Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ivana Syrotenka, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti II. výroku usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 28. dubna 2022 č. j. 3 As 45/2022-32, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Ministerstva dopravy, sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení II. výroku usnesení Nejvyššího správního soudu, kterým bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Stěžovatel tvrdí, že uvedeným výrokem bylo zasaženo do jeho základních práv zaručených čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se domáhal ve správním řízení soudním zrušení rozhodnutí vedlejšího účastníka, který - zjednodušeně řečeno - potvrdil rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, Odboru dopravních agend, o uložení pokuty pro stěžovatele za specifikovaný přestupek. O žalobě stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 26. 1. 2022 č. j. 10 A 35/2021-56 tak, že rozhodnutí vedlejšího účastníka zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Vedlejší účastník proti rozsudku městského soudu podal kasační stížnost, která byla stěžovateli zaslána k vyjádření, a stěžovatel se k ní prostřednictvím advokáta vyjádřil. Poté vedlejší účastník kasační stížnost vzal zpět a Nejvyšší správní soud řízení o kasační stížnosti zastavil (I. výrok) a rozhodl napadeným výrokem o náhradě nákladů řízení na základě § 60 odst. 3 věty první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."), ve spojení s § 120 s. ř. s., dle něhož nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo byla-li žaloba odmítnuta.
3. Stěžovatel namítá, že rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o náhradě nákladů řízení je překvapivé a nerespektuje princip úspěchu ve věci, neboť to byl vedlejší účastník, kdo zavinil zastavení řízení. Nejvyšší správní soud měl podle § 64 s. ř. s. přiměřeně ve prospěch stěžovatele o náhradě nákladů řízení rozhodnout podle § 146 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), podle něhož platí, že zavinil-li některý z účastníků řízení, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit náklady takového řízení.
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí obsahující výrok napadený ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
5. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně uplatňuje požadavek minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což je odrazem skutečnosti, že není součástí soustavy soudů (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v běžných zákonech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávný výklad či použití podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních předpisů, který se jeví v daných souvislostech jako projev libovůle [srov. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07
(N 19/48 SbNU 205)]. Žádná pochybení takovéto povahy Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal.
6. Ústavní soud připomíná, že posuzováním rozhodnutí obecných soudů o náhradě nákladů řízení se ve své judikatuře již mnohokrát zabýval, přičemž při tom postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Nicméně vzhledem k tomu, že rozhodování o nákladech řízení je nedílnou součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají zásady řádného procesu, je Ústavní soud oprávněn podrobit přezkumu i tato rozhodnutí, avšak pouze z toho pohledu, zda nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, resp. zda z hlediska své intenzity zásahu do základního práva nepředstavují závažný exces [viz např. nález ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06
(N 27/44 SbNU 319)]. Takovou povahu napadený výrok nemá.
7. V daném případě nelze použít § 146 odst. 2 o. s. ř., neboť pravidla pro náhradu nákladů řízení upravuje soudní řád správní komplexně (samostatně), tedy řečeno slovy § 64 s. ř. s. "sám stanoví jinak" [srov. k tomu také JEMELKA, Luboš. § 64 (Použití občanského soudního řádu). In: JEMELKA, Luboš a kol. Soudní řád správní. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 477], a nelze použít právní úpravu obsaženou v dalším právním předpise (úprava obsažená v občanském soudním řádu by se například použila pro otázky dokazování před správním soudem, neboť tuto problematiku soudní řád správní neupravuje). K nemožnosti použití pravidel obsažených v § 146 odst. 2 o. s. ř. lze odkázat na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2003 sp. zn. 28 Ca 614/2002.
8. Ústavní soud neshledal, že by napadeným výrokem byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. května 2022
Josef Fiala v. r. předseda senátu