Restituce majetku v případě, že majetek původního vlastníka připadl jako odúmrť státu
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud rozhodl dne 22. května 2000 v senátě ve věci ústavní stížnosti J F., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 1999, čj. 38 Ca 696/98-37, a rozhodnutí Okresního úřadu v Kladně, okresního pozemkového úřadu, ze dne 26. 8. 1998, čj. PÚ 354/122/1991/Neu-72/9, za účasti 1) Městského soudu v Praze, 2) Okresního úřadu v Kladně, okresního pozemkového úřadu, jako účastníků řízení, a vedlejších účastníků 1) Okresního úřadu v Kladně, majetkoprávního oddělení, 2) Pozemkového fondu ČR, územní pracoviště v Kladně, Váňova 3180, 272 00 Kladno, za souhlasu účastníků bez ústního jednání, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 1999, čj. 38 Ca 696/98-37, a rozhodnutí Okresního úřadu v Kladně, okresního pozemkového úřadu, ze dne 26. 8. 1998, čj. PÚ 354/122/1991/Neu-72/9, se zrušují.
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím správního orgánu a Městského soudu v Praze stěžovatelka uvádí, že Městský soud v Praze se neřídil zásadou iura novit curia, ačkoli tato zásada je součástí zásad spravedlivého procesu. Jak soud, tak i správní orgán, se totiž omezily na zjišťování, zda v projednávané věci je dán restituční důvod ve smyslu § 6 odst. 1 písm. l) zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ačkoli měly zkoumat, zda je splněna skutková podstata jiných restitučních důvodů, uvedených zejména v ustanovení § 6 odst. 1 písm. p) a r) citovaného zákona. Z těchto, jakož i dalších, důvodů domáhá se proto stěžovatelka, aby pro rozpor s jejími ústavně zaručenými právy zakotvenými zejména v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") byla napadená rozhodnutí zrušena.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 11. 4. 2000 uvedl, že nejen matka stěžovatelky, ale ani stěžovatelka sama, neměly postavení dědiců po zemřelé J. H. ani po zemřelém A. H. I když k odmítnutí dědictví po A. H. jménem J. H. nebyl zástupce ONV oprávněn, nelze dovodit, že by šlo o odmítnutí dědictví v tísni, a navíc předmětem řízení před soudem nemohlo být přezkoumávání tohoto nezákonného úředního postupu. Za tohoto stavu má soud za to, že nedošlo k porušení stěžovatelčina práva na soudní ochranu, neboť za takové porušení nelze považovat pouhý odlišný právní názor soudu.
Okresní úřad v K., pozemkový úřad, poukázal ve svém vyjádření ze dne 10. 4. 2000 na skutečnost, že vzhledem k taxativním ustanovením § 6 odst. 1 písm. a) - u) zákona č. 229/1991 Sb. není v projednávané věci dán restituční titul. Okresní úřad v K., finanční referát, uvedl ve svém vyjádření ze dne 5. 4. 2000, že v předmětném dědickém řízení vystupoval zástupce ONV Praha 7 jako zástupce československého státu vzhledem k důvodnému předpokladu, že v tomto dědickém řízení neexistují zákonní ani závětní dědici, a že proto část dědictví po zůstaviteli A. H. připadne ve smyslu ustanovení § 513 občanského zákoníku československému státu jako odúmrť. V projednávané věci vystupoval pracovník finančního odboru ONV jako zástupce československého státu, a nelze jej proto považovat za veřejného opatrovníka ve smyslu ustanovení § 60 a násl. občanského zákoníku z roku 1950.
Obec O. se postavení vedlejšího účastníka v tomto řízení vzdala.
Pozemkový fond ČR, územní pracoviště v K., se v určené lhůta k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Z obsahu spisu Okresního úřadu v K., okresního pozemkového úřadu, sp. zn. 354/91, Ústavní soud zjistil, že matka stěžovatelky E. H. uplatnila podáním ze dne 27. 8. 1991 nárok na vrácení zemědělského majetku podle zákona o půdě, totiž statku č. p. 19 v O. s polnostmi o celkové výměře 23 ha 72 a 42 m2 s poukazem na to, že vlastnictví k těmto nemovitostem přešlo na československý stát na základě zákona č. 55/1948 (správně 1947). Napadeným rozhodnutím rozhodl Okresní úřad v K., okresní pozemkový úřad, tak, že stěžovatelka a V.
B., dcery E. H., nejsou spoluvlastnicemi ideální jedné poloviny nemovitostí, ve výroku tohoto rozhodnutí blíže uvedených. V důvodech svého rozhodnutí uvedl správní orgán, že E. H. nesplňuje žádné z ustanovení § 4 odst. 2 zákona o půdě a jednoznačně je také třeba vyloučit ustanovení 4 odst. 1 tohoto zákona. Správní orgán také zkoumal, zda je dán některý z restitučních důvodů uvedených v ustanovení § 6 odst. 1 zákona o půdě a dospěl k závěru, že žádná ze skutkových podstat uvedených v písm. l), p) a t) není naplněna.
Pokud jde o skutkovou podstatu uvedenou pod písm. t) citovaného ustanovení - přikázání do užívání právnické osoby na základě zákona č. 55/1947 Sb. nebo vládního nařízení č. 50/1955 Sb. -, uvedl správní orgán, že výměry o přikázání do užívání se týkaly celku majetku, který však z jedné poloviny přešel na stát darovací nabídkou a z jedné poloviny odúmrtí. Ze spisu 38 Ca 696/98 Městského soudu v Praze bylo dále zjištěno, že Městský soud v Praze rozhodl o opravném prostředku stěžovatelek tak, že rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil, když současně opravný prostředek podaný V.
B. pro opožděnost odmítl. Podle názoru městského soudu ani případné neodmítnutí dědictví jménem J. H. by nemohlo založit jakýkoli z restitučních důvodů, neboť jmenovaná nezanechala závětní ani zákonné dědice a její majetek by stejně připadl státu jako odúmrť.
Jak konstatoval Ústavní soud již ve stanovisku pléna, sp. zn. Pl. ÚS - st. 5/97 publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 9, str. 345, roč. 1997 - III. díl, úlohou interpretace a aplikace zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, je naplnění vůle zákonodárce, a tedy i respektování restitučního titulu upraveného v § 6 odst. 1 písm. t) zákona a ne jeho eliminování. Oprávněnými osobami z hlediska nároku na vydání věci jsou nejen vlastníci, ale také další osoby uvedené v § 4 tohoto zákona.
Při rozhodování o restitučním nároku podle § 9 odst. 1 zákona o půdě osob oprávněných podle § 4 odst. 2 písm. e) nelze proto vyloučit restituční titul podle § 6 odst. 1 písm. t) ani v případě, že majetek původního vlastníka připadl jako odúmrť státu, a přirozeně ani v případě, že takto připadl státu v rozsahu jedné poloviny. Ačkoli E. H., jak již shora bylo konstatováno, uplatnila svůj nárok s poukazem na ustanovení § 6 odst. 1 písm. t) zákona o půdě a ačkoli ve spise správního orgány jsou založeny výměry MNV v O.
o přikázání předmětných nemovitostí do užívání podle zákona č. 55/1947, správní orgán poukázal ve svém rozhodnutí jako na relevantní skutečnost, že ohledně jedné poloviny těchto nemovitostí došlo k jejich přechodu na stát odúmrtí, zatímco Městský soud v Praze se v napadeném rozhodnutí restitučním důvodem podle písm. t) citovaného ustanovení nezabýval vůbec. Podle názoru Ústavního soudu je tedy ustanovení § 6 odst. 1 písm. t) zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, aplikovatelné i v projednávané věci, kdy restituentka je neteří původní zemřelé vlastnice (touto vlastnicí se J.
H. stala podle § 509 občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. již smrtí svého syna A. H., který ji předemřel), a tudíž oprávněnou osobu podle § 4 odst. 2 písm. e) zákona č. 229/1991 Sb., neboť v době úmrtí J. H. byly nemovitosti zatíženy dle zákona č. 55/1947 Sb. a vlastnictví J. H. připadlo státu jako odůmrť.
Ústavní soud proto pro porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověl a napadená rozhodnutí podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 22. května 2000