Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Petry Kelíškové, zastoupené JUDr. Zdeňkou Pechancovou, advokátkou, sídlem Masarykova 175, Luhačovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2022 č. j. 22 Cdo 855/2021-123, rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 21. října 2020 č. j. 59 Co 132/2020-80 a rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 11. března 2020 č. j. 3 C 229/2019-54, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu v Uherském Hradišti, jako účastníků řízení, a Jaroslava Kelíška, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že usnesením Nejvyššího soudu bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a že rozsudky soudů nižších stupňů bylo porušeno její právo "na majetek" podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti se podává, že Okresní soud v Uherském Hradišti (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k pohledávce z titulu půjčky poskytnuté obchodní společnosti AUTO-KELIS s. r. o. ve výši 1 630 000 Kč tak, aby tato pohledávka byla přikázána do vlastnictví vedlejšího účastníka (žalovaného) a ten byl povinen na vypořádací podíl uhradit stěžovatelce polovinu výše této půjčky (sc. pohledávky), a stěžovatelce uložil uhradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 73 180,80 Kč. Uvedený soud takto rozhodl za situace, kdy vedlejší účastník (jako stěžovatelčin manžel) si vzal půjčku a takto získané finanční prostředky půjčil své obchodní společnosti AUTO-KELIS s. r. o. Své rozhodnutí pak zdůvodnil tím, že peníze získané z výlučného dluhu vedlejšího účastníka náleží pouze vedlejšímu účastníkovi, a tudíž i věc za ně pořízená, tj. pohledávka za uvedenou společností, náleží do jeho výlučného vlastnictví.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") shora označeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 18 295,20 Kč. Krajský soud konstatoval, že finanční prostředky z půjčky zakládající výhradní závazek jednoho z manželů tvoří součást společného jmění manželů (dále jen "SJM"), přičemž poskytnutí půjčky uvedené společnosti představuje jednání nad rámec § 145 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, jde však o platný právní úkon, protože se stěžovatelka jeho (relativní) neplatnosti nedovolala, přičemž k vymáhání této půjčky je oprávněn pouze vedlejší účastník (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2012 sp. zn. 23 Cdo 218/2010). S odkazem na § 150 odst. 4 občanského zákoníku pak dospěl k závěru, že nejde o společnou pohledávku manželů, a tudíž se na ni nevztahuje režim uvedeného ustanovení, a tak nelze přikročit k vypořádání v rámci podílového spoluvlastnictví, jak stěžovatelka požaduje, a dodal, že i kdyby šlo o společnou pohledávku, nešlo by o podílové spoluvlastnictví, ale každý z manželů by se stal oprávněným z této pohledávky a byl ji oprávněn vymáhat, což se nestalo.
4. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen "o. s. ř."), odmítl s odůvodněním, že jí vymezené otázky nezakládají přípustnost dovolání, a to z toho důvodu, že první námitka směřuje v rozporu s § 236 odst. 1 o. s. ř. proti závěrům okresního soudu a druhá směřuje jen proti jednomu ze dvou samostatných důvodů, na nichž je založeno rozhodnutí krajského soudu.
5. Stěžovatelka vůči usnesení Nejvyššího soudu namítá, že formalisticky zamezil přezkumu rozsudku krajského soudu. Má za to, že důvody zamítnutí žaloby krajským soudem nelze považovat za dva na sobě nezávislé rozhodovací důvody, ale pouze za jeden důvod, kterým bylo nesprávné právní posouzení půjčky krajským soudem i okresním soudem, kterou vedlejší účastník získal bez jejího souhlasu a vědomí. Poukazuje na to, že krajský soud v bodě 22 rozsudku uvedl svou argumentaci a pak pouze poznamenal svou teorii o možnosti pohledávku vymáhat oběma manželi, neuvědomil si však, že pohledávku může vymáhat jen ten, kdo je zavázán v daném závazkovém vztahu, přičemž se domnívá, že ani krajský soud to nepovažoval za dva samostatné důvody, neboť je neoddělil samostatnými odstavci. O této skutečnosti nesvědčí ani uvození "na to odvolací soud poznamenává". Podle stěžovatelčina názoru tomu tak není ani obsahově, neboť argumentace "může ji vymáhat jen jeden z manželů, proto není společná" a "pokud by byla společná, mohou ji vymáhat oba", je provázaná.
6. Z toho stěžovatelka vyvozuje, že namítla-li v dovolání "nesprávnou záměnu právního režimu pohledávky ve vztahu mezi bývalými manželi a právní režim jejího vymáhání" krajským soudem, pak tato námitka zahrnuje Nejvyšším soudem "uměle vytvořené důvody zamítavého rozhodnutí", neboť oba důvody se týkají poměru mezi manželi, resp. následně mezi podílovými spoluvlastníky, a vymáhání této pohledávky. Rovněž citace judikatury v dovolání dopadá na celou argumentaci krajského soudu - na režim společné pohledávky a možnosti jejího vymáhání, a tedy i na jeho chybný závěr, že společnou pohledávku mohou bez dalšího vymáhat oba manželé a že nespadá do podílového spoluvlastnictví.
7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. V ústavní stížnosti stěžovatelka vyjadřuje nesouhlas s názorem Nejvyššího soudu, že dovoláním napadené rozhodnutí krajského soudu bylo postaveno na dvou samostatných rozhodovacích důvodech, napaden však byl jen jeden důvod, přičemž Nejvyššímu soudu vytýká, že postupoval formalisticky, v důsledku čehož porušil její právo na soudní ochranu. Podle stěžovatelčina názoru byl rozsudek krajského soudu postaven na jediném důvodu, neboť uvedený soud jen poznamenal "svou teorii", případně oba jeho argumenty představují jeden důvod, neboť nejsou formálně odděleny, a co do svého obsahu jsou provázané.
10. Jak ale patrno z dovolání, které si Ústavní soud od stěžovatelky vyžádal, sama stěžovatelka uvedla každý z důvodů v samostatném bodě (22 a 23). Především pak podle názoru Ústavního soudu není podstatné, zda se příslušné úvahy krajského soudu prolínají či na sebe slovně navazují. Rozhodující je, zda podstatu těchto úvah tvoří více důvodů, z nichž každý mohl sám o sobě vést k zamítnutí stěžovatelčiny žaloby. A právě taková situace, jak přiléhavě konstatoval již Nejvyšší soud, nastala i v nyní posuzované věci.
11. Stěžovatelce lze přisvědčit jen potud, že pro krajský soud byl stěžejním první důvod a v případě druhého důvodu šlo jen o určité "doplnění" jeho rozhodnutí o další argument. Vzhledem k tomu může vyvstat otázka, zda lze po ní (jako dovolatelce) spravedlivě požadovat, aby i na takový argument v dovolání reagovala. Ústavní soud v tomto bodě dospěl ke kladnému závěru, neboť z napadeného rozsudku zřetelně plyne, že krajský soud jednak odmítl stěžovatelčin právní názor (že jde o společnou pohledávku), jednak vyslovil stanovisko, že i kdyby se s ní v tomto ohledu ztotožnil, vedlejší účastník by v daném řízení nebyl pasivně legitimován, přičemž stěžovatelce, v dovolacím řízení (povinně) zastoupené kvalifikovanou osobou, muselo být zřejmé, že k vyřešení sporu je třeba posoudit první a případně (v závislosti na výsledku) i otázku druhou. Proto měla (a to minimálně z procesní opatrnosti, k níž by ji mohla vést i ustálená judikatura Nejvyššího soudu, ze které napadené usnesení vychází) v dovolání předložit Nejvyššímu soudu (zákonem stanoveným způsobem) k řešení otázky obě.
12. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rovněž namítá, že tak učinila, tedy že napadla oba rozhodovací důvody. Jak patrno z napadeného usnesení, stěžovatelka měla v dovolání namítnout, že krajský soud zaměnil právní režim pohledávky ve vztahu mezi bývalými manželi a právní režim jejího vymáhání, což konkretizovala tak, že i když je vůči třetí osobě oprávněn pohledávku vymáhat jen jeden z manželů, neznamená to, že by taková pohledávka "nespadla" do SJM (a poté do podílového spoluvlastnictví), a jako taková nemohla být vypořádána, přičemž odkázala na zmíněné usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 218/2010 a dále usnesení ze dne 30. 5. 2017 sp. zn. 22 Cdo 3192/2015.
13. Stěžovatelka argumentuje tím, že tato její námitka zahrnuje oba důvody, neboť oba se týkají poměru mezi manželi (a následně mezi podílovými spoluvlastníky) a vymáhání pohledávky. Ústavní soud z obsahu dovolání zjistil, že velkou část argumentace stěžovatelka věnovala právnímu závěru soudu prvního stupně, kterým však krajský soud neztotožnil (část IV. A), teprve argumentace v části IV. B se týká rozhodnutí krajského soudu. V bodě 24 vytkla uvedenému soudu, že "nesprávně zaměňuje právní režim pohledávky ve vztahu mezi bývalými manželi a právní režim jejího vymáhání", v bodě 25 argumentovala tím, že je-li pohledávku oprávněn vymáhat jeden z manželů, neznamená to, že by nespadala do SJM (a poté do podílového spoluvlastnictví) a jako taková může být vypořádána, a v bodě 26, že zapůjčil-li si vedlejší účastník finanční prostředky, a je-li proto oprávněným ze závazkového vztahu, pohledávka připadne jemu a jí bude vyplacena polovina hodnoty pohledávky. V bodě 30 pak stěžovatelka uvedla, že když je vůči věřiteli oprávněn jeden z manželů, byť pohledávka spadá do SJM, nemění to nic na jejím právním režimu mezi manželi a nevylučuje to použití § 145 odst. 2 a § 150 odst. 4 občanského zákoníku. A podle bodu 33 je otázkou hmotného práva, která nebyla v rozhodování krajského (pozn.: míněno zřejmě Nejvyššího) soudu, jak je nutno vypořádat pohledávku spadající do SJM po uplynutí tří let.
14. Stěžovatelka při formulaci dovolacích námitek zjevně vyšla z úvahy krajského soudu spočívající (podle všeho) v tom, že k vymáhání pohledávky ze smlouvy, kterou za trvání manželství uzavřel s třetí osobou jeden z manželů, je oprávněn pouze tento manžel (i když tato pohledávka patří do SJM), a proto nejde o společnou pohledávku, na kterou by se vztahoval režim § 150 odst. 4 občanského zákoníku, a tudíž ji nelze vypořádat. K ní pak stěžovatelka uplatnila výše uvedené argumenty, tedy že z právního režimu vymáhání nelze vyvozovat právní režim dané pohledávky, že jde o pohledávku spadající do SJM a později do podílového spoluvlastnictví, a tudíž ji lze/je třeba vypořádat.
15. Další úvahu krajského soudu, podle níž, i kdyby šlo o společnou pohledávku, nebyla by v podílovém spoluvlastnictví, a každý z manželů by ji byl oprávněn vymáhat sám, stěžovatelka sice označila za nesprávné právní posouzení (bod 23), ovšem ve vztahu k ní bližší argumentace, jako tomu bylo u prvního důvodu, chybí. Krajský soud (in eventum) dospěl k závěru, že kdyby šlo o společnou pohledávku, pak oprávněným z ní byl (patrně jako solidární věřitel) každý z obou účastníků (a tudíž vedlejší účastník by nemohl být ve sporu pasivně legitimován). Byť jde stále o vztah mezi bývalými manželi a tato skutečnost představuje překážku vypořádání pohledávky, kterého se stěžovatelka v soudním řízení domáhala, konkrétní důvody, na jejichž základě by tento právní názor krajského soudu měl být vadný, v dovolání zřetelně nezazněly.
16. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by závěry Nejvyššího soudu byly zjevně nepřiměřené (extrémní), mající za následek zamezení v přístupu k tomuto soudu jako soudu dovolacímu, kdy naopak meritornímu projednání dovolání bránil jeho procesní nedostatek, který plyne z povahy věci a který je Nejvyšším soudem opakovaně dovolatelům vytýkán.
17. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozsudku odvolacího soudu, stěžovatelka namítá, že koliduje s rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020 sp. zn. 31 Cdo 2008/2020, že obsahuje nesprávný názor, podle kterého společnou pohledávku mohou bez dalšího vymáhat oba manželé, a tato pohledávka nespadá do podílového spoluvlastnictví. Navíc ho má za nespravedlivý, neboť kdyby finanční prostředky nebyly vedlejším účastníkem zapůjčeny, staly by se součástí SJM a poté předmětem vypořádání, ovšem když s nimi vedlejší účastník bez jejího souhlasu nakládal, "dostal je mimo režim SJM" a ona na ně nemá nárok, resp. když tyto finanční prostředky bez jejího souhlasu transformoval v pohledávku, pak podle dosavadní judikatury je jediným oprávněným vedlejší účastník a ona v rámci vypořádání nemá nárok na podíl za poskytnutou půjčku.
18. Ústavní soud předesílá, že mu nepřísluší závěry uvedeného soudu posuzovat z hlediska věcné správnosti, ke svému zásahu do nezávislého soudního rozhodování by byl oprávněn až za předpokladu, že by je nebylo možné považovat za ústavně konformní (tj. vadné do té míry, že by se z hlediska ústavnosti jevilo "neudržitelné"). Dovolává-li se stěžovatelka rozsudku sp. zn. 31 Cdo 2008/2020, Nejvyšší soud zde řešil otázku, zda majetkové hodnoty, které jeden z manželů získal jako plnění ze závazkového právního vztahu, jehož rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů a který převzal bez souhlasu druhého, jsou součástí SJM, a dospěl ke kladnému závěru s tím, že naopak součástí SJM nejsou dluhy, které pro něj ze závazkového právního vztahu vyplývají. S tímto právním názorem nekorespondoval rozsudek soudu prvního stupně, což mu také bylo krajským soudem (s poukazem na rozsudek ze dne 11. 7. 2017 sp. zn. 22 Cdo 2390/2017) vytknuto, načež se krajský soud z hlediska § 150 odst. 4 občanského zákoníku zabýval právními důsledky toho, že do tří let od zániku SJM nedošlo k jeho vypořádání dohodou (příp. že ve stejné lhůtě nebyl podán návrh na jeho vypořádání rozhodnutím soudu) pro spornou pohledávku, a dospěl k závěru, že se sporná pohledávka stala výlučnou pohledávkou vedlejšího účastníka. Takovéto posouzení Ústavní soud nepovažuje za ústavně nekonformní, a ani "nespravedlivé", neboť výlučným je i dluh vedlejšího účastníka, který umožnil vznik dané pohledávky, a tuto skutečnost by bylo třeba při případném vypořádání zohlednit, jak konstatoval Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 31 Cdo 2008/2020.
19. Ústavní soud uzavírá, že posoudil ústavní stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. května 2022
Josef Fiala v. r. předseda senátu