prahu 2, kterou se po vedlejší účastnici domáhal finančního zadostiučinění nemajetkové újmy ve výši 108 750 Kč. Obvodní soud vyhodnotil, že ve vztahu ke stěžovateli trvalo řízení 7 let, neboť započalo doručením žaloby a usnesením o částečném zastavení řízení dne 8. 7. 2015 a skončilo právní mocí rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé dne 27. 7. 2022. Ve věci rozhodoval prvostupňový soud jednou, odvolací též jednou.
Odvolací soud kromě toho rozhodoval o odvolání v procesní věci (ustanovení zástupce). Řízení vykazovalo běžnou míru skutkové složitosti a dokazování spočívalo v listinných důkazech (včetně potřeby součinnosti třetích subjektů). Procesní složitost byla vyšší, neboť prvostupňový soud rozhodoval o žádosti o osvobození od soudních poplatků, o žádosti o ustanovení zástupce pro řízení, což přezkoumával i odvolací soud, o částečném zastavení řízení a v úvodu řízení vydal platební rozkaz. Průtažné řízení nebylo právně složité a stěžovatel významný podíl na délce řízení neměl.
Kromě toho postup soudů nebyl vždy zcela koncentrován a docházelo k průtahům.
4. Obvodní soud dále posoudil význam předmětu řízení pro stěžovatele. Nešlo o řízení, které významněji působí do jeho poměrů. Výše předmětu řízení byla nízká a věk stěžovatele v době průtažného řízení (57 až 64 let) není podle judikatury věk zakládající vyšší míru významu řízení pro poškozeného. Stěžovatel je sice invalidní, avšak délka řízení neměla na jeho zdravotní stav jakýkoli vliv a ke svému zdravotnímu stavu nechtěl nic blíže uvádět. K tomu obvodní soud dodal, že stěžovatel vede proti vedlejší účastnici řadu řízení.
Obvodní soud proto shledal význam předmětu průtažného řízení pro stěžovatele jako mírně snížený. K porušení práva stěžovatele na projednání věci v přiměřené lhůtě došlo, protože délka řízení neodpovídala složitosti věci. Samotné konstatování porušení práva vedlejší účastnicí je ale s ohledem na procesní složitost věci a nižší význam předmětu řízení pro stěžovatele adekvátním zadostiučiněním. Obvodní soud proto žalobu zamítl (výrok I) a přiznal stěžovateli náhradu nákladů řízení, protože byl částečně úspěšný a rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu (výrok II).
5. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil. Stěžovatelovo dovolání pak odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením. Civilní soudy se neodchýlily od ustálené judikatury (včetně judikatury Evropského soudu pro lidská práva), pokud zohlednily též velké množství sporů, které stěžovatel vede. Vedení většího množství sporů snižuje intenzitu prožívání újmy způsobené nepřiměřenou délkou jednoho z mnoha podobných řízení.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti argumentuje, že smyslem přiměřeného zadostiučinění má být odškodnění újmy, která mu vznikla v důsledku nepřiměřeně dlouho trvající nejistoty během řízení, které trvalo 7 let a 10 měsíců a představovalo jednoduchý spor. Je invalidou ve starobní penzi a újmu způsobenou délkou řízení nadále pociťuje. Délka řízení je totiž hlavním důvodem zhoršení jeho zdravotního stavu. Evropský soud pro lidská práva jen zcela výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích a judikatura Nejvyššího soudu a Ústavního soudu chápe peněžitou náhradu jako primární prostředek nápravy.
Konstatování porušení práva je podle judikatury jen podpůrná satisfakce. V posuzované věci nejde o případ, ve kterém dle judikatury stačí pouhé konstatování porušení práva, neboť újma způsobená stěžovateli není zanedbatelná. Skutečnost, že stěžovatel vede množství sporů, není sama o sobě dostačující k závěru o nepřiznání zadostiučinění v penězích a civilní soudy se konkrétnímu počtu a charakteru dalších řízení nevěnovaly. Nejvyšším soudem citovaná judikatura se nadto týká jiných skutkových okolností.
7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) a vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.
8. Přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou průtahy v řízení je ústavně zaručeným základním právem (čl. 36 odst. 3 Listiny). Okolnosti, které je třeba při rozhodování o výši zadostiučinění vyhodnotit, jsou uvedeny v zákoně č. 82/1998 Sb. Při posouzení nároku na přiměřené zadostiučinění se tedy primárně aplikuje podústavní právo. Posouzení existence vzniklé újmy bude vždy výsledkem hodnocení konkrétních skutkových okolností.
9. Ústavní soud posuzuje, zda obecný soud při stanovení formy a potažmo výše přiměřeného zadostiučinění vycházel z pravidel plynoucích ze zákona č. 82/1998 Sb. a zda své závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky odůvodnil. Do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně extrémní, vymykající se zcela smyslu a účelu dané právní úpravy (srov. nedávno např. nález ze dne 28. 2. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2699/23 , bod 19).
10. Se stěžovatelem lze souhlasit, že zásadou je zadostiučinění v penězích, z této zásady ale existuje řada výjimek. Jde například o případy, ve kterých délka řízení byla v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním poškozeného či pokud byl význam předmětu řízení pro poškozeného pouze nepatrný, a nemohl tak negativně zasáhnout do jeho osobní sféry. Při hodnocení, zda zadostiučinění v podobě konstatování porušení práva odpovídalo způsobené újmě, je třeba vycházet z § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. [srov. nález ze dne 10. 11. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2058/20
(N 211/103 SbNU 185), body 10 až 12 a tam citovaná judikatura].
11. Civilní soudy v souladu s těmito ústavními požadavky postupovaly, s odkazy na judikaturu srozumitelně vysvětlily, proč o jednu z těchto výjimek jde. Význam, předmětu průtažného řízení byl pro stěžovatele snížený, protože předmětem sporu byla velmi nízká částka, kterou navíc žalobce po podání žaloby snížil o přibližně tři čtvrtiny (z původně žalované částky 38 717 Kč na 10 109,69 Kč). Civilní soudy řádně odůvodnily, proč věk stěžovatele ani jeho invalidita pro posouzení významu předmětu řízení v posuzované věci nehrají roli.
Zhoršení zdravotního stavu v důsledku délky řízení stěžovatel tvrdil jen v obecné rovině. Byť ho tížila povinnost tvrzení a důkazní, nechtěl ke svému zdravotnímu stavu nic bližšího sdělit. Neprokázal proto, že došlo k negativnímu zásahu do jeho osobní sféry. Význam předmětu řízení považovaly civilní soudy za nejdůležitější kritérium a až poté též podpůrně přihlédly k tomu, že stěžovatel vede celou řadu soudních řízení a vnímá proto délku řízení méně intenzivně, než by ji vnímala osoba účastnící se jen několika mála řízení (zejména body 12 až 19 rozsudku obvodního soudu a body 10 až 15 rozsudku městského soudu).
Na těchto závěrech není nic neústavního.
12. K tomu Ústavní soud dodává, že zohlednění množství řízení, které stěžovatel vede, je v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Evropský soud pro lidská práva při své rozhodovací praxi k tomuto faktoru též přihlíží a uvádí, že je třeba v jeho světle hodnotit i ostatní skutečnosti dané věci (srov. rozsudek ze dne 20. 9. 2011 Havelka proti České republice, č. 7332/10).
13. Ústavní soud nezjistil žádné porušení stěžovatelových základních práv. Ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, Ústavní soud ji proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. května 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu