Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 6. října 2008 o ústavní stížnosti K. K., zastoupeného JUDr. Václavem Stříbrným, advokátem, AK se sídlem Ostrožná 40, 746 01 Opava, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 4. 2008, čj. 12 Cmo 359/2007-258, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel, jenž byl v řízení před obecnými soudy stranou žalovanou, vytkl vrchnímu soudu, že mu ustanovil opatrovníka z řad zaměstnanců soudu, což vyvolává pochybnosti o jeho objektivní způsobilosti hájit zájmy opatrovaného třeba i proti vůli ustanovujícího soudu; v této souvislosti odkázal na nálezy Ústavního soudu upozorňující na nesprávnost takového postupu z důvodu konfliktu mezi povinnostmi opatrovníka vůči zaměstnavateli a vůči účastníkovi řízení. V situaci, kdy stěžovatel nebyl schopen ze zdravotních důvodů nikoli jen po přechodnou dobu účastnit se řízení, mu tak vrchní soud odňal reálnou a efektivní možnost jednat před soudem a skutkově a právně argumentovat.
Stěžovatel se dále kriticky vyjádřil i k dalšímu postupu Vrchního soudu v Praze; ten nařídil na den 19. 5. 2008 ústní jednání, ve kterém ve věci rozhodl rozsudkem, přestože se stěžovatel z jednání omluvil z důvodu nepříznivého zdravotního stavu a z důvodu podané ústavní stížnosti proti rozhodnutí o ustanovení opatrovníka, a požádal o odročení jednání; z jednání soudu dne 19. 5. 2008 se ze zdravotních důvodů omluvila i soudem ustanovená opatrovnice. Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, jak shora uvedeno.
Vrchní soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 28. 7. 2008, podepsaném předsedkyní senátu 12 Cmo, odkázal na odůvodnění svého rozsudku ze dne 19. 5. 2008 čj. 12 Cmo 359/2008-283, ve kterém na námitky stěžovatele stran ustanovení opatrovníka reagoval. Dne 24. 9. 2008 obdržel Ústavní soud sdělení Městského soudu v Praze o tom, že stěžovatel podal proti rozsudku Vrchního soudu v Praze dovolání. Z interní databáze Ústavního soudu soudce zpravodaj zjistil, že stěžovatel napadl rozsudek Vrchního soudu v Praze ústavní stížností evidovanou pod sp. zn. II. ÚS 1917/08 , o které dosud nebylo rozhodnuto a která obsahuje (kromě jiných) i námitky vůči ustanovení opatrovnice v prakticky tomtéž rozsahu, jako v projednávané ústavní stížnosti.
Podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh usnesením odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Návrh, jímž je ústavní stížnost, je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustný, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje.
Ústavní stížnost tak má výrazně subsidiární charakter, což znamená, že jako přípustná nastupuje až teprve tehdy, když prostředky stanovené jednoduchým právem byly vyčerpány. Je tomu tak proto, že to jsou především obecné soudy, které jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve není-li zjednána náprava v rámci obecných soudů, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu v rozsahu, jak shora uvedeno.
Odnětí možnosti jednat před soudem, jak tvrdil stěžovatel, způsobuje, že řízení zatíženo procesní vadou, jež je relevantní z hlediska čerpání řádným a mimořádných opravných prostředků, která poskytuje občanský soudní řád. Je důvodem žaloby pro zmatečnost (§ 229 odst. 3 o. s. ř. ) a je k ní přihlíženo i v řízení o dovolání, je-li přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Okolnost vadného ustanovení opatrovníka podle § 29 odst. 3 o. s. ř. lze posoudit v těchto druzích řízení, příslušný procesní prostředek však musí směřovat proti meritornímu rozhodnutí. Rovněž posouzení důsledků (objektivní) neschopnosti opatrovníka hájit zájmy zastoupeného, případně tolerování jeho postupu soudem, který ho ustavil, jakož i posouzení, zda došlo k zásahu do stěžovatelových procesních práv chráněných na ústavní úrovni a zda je namístě zásah Ústavního soudu, může být učiněno až po skončení věci a vydání meritorního soudního rozhodnutí.
K problematičnosti praxe ustanovování opatrovníků z řad zaměstnanců soudu z důvodu jejich možné kolize se zájmy zastoupeného se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjádřil v tom smyslu, jak uvedl stěžovatel1), dlužno však zdůraznit, že tak činil v souvislosti s přezkumem (a kasací) meritorního rozhodnutí; v řadě dalších věcí2) pak navíc řešil primárně jinou otázku. V projednávané věci byl Ústavní soud omezen petitem ústavní stížnosti, a proto ke skutečnostem, které nastaly po vydání napadeného usnesení nemohl přihlížet.
Z uvedených důvodů Ústavní soud dospěl v posuzovaném případě k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná pro nevyčerpání dostupných opravných prostředků, a proto ji podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 6. října 2008
Miloslav Výborný, v. r. soudce zpravodaj