Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 27. června 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti D. K., zastoupeného Mgr. Evou Ciprysovou, advokátkou, AK se sídlem Na Kozině 1438, 293 01 Mladá Boleslav, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 19. 6. 2009 č. j. 59 Ca 130/2008-38 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2011 č. j. 5 Afs 80/2009-81 takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Porušení svých základních práv spatřoval stěžovatel v tom, že soudy nepřihlédly k prekluzi práva správce daně vyměřit stěžovateli daň; k prekluzi došlo již 31. 12. 2006, přičemž první úkon správce daně, jenž byl způsobilý přerušit běh prekluzivní doby, byl učiněn až na začátku ledna 2007. Jestliže správní soudy dospěly k závěru, že běh lhůty byl přerušen sepsáním protokolu o ústním jednání dne 21. 12. 2006, odchýlily se tím od dřívější judikatury, čímž porušily jak stěžovatelova hmotná práva, tak právo na zákonného soudce (neboť věc nepředložily k rozhodnutí rozšířenému senátu).
Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není v řízení o ústavní stížnosti povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva a zasáhnout do činnosti ostatních orgánů veřejné moci může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody.
V projednávané věci však správní soudy rozhodly ústavně konformně a žádné základní právo stěžovatele neporušily. Předně Ústavní soud konstatuje, že napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu již vycházelo z obecně závazné judikatury Ústavního soudu týkající se začátku běhu lhůty, v níž prekluduje právo správce daně vyměřit stěžovateli daň. Spornou tudíž byla pouze otázka, zda sepsáním protokolu o ústním jednání dne 21. 12. 2006 došlo k přerušení běhu prekluzivní lhůty. Vzdor stěžovatelově námitce dospěl Ústavní soud k závěru, že Nejvyšší správní soud při jejím řešení postupoval v souladu s ustálenou judikaturou i relevantními ústavními kautelami.
Nejvyšší správní soud uznal, že pouhý formální sepis protokolu o zahájení daňové kontroly, pokud není bezprostředně následován faktickými úkony směřujícími k vyměření daně, nelze považovat za úkon směřující k vyměření daně a přerušující běh prekluzivní lhůty. V projednávané věci však v rámci ústního jednání bylo stěžovateli oznámeno, že tímto dnem je zahájena daňová kontrola za předmětná zdaňovací období a došlo k předání dokladů za rok 2002. Současně byl stěžovatel v protokolu vyzván k předložení účetnictví za rok 2003, a to v termínu do 3. 1. 2007. Na začátku ledna 2007 - tedy po necelých dvou týdnech - pak následovaly další faktické kroky správce daně směřující k vyměření daně. Z uvedených důvodů nemá Ústavní soud proti závěru, že k přerušení běhu prekluzivní lhůty došlo, žádných ústavněprávních námitek.
Ústavní soud tedy uzavírá, že k porušení tvrzených (ani žádných jiných) ústavně garantovaných práv stěžovatele v projednávané věci nedošlo, pročež ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 27. června 2011
Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu