Povinnost vyklidit byt se zřetelem k zásadě, že výkon práv nesmí být v rozporu s dobrými mravy
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud
rozhodl dne 4. srpna 1999 v senátě ve věci
ústavní stížnosti E. H. proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu
9 ze dne 28. 1. 1998, čj. 9 C 257/96-29, a Městského soudu
v Praze ze dne 21. 10. 1998, čj. 11 Co 312/98-47, za účasti 1)
Obvodního soudu pro Prahu 9, 2) Městského soudu v Praze, jako
účastníků řízení, a vedlejších účastníků 1) A. H., 2) J. H., za
souhlasu účastníků bez ústního jednání, takto:
Rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 28. 1. 1998, čj.
9 C 257/96-29, a Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 1998, čj.
11 Co 312/98-47, se zrušují.
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným
rozsudkům obecných soudů stěžovatelka uvádí, že těmito rozsudky
došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl.
4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"),
podle kterého povinnosti mohou být ukládány toliko na základě
zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv
a svobod, čl. 7, týkajícího se nedotknutelnosti soukromí, čl. 10
odst. 2, zabezpečujícího právo na ochranu před neoprávněným
zasahováním do soukromého a rodinného života, čl. 11,
zakotvujícího právo vlastnit majetek, jakož i čl. 12, týkajícího
se nedotknutelnosti obydlí. Obecné soudy totiž vůbec nezohlednily,
že stěžovatelka se do rodinného domku své tchýně nastěhovala
s jejím souhlasem, a to do prostor, na jejichž rekonstrukci se
podílela, že zde bydlela více jak 15 let a že po rozvodu jejího
manželství jí zůstaly v péči dvě nezletilé děti. Jinak by totiž
nutně musely dospět k závěru, že žalobkyně uplatňuje svá práva
v rozporu s ustanovením § 3 občanského zákoníku. Stěžovatelka se
proto z uvedených důvodu domáhá zrušení napadených rozsudků.
Obvodní soud pro Prahu 9 se v určené lhůtě k ústavní
stížnosti nevyjádřil.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 23. 6. 1999
v podstatě odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku, který je
podle jeho názoru v souladu i s nálezem Ústavního soudu ve věci
sp. zn.
II. ÚS 190/94
. Okolnosti projednávaného případu nebyly
takové povahy, aby soud uvažoval o použití ustanovení § 3 odst.
1 občanského zákona, které lze aplikovat na výkon existujícího
práva nebo povinnosti, na jeho základě však nelze konstituovat
neexistující práva či povinnosti.
Vedlejší účastnice A. H. uvedla ve svém vyjádření ze dne 3.
6. 1999, že trpěla bydlení rodiny E. H. pouze pod dojmem a slibem
krátkodobé dočasnosti, nicméně mezilidská atmosféra a vzájemná
nesnášenlivost v domě se postupně staly neúnosnými. Starší
stěžovatelčina dcera má navíc trvalé bydliště u svého prarodiče O.
K.. Ze strany stěžovatelky jde o citové vydírání, jak to ostatně
činila vždy.
Vedlejší účastník J. H. se v určené lhůtě k ústavní stížnosti
nevyjádřil.
Z obsahu spisu 9 C 257/96 Obvodního soudu pro Prahu 9 Ústavní
soud zjistil, že žalobkyně A. H. podala u tohoto soudu podáním ze
dne 26. 9. 1996 žalobu, směřující také proti stěžovatelce, v níž
se domáhala vyklizení svého rodinného domku v Praze 9, Konzumní
21. Obvodní soud pro Prahu 9 napadeným rozsudkem žalobě vyhověl
a uložil stěžovatelce povinnost vyklidit dvoupokojový byt a komoru
v přízemí předmětného rodinného domku, a to do jednoho roku od
právní moci rozsudku. V důvodech svého rozhodnutí uvedl obvodní
soud, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí rodinného domku, zatímco
stěžovatelka vyklizovaný byt užívala jen na základě odvozeného
práva bydlení. Skutečnost, že stěžovatelka má po rozvodu svého
manželství se synem žalobkyně v péči dvě nezletilé děti a ani sama
nemá jinou možnost bydlení, zohlednil obvodní soud tak, že lhůtu
k vyklizení stanovil do jednoho roku od právní moci rozsudku, když
podle jeho názoru tato lhůta je dostatečná k zabezpečení
kvalitního bydlení. K odvolání žalobkyně a stěžovatelky proti
uvedenému rozsudku obvodního soudu rozhodl Městský soud v Praze
napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvého stupně ve vztahu
k stěžovatelce ve věci samé potvrdil, ve výroku o lhůtě
k vyklizení jej však změnil tak, že povinnost stěžovatelky
k vyklizení bytu stanovil na dobu jednoho měsíce od právní moci
rozsudku. Ani podle názoru městského soudu stěžovatelka, užívající
byt pouze na základě odvozeného právního důvodu, nemá nárok na
poskytnutí náhrady ve smyslu ustanovení § 712 občanského zákoníku,
a protože v současné době je její bytová potřeba i bytová potřeba
jejích dcer zatímně vyřešena, jeví se jako přiměřená lhůta
k vyklizení bytu doba jednoho měsíce.
Protože občanský zákoník neupravuje výslovně, že osoba
užívající byt na základě odvozeného právního důvodu, tedy kupř.
z důvodu příbuzenského vztahu k vlastníku budovy, v níž užívala
byt s jeho souhlasem, má po odvolání tohoto souhlasu nárok na
bytovou náhradu (§ 712 občanského zákoníku), vznikající zásadně
jen za předpokladu zániku nájemního práva k bytu, souhlasí Ústavní
soud s názorem, jenž Nejvyšší soud ČR vyslovil ve svém rozsudku
sp. zn. 3 Cdon 131/96, že v takovém případě ustanovení § 712 a §
713 občanského zákoníku, a to ani analogicky (§ 853 občanského
zákoníku), použít nelze. Také projednávaný případ je typickým
příkladem odvozeného užívacího vztahu, kdy možnost stěžovatelky
v domě bydlet byla vázána na souhlas žalobkyně, jako výlučné
vlastnice rodinného domku. Nepřiměřenou tvrdost, jež v obdobných
situacích může vzniknout bezprostřední realizací práva na
vyklizení nemovitosti, lze však, jak dále konstatuje v citovaném
rozhodnutí Nejvyšší soud, i podle názoru Ústavního soudu zmírnit
postupem podle § 3 odst. 1 občanského zákoníku, tedy odepřením
výkonu práva pro jeho rozpor s dobrými mravy. V projednávané věci
nelze bez povšimnutí pominout, že manželství stěžovatelky a syna
žalobkyně bylo uzavřeno již před zhruba 20 léty a že z tohoto
manželství se narodily dvě dcery, které, jak Ústavní soud zjišťuje
z obsahu spisu 5 C 97/94 Obvodního soudu pro Prahu 9, byly
rozsudkem tohoto soudu ze dne 8. 2. 1995 svěřeny do výchovy
stěžovatelky. Z uvedeného spisu nevyplývají žádné negativní
poznatky o osobě stěžovatelky, a to ani pokud jde o její péči
o děti. Z obsahu již konstatovaného spisu 9 C 257/96 Obvodního
soudu pro Prahu 1 je dále patrno, že stěžovatelka participovala,
a to zejména svou prací a prací svých příbuzných, na rekonstrukci
původně nebytových prostor, přestavěných na nyní vyklizovaný byt,
jenž po dobu více než 15 let se svou rodinou užívala. Ústavní soud
konečně konstatuje, že to, co městský soud považuje za zatímní
vyřešení bytové potřeby stěžovatelky a jejích dcer, je, bytovou
potřebu v principu nijak neuspokojující možnost umístění
v účelovém zařízení sociální péče, navíc časově omezené do 31. 1.
1999. Vzhledem k výše uvedenému má proto Ústavní soud za to, že
výkon vlastnických práv žalobkyně je za současného stavu
v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 3 občanského
zákoníku, neboť stěžovatelka, odkázaná pouze na svůj příjem jako
zdravotní sestry, by se vystěhováním z bytu i se svými dětmi,
vnučkami žalobkyně, ocitla bez obydlí. Pokud tedy obecné soudy
z tohoto pohledu věc vůbec nezkoumaly, odepřely tím stěžovatelce,
vystavené ze strany žalobkyně postupu stěží slučitelnému s čl. 11
odst. 3 Listiny, právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1
Listiny.
K uvedenému Ústavní soud pro úplnost uvádí, že toto jeho
rozhodnutí se v žádném směru neodchyluje od právního názoru
vysloveného v nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS
190/94 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 4,
roč. 1995 - II. díl). V posléze uvedeném nálezu šlo předně o jiný
skutkový stav, totiž o vyklizení nebytových prostor, později
příslušným ONV v Praze 2 posuzovaných jako bytová jednotka, ačkoli
podle kolaudačního rozhodnutí vyklizované místnosti nikdy
kolaudovány jako byt nebyly. Navíc v projednávané věci nejsou na
základě ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákona aktem aplikace
práva konstituovány dosud neexistující povinnosti vlastníka, ale
ve shodě s tím, co je připuštěno jako možnost úvahy i v nálezu ve
věci
sp. zn. II. ÚS 190/94
, je na základě konkrétních zjištění
dovozováno pouze to, že výkon vlastníkova práva je v dané situaci
v rozporu s dobrými mravy.
Ústavní soud proto z uvedených důvodů ústavní stížnosti podle
ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny vyhověl
a napadené rozsudky podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a)
citovaného zákona zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 4. srpna 1999