Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele J. Z., zastoupeného JUDr. Danou Kořínkovou, Ph.D., LL.M., advokátkou, sídlem Sokolovská 47/73, Praha 8, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2023, č. j. 100 Co 134/2023-313, a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 17. 2. 2023, č. j. 0 Nc 29078/2022-128, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně, jako účastníků řízení, a A. J. a nezletilých K. a J. Z., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Okresní soud v Kolíně ("okresní soud") napadeným rozsudkem svěřil nezletilé (nar. v srpnu 2019 a v září 2020) do péče matky (výrok I.). Stěžovateli stanovil běžné i dlužné výživné (výroky II. a III.) a upravil jeho styk s nezletilými, včetně styku o vánočních prázdninách (výrok IV.).
2. K odvolání obou rodičů ve věci rozhodoval Krajský soud v Praze ("krajský soud"), který rovněž napadeným rozsudkem změnil rozhodnutí okresního soudu ve výroku týkajícím se běžného výživného tak, že výživné dcery zvýšil ze 4 000 Kč měsíčně na částku 20 000 Kč měsíčně a výživné syna zvýšil z 3 000 Kč měsíčně na částku 19 000 Kč měsíčně. V souvislosti se zvýšením běžného výživného krajský soud změnil rovněž výrok týkající se dlužného výživného. Krajský soud dále změnil úpravu běžného styku a doplnil úpravu styku v době letních prázdnin.
3. Stěžovatel s těmito závěry nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž se dovolává porušení základních práv zaručených čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, ve spojení s čl. 3 odst. 1, odst. 2 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
4. Stěžovatel stručně vzato namítá, že v nyní posuzovaném případě nebyly dány důvody pro svěření nezletilých do výlučné péče matky a rozhodnutí krajského soudu považuje za překvapivé. Uvádí, že krajský soud dospěl k závěru o svěření nezletilých do péče matky z jiných důvodů než okresní soud (přístup stěžovatele k matce dětí), s nimiž však účastníky neseznámil a nedal jim příležitost vyjádřit se k prováděným důkazům. Krajskému soudu vytýká, že rozhodnutí odůvodnil toliko špatnou vzájemnou komunikací mezi rodiči, aniž by se však zabýval zkoumáním příčin takto vzniklého stavu. Vymezuje se též vůči posouzení ne/udělení souhlasu s nástupem nezletilého do mateřské školky. Stěžovatel napadá výši výživného, které dle jeho tvrzení neodpovídá jeho celkovým majetkovým poměrům.
5. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a obsah napadených rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
6. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním opatrovnického řízení před obecnými soudy, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí výlučně v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. Nelze se v něm tedy úspěšně domáhat vlastního hodnocení skutečností, na nichž by měla spočívat úprava péče o nezletilé či stanovení výživného. Posuzování těchto otázek je především v pravomoci obecných soudů, mimo jiné proto, že právě ony znají konkrétní specifické okolnosti případu a mají nejlepší podmínky pro dokazování a následné rozhodnutí. Ústavní soud je v tomto ohledu povolán korigovat pouze jejich excesy. K ničemu takovému však v posuzované věci nedošlo.
7. Na rozdíl od stěžovatele totiž Ústavní soud nehodnotí úpravu péče zvolenou obecnými soudy jako excesivní či jinak zasahující do ústavně zaručených práv stěžovatele. Krajský soud vyložil důvody, které jej vedly k závěru, že nastavení jím zvoleného režimu bude v současnosti nejlépe odpovídat aktuálním potřebám a zájmům nezletilých. Ústavní soud nepovažuje za účelné tyto důvody znovu opakovat a pro stručnost odkazuje na příslušné pasáže odůvodnění rozsudku krajského soudu (srov. zejména bod 27).
Postačí pouze uvést, že hlavním důvodem, proč krajský soud nezletilé nesvěřil do asymetrické střídavé péče, byť tak původně zamýšlel, byl stěžovatelův postoj při zjišťování jeho příjmů, z něhož krajský soud dovodil, že "prozatím není schopen postavit zájem dětí nad svůj osobní zájem". Rozhodnutí krajského soudu tudíž nelze označit za překvapivé, neboť otázka zjištění příjmů stěžovatele byla předmětem samostatného dokazování před odvolacím soudem. Provedení tohoto důkazu nadto v odvolání navrhovala i matka nezletilých.
Pro úplnost lze dodat, že stěžovatel měl možnost se k matčině odvolací argumentaci vyjádřit (srov. rozsudek krajského soudu, body 4 a 6), takže i z tohoto důvodu nelze napadený rozsudek krajského soudu považovat za překvapivý.
8. Takto odůvodněné závěry nehodlá Ústavní soud přehodnocovat, neboť na nich nespatřuje nic, co by odůvodnilo jeho případný kasační zásah. Krajským soudem přijaté řešení, které nyní Ústavní soud aprobuje, by současně nemělo být vnímáno jako "vítězství" matky či "prohra" otce. I v nyní posuzovaném případě totiž lze vyslovit apel adresovaný oběma rodičům, aby mysleli především a právě na blaho svých dětí, které jejich konfliktem prokazatelně a dlouhodobě trpí (srov. nález sp. zn. II. ÚS 3573/18 ze dne 19. 3. 2019, bod 28; veškerá rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).
9. Rozporuje-li dále stěžovatel výši vyměřeného výživného, jeho argumentace se týká výlučně hodnocení podústavního práva a zjištěného skutkového stavu případu, a zjevně tudíž nemá ústavněprávní rozměr. Pro Ústavní soud je přitom určující, že krajský soud své závěry odpovídajícím způsobem odůvodnil v takovém rozsahu, že napadené rozhodnutí nelze shledat rozporným s principy práva na spravedlivý proces. Ústavnímu soudu přitom nepřísluší přehodnocovat závěry obecných soudů, pokud stěžovatel nepřinesl argumenty, že by došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod.
10. Ústavní soud zároveň opakovaně ve své judikatuře vyzdvihl, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je sice věcí úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 299/06 ze dne 12. 9. 2006).
11. Tomuto požadavku nicméně krajský soud v posuzované věci dostál, neboť z jeho rozhodnutí je dostatečně patrné, jakými úvahami se řídil jak při stanovení výše běžného výživného, tak při rozhodnutí ve vztahu k dlužnému výživnému. Krajský soud doplnil dokazování provedené okresním soudem, které z hlediska zjištění majetkových poměrů stěžovatele, považoval za zcela nedostatečné. Z výpisů z bankovních účtů stěžovatele krajský soud zjistil a považoval za prokázané, že jeho měsíční příjem činí zhruba 150 000 - 160 000 Kč (srov. rozsudek krajského soudu, body 13-18). Stěžovatel tento závěr v ústavní stížnosti věrohodně nezpochybňuje a napadá jej pouze obecným argumentem tvrzeně nedostatečného zjištění celkových majetkových poměrů (např. uvádí, že nevlastní žádný hodnotnější majetek, bydlí u rodičů apod.), což ovšem pro vyvrácení skutkových zjištění a z nich vyvozených právní závěrů nepostačuje.
12. Ústavní soud závěrem považuje za vhodné připomenout, byť pouze ve formě obiter dicta, že možnost změny stávající výchovy nezletilých ve prospěch stěžovatele není do budoucna v žádném případě vyloučena, neboť rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů rodičů k nezletilým dětem nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných", a tedy nezměnitelných, jak vyplývá rovněž z ustanovení § 909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje změnou poměrů. Bude tak na obecných soudech, aby v budoucnu posoudily, zda zájmy a potřeby nezletilých nevyžadují změnu jejich výchovných poměrů, nedosáhnou-li v tomto ohledu rodiče shody bez ingerence soudu, což je pochopitelně preferovaná varianta.
13. Vzhledem ke shora uvedeným důvodům proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. května 2024
Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu