Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti CASPER UNION, s. r. o., sídlem náměstí Borise Němcova 510/3, Praha 6 - Bubeneč, zastoupené Mgr. Jiřím Hölblingem, advokátem, sídlem Zámecké náměstí 24, Frýdek-Místek, proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. ledna 2024 č. j. 37 C 154/2023-42 a ze dne 5. března 2024 č. j. 19 C 84/2023-40, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadenými rozsudky Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") zamítl žaloby, kterými se stěžovatelka domáhala podle § 7 a násl. zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), zaplacení dvou částek 7 865 Kč, a stěžovatelce uložil nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 300 Kč. Vzniklou škodu měly představovat náklady exekuce, které byla povinna stěžovatelka (jako oprávněná) uhradit soudnímu exekutorovi na základě rozhodnutí exekučního soudu, kterými byla exekuce zastavena podle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), protože rozhodčí nález, jakožto exekuční titul, byl vydán na základě neplatně sjednané rozhodčí doložky.
3. Podle stěžovatelky exekuční soud neměl exekučnímu návrhu vyhovět, a učinil-li tak, způsobil jí škodu ve výši nákladů exekuce, které byla povinna uhradit. Obvodní soud však (mimo jiné) konstatoval, že tato povinnost byla uložena stěžovatelce proto, že si měla být vědoma nevykonatelnosti exekučního titulu, a že usnesení, kterými byly exekuce zastaveny a jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, nebyla pro nezákonnost zrušena, a ani nebyla napadena odvoláním, a proto nejsou dány podmínky pro náhradu škody.
4. Stěžovatelka vytýká obvodnímu soudu, že pro účely náhrady škody považoval usnesení o zastavení exekuce za nezákonná rozhodnutí, ačkoliv podle ní jimi měla být usnesení o nařízení exekuce. Stěžovatelka tvrdí, že exekuční soud má znát judikaturu týkající se rozhodčích doložek a zkoumat materiální vykonatelnost rozhodčích nálezů. Dále také uvádí, že u obvodního soudu vede s vedlejší účastnicí několik dalších obdobných sporů, ve kterých jde celkem o částku 61 630,55 Kč, kterou nelze považovat za bagatelní.
5. Dále stěžovatelka namítá, že po ní nelze požadovat, aby podávala opravný prostředek proti usnesení o zastavení exekuce, vzhledem k tomu, že tento prostředek nelze považovat za efektivní, neboť jde o zákonné rozhodnutí. Podáním takového opravného prostředku by došlo jenom k nárůstu nákladů, prodloužení délky řízení a zvýšení konečné škody hrazené státem, což je v rozporu s účelem zákona č. 82/1998 Sb.
6. Podle stěžovatelky spočívá odpovědnost stále na státu, protože při návrhu na nařízení exekuce postupovala v dobré víře ve správnost rozhodnutí soudu, neboť jejímu návrhu bylo soudem vyhověno. Měl to být právě exekuční soud, který měl sám exekuci zastavit (postupem ex officio, nikoliv na návrh povinného), pokud dospěl k závěru, že exekuční titul není formálně a materiálně vykonatelný.
7. Nesprávným výkladem dostal obvodní soud stěžovatelku do bezvýchodné situace, kdy vyprázdnil její základní právo na náhradu státem způsobené škody, neboť v návaznosti na pochybení státu ve formě nezákonného nařízení exekuce se nemůže domáhat této náhrady.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud proto není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů.
10. Ústavní soud připomíná, že při posuzování jednotlivých pochybení orgánů moci veřejné konstantně přihlíží k tomu, jak intenzivně jejich eventuální pochybení zasahují do sféry stěžovatele. Z toho důvodu zpravidla odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní (ve smyslu § 202 odst. 2 o. s. ř.) [srov. např. nález ze dne 18. 12. 2013 sp. zn. IV. ÚS 3678/12
(N 218/71 SbNU 557)] tak, jak tomu je i v posuzované věci.
11. Stěžovatelka v této souvislosti tvrdí, že u obvodního soudu probíhají další řízení v obdobných věcech a že ve svém souhrnu žalované částky činí 61 630,55 Kč, a toto své tvrzení dokládá specifikací těchto řízení konkrétními spisovými značkami. Ústavní soud proto (jen) z důvodu "bagatelnosti" k odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost nepřistoupil. Nicméně nutno dodat, že o obsahově obdobné ústavní stížnosti stěžovatelky již Ústavní soud rozhodl, a to usnesením ze dne 17. 1. 2024 sp. zn. II. ÚS 3092/23
(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Důvody, pro které byla předchozí stěžovatelčina ústavní stížnost odmítnuta, lze vztáhnout i na nyní posuzovanou věc, a proto Ústavní soud odkazuje na body 11. a násl. odůvodnění uvedeného usnesení.
12. Ani při posuzování této ústavní stížnosti se Ústavní soud neztotožnil s námitkami stěžovatelky a neshledal nepřijatelným postup obvodního soudu, který by mohl odůvodňovat závěr, že se tento soud při výkladu a použití příslušných ustanovení občanského soudního řádu a zákona č. 82/1998 Sb. dopustil svévole, jež by vyústila v porušení základních práv a svobod stěžovatelky.
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. července 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu