K přípustnosti změny návrhu v odvolacím řízení
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti F. S., zastoupeného JUDr. J. J., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23.1.1997, sp. zn. 38 Co 109/96, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. 1. 1997, sp. zn. 38 Co 109/96, se zrušuje.
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23.1.1997, sp. zn. 38 C 109/96, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 19.9.1995, č.j. 6 C 811/93-26, ve věci vrácení daru podle § 630 o.z., s tvrzením, že tímto rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") došlo k porušení ústavně zaručeného práva článkem 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR. Podle tvrzení stěžovatele k porušení došlo jednak tím, že krajský soud, jako soud odvolací, nepřipustil změnu žaloby navrženou stěžovatelem v odvolání, a dále proto, že stěžovatele nepoučil o jeho procesních právech a povinnostech.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu vyžádaného spisu Okresního soudu Brno-venkov, sp. zn. 6 C 811/93, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se u Okresního soudu Brno-venkov (dále jen "okresní soud") domáhal vydání rozhodnutí, jímž by byla odpůrkyně Bronislava Zetková uznána povinnou vrátit mu ideální jednu polovinu nemovitostí, a to domu čp. 6 se st. pl. č. 410 a parc. č. 411 zahrada, zapsaných na LV č. 23 pro obec a k. ú. Tetčice. Okresní soud žalobní návrh stěžovatele zamítl jako nedůvodný s odůvodněním, že stěžovateli se nepodařilo prokázat naplnění zákonných předpokladů pro vrácení daru stanovených § 630 o.z.
Kromě toho vyslovil okresní soud v odůvodnění svého zamítavého rozsudku právní názor, že v daném případě měl stěžovatel žalovat na vyklizení nemovitosti, nikoli na její vrácení, neboť u návrhu na plnění je třeba mít na zřeteli při formulaci petitu návrhu vztah k možnému výkonu rozhodnutí a i z těchto formálních důvodu nebylo možno podle názoru soudu návrhu stěžovatele vyhovět. Stěžovatel podal proti tomuto rozsudku odvolání a současně navrhl změnu žalobního petitu tak, že žalovaná je povinna vyklidit předmětné nemovitosti.
Krajský soud, jako soud odvolací, nepřipustil tuto navrženou změnu žaloby s odůvodněním, že její případné připuštění by mělo za následek neekonomický postup ve věci, když by bylo nutno rozsudek soudu I. stupně zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení. Zmíněná žaloba by nemohla být odvolacím soudem meritorně projednána, neboť by odvolací soud rozhodoval vlastně v prvém stupni, což by bylo v rozporu se zásadou dvojinstančnosti řízení. Krajský soud se pak ztotožnil s právním závěrem soudu I. stupně ohledně žalobního petitu, a aniž by se zabýval otázkou skutkového hodnocení, rozhodnutí soudu I.
stupně jako věcné správné potvrdil. Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti uvádí, že podle jeho mínění je tento postup krajského soudu, který nepřipustil v odvolacím řízení změnu žalobního petitu, porušením procesní garance ústavních práv, neboť se jedná o postup, který je v rozporu s ust. § 211 a § 95 o.s.ř. Podle stěžovatele tento postup neodpovídá ani ustálené soudní praxi, kdy v obdobné věci změnu žaloby připustil např. Krajský soud v Českých Budějovicích v rozsudku, sp. zn. 5 Co 1095/91, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 9 v roce 1992.
Dále stěžovatel poukazuje na to, že podle jeho mínění v situaci, kdy soud zamítl jeho návrh z důvodu, že žalobní návrh není vykonatelný a plnění je nemožné, měl krajský soud stěžovatele poučit o tom, že návrh nemá náležitosti uvedené v ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř., neboť se jedná o poučení o procesních právech a povinnostech, které je soud povinen účastníkovi řízení poskytnout.
Krajský soud, jako účastník řízení o ústavní stížnosti, ve svém vyjádření k ní především odkázal na písemné odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku. Zaměřil dále pozornost na tvrzení stěžovatele, týkající se nepřipuštění změny žalobního petitu ve fázi odvolacího řízení, a to s poukazem na skutečnosti, které jej vedly k tomu, že v daném případě změnu žalobního petitu nepřipustil, když si byl vědom, že tímto postupem bude učiněno zadost dodržení zásady dvojinstančnosti řízení a zásady procesní ekonomie, aniž by mohlo tímto postupem dojít k újmě na právech stěžovatele, neboť nárok uplatněný ve změněné žalobě mohl a může kdykoli stěžovatel uplatnit samostatnou žalobou, přičemž nebezpečí promlčení či prekluze v daném případě nehrozí.
K tvrzení stěžovatele, že ze strany krajského soudu došlo ke krácení stěžovatele na jeho právech, za situace, kdy mu nebylo dáno poučení podle § 5 o.s.ř., krajský soud ve svém vyjádření uvádí, že je nepovažuje za opodstatněné, neboť žaloba stěžovatele včetně žalobního petitu byla určitá, přesná a srozumitelná, a tudíž projednatelná, a poučení naznačované stěžovatelem v ústavní stížnosti by bylo podle názoru krajského soudu poučením hmotněprávním, a tedy poučením v rozporu s ust. § 5 o.s.ř. Z výše uvedených důvodů má krajský soud zato, že z jeho strany nedošlo ve vztahu ke stěžovateli k porušení žádných práv stěžovatele zaručených Ústavou a Listinou základních práv a svobod, a proto navrhuje, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem připojeného spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Jakkoliv Ústavní soud respektuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů a v zásadě není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, je v dané věci nucen konstatovat, že postupem odvolacího soudu v dané věci došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod , který zaručuje každému domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, a ve stanovených případech u jiného orgánu, jakož i v čl. 90 Ústavy, podle něhož jsou soudy povolány poskytovat právům ochranu.
Ze žádného ustanovení občanského soudního řádu nelze dovodit, že by v odvolacím řízení byla změna návrhu vyloučena. V posuzované věci odvolací soud nepřipuštění změny návrhu odůvodnil tím, že její připuštění by mělo za následek neekonomický postup ve věci, neboť by bylo s ohledem na zásadu dvojinstančního řízení nutno rozsudek soudu I.stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Ústavní soud je však toho názoru, že za stavu, kdy v dané věci bylo možno zcela nepochybně použít výsledky dosavadního řízení i pro rozhodnutí o změněném návrhu, se právě nepřipuštění změny návrhu jeví jako postup příčící se zásadě hospodárnosti a soustředěnosti řízení, v důsledku kterého je tak stěžovatel nucen k podání nové žaloby, posouzení jejíž úspěšnosti by zcela nesporně muselo předcházet zhodnocení dokazování, provedeného již soudem I.
stupně. V řízení před soudem I. stupně bylo provedeno poměrně rozsáhlé dokazování, které uvedený soud zhodnotil se závěrem, který také obsáhle zdůvodnil tak, že zákonné podmínky pro vrácení daru ve smyslu ustanovení § 630 o.z. nejsou v daném případě dány. Odvolací soud se však v tomto směru věcně případem vůbec nezabýval, rozsudek soudu I. stupně v této části nepřezkoumal a k uvedeným závěrům, o které především soud I. stupně své zamítavé rozhodnutí opřel, se vůbec nevyjádřil. Právě v tomto jeho postupu je třeba spatřovat odepření soudní ochrany stěžovatelem tvrzenému majetkovému právu, opírajícímu se o ustanovení § 630 o.
z., když stěžovatel je tak v důsledku zcela formálního postupu odvolacího soudu nucen k podání nové žaloby na vyklizení, aniž odvolacím soudem byla - ač tomu nic nebránilo - vyřešena a postavena najisto otázka vlastnického práva stěžovatele k předmětnému majetku. Z těchto důvodů byl proto rozsudek odvolacího soudu zrušen [§ 82 odst. 1, 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 28. ledna 1999