Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele: A. M. A. S.,zastoupeného JUDr. Matějem Šedivým, advokátem, sídlem Václavské náměstí 831/21, Praha 1 – Nové Město, proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 3. dubna 2024 č. j. MV-26027-3/SO-2024 a rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 8. ledna 2024 č. j. MV-72878-5/VS-2023, za účasti Ministerstva vnitra, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a spisů (viz bod 4) vyplývá, že Ministerstvo vnitra napadeným rozhodnutím zamítlo žádost stěžovatele a jeho tří nezletilých dětí o udělení státního občanství. Žádost stěžovatele byla zamítnuta podle § 13 odst. 2 zákona č. 186/2013 Sb., o státním občanství České republiky a o změně některých zákonů (zákon o státním občanství České republiky), a žádosti nezletilých dětí podle § 13 odst. 1 téhož zákona. Důvodem pro zamítnutí žádosti byla stanoviska Policie České republiky a zpravodajských služeb České republiky, na základě kterých vyšlo najevo, že stěžovatel ohrožuje bezpečnost státu, jeho svrchovanost a územní celistvost, demokratické základy, životy, zdraví, nebo majetkové hodnoty. Stěžovatelem podaný rozklad ministr vnitra napadeným rozhodnutím zamítl.
3. Stěžovatel žádá Ústavní soud o přezkoumání obsahu utajované informace, a pakliže ji vyhodnotí jakožto nedostatečně intenzivní pro zamítnutí podané žádosti, tak žádá o zrušení napadených rozhodnutí. Stěžovatel tvrdí, že nezastává žádné extrémistické názory; je veřejně prospěšnou osobou (lékař); žije v České republice podstatnou část svého dospělého života; domnívá se, že může být vzorem pro jiné migranty, které svým životním příběhem upozorňuje na skutečnost, že úspěšného života lze dosáhnout tvrdou prací a vlastním sebezdokonalováním, nikoliv násilím či čerpáním financí ze západní humanitární pomoci.
4. Ústavní soud si pro účely tohoto řízení vyžádal spisy vedené u ministerstva vnitra pod sp. zn. MV-72878-5/VS-2023 (k řízení o žádosti o udělení státního občanství České republiky) a sp. zn. MV-26027-3/SO-2024 (k řízení o rozkladu), včetně všech stanovisek Policie České republiky a zpravodajských služeb České republiky, ze kterých ministerstvo při svém rozhodování vycházelo. Současně vyzval ministerstvo k vyjádření se k ústavní stížnosti.
5. Ministerstvo vnitra ve svých vyjádřeních uvedlo, že v řízení o žádosti stěžovatele o udělení státního občanství České republiky postupovalo ministerstvo (i ministr vnitra v řízení o rozkladu) v intencích § 13 odst. 2 a § 22 odst. 3 zákona o státním občanství České republiky, při respektování konstantní judikatury Ústavního soudu. Ve vazbě na konkrétní situaci byl přezkoumán důvod, pro který bylo k osobě stěžovatele vydáno negativní stanovisko bezpečnostního sboru, a za použití principu proporcionality byl tento důvod posouzen se závěrem uvedeným ve výroku rozhodnutí Odboru všeobecné správy. Tento závěr byl potvrzen ministrem vnitra na základě aktualizovaných podkladů bezpečnostních sborů vyžádaných pro účely řízení o rozkladu. Bezpečnostní riziko je stále dáno, pročež ministr vnitra rozklad zamítl. Ústavní stížnost by měla být odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
6. Soudce zpravodaj zaslal vyjádření stěžovateli na vědomí a k případné replice. Stěžovatel této možnosti nevyužil.
7. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
8. V souladu s čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky má Ústavní soud pravomoc rozhodovat o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci, kterým může být jak rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení státního občanství České republiky, tak navazující rozhodnutí o rozkladu. V řízení o takové ústavní stížnosti je Ústavní soud oprávněn přezkoumat, zda informace obsažené v utajovaném stanovisku bezpečnostních sborů o bezpečnostním riziku (§ 22 odst. 3 zákona o státním občanství České republiky) jsou svojí povahou způsobilé odůvodnit vydání rozhodnutí o neudělení státního občanství České republiky. Toto posouzení se odehrává při plném respektování požadavku na vyloučení libovůle správního orgánu na straně jedné a současně na utajení informací potřebných k ochraně veřejného zájmu na straně druhé.
9. Je-li žádost o udělení státního občanství zamítnuta s odkazem na § 13 odst. 2 zákona o státním občanství z důvodu, že žadatel(ka) ohrožuje bezpečnost státu, jeho svrchovanost a územní celistvost, demokratické základy, životy, zdraví nebo majetkové hodnoty, v odůvodnění správního rozhodnutí se podle § 22 odst. 3 uvedeného zákona pouze uvede, že k zamítnutí žádosti došlo z důvodu ohrožení bezpečnosti státu. Stanoviska bezpečnostních sborů, která si k žádosti vyžaduje ministerstvo vnitra a která podléhají utajení, se nestávají součástí spisu a žadatel není seznámen s jejich obsahem. Tuto právní úpravu neshledal Ústavní soud protiústavní, neboť představuje rozumný kompromis mezi zájmem jednotlivce na sdělení důvodů zamítavého rozhodnutí na straně jedné a mezi bezpečnostními zájmy státu na straně druhé [nález ze dne 11. 10. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 5/16
(N 186/83 SbNU 43; 393/2016 Sb.), zejména bod 61].
10. Rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení státního občanství z důvodu ohrožení bezpečnosti státu je podle § 26 zákona o státním občanství České republiky vyloučeno ze soudního přezkumu. Tato výluka neodporuje ústavním předpisům, neboť právo na udělení státního občanství není ústavně ani zákonem zaručeno a rozhodnutím o neudělení státního občanství pro ohrožení bezpečnosti státu nedochází k zásahu do základních práv a svobod [nález ze dne 2. 7. 2019 sp. zn. Pl. ÚS 39/17
(N 124/95 SbNU 8; 212/2019 Sb.)].
11. Přestože český právní řád nezakládá právo na udělení státního občanství, musí řízení o takové žádosti vyhovovat požadavkům plynoucím z čl. 36 odst. 1 Listiny, což se týká i posouzení důvodů, pro které nelze státní občanství udělit žadateli, který ohrožuje bezpečnost státu, jeho svrchovanost a územní celistvost, demokratické základy, životy, zdraví, nebo majetkové hodnoty (§ 13 odst. 2 ve spojení s § 22 odst. 3 a § 54 zákona o státním občanství České republiky).
12. Ústavní soud zjistil, že utajované stanovisko příslušného bezpečnostního sboru, které bylo podkladem napadených rozhodnutí, odůvodňuje zamítnutí žádosti stěžovatele o udělení státního občanství České republiky v souladu s výše uvedenými zákonnými ustanoveními. Napadenými rozhodnutími proto nebylo porušeno jeho základní právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u jiného orgánu než soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Žádost stěžovatele byla řádně projednána. Samotné neudělení státního občanství České republiky není v rozporu s ústavním pořádkem, neboť stěžovatel nemá ústavně zaručené základní právo na jeho udělení, a takovéto právo mu neplyne ani z podústavního práva (§ 12 zákona o státním občanství České republiky).
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. července 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu