Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Heleny Novákové, advokátky, sídlem třída Míru 146, Český Krumlov, proti opatření Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 23. února 2024 č. j. 10 Nt 272/2023-33, za účasti Okresního soudu v Českém Krumlově, jak účastníka řízení, a Okresního státního zastupitelství v Českém Krumlově a D. G., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Odůvodnění
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného opatření Okresního soudu v Českém Krumlově (dále jen "okresní soud") s tvrzením, že jím bylo porušeno její základní právo podle čl. 2 odst. 3, čl. 9 odst. 1 a čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod. Dále stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud "rozhodl předběžně" tak, že okresní soud je povinen ustanovit obviněnému druhému vedlejšímu účastníkovi (dále jen "obviněný") obhájce v trestním řízení pro skutek uvedený v usnesení o zahájení trestního stíhání Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, odboru hospodářské kriminality, služby kriminální policie a vyšetřování (dále jen "policejní orgán") ze dne 15. 8. 2023 č. j. KRPC-101610-586/TČ-2016-020080.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že okresní soud napadeným opatřením neustanovil obviněnému obhájce pro řízení vedené u policejního orgánu pod sp. zn. KRPC-101610/TČ-2016-020080. V odůvodnění konstatoval, že dne 18. 11. 2022 bylo proti němu zahájeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání přečinu krádeže a v jeho průběhu obviněný předložil policejnímu orgánu plnou moc, kterou zmocnil stěžovatelku, aby ho v tomto řízení zastupovala. Následně policejní orgán usnesením ze dne 15.
8. 2023 č. j. KRPC-101610-586/TČ-2016-020080 zahájil proti obviněnému trestní stíhání také pro zločin maření spravedlnosti. Poté stěžovatelka policejnímu orgánu sdělila, že obviněného nezastupuje ohledně skutku, v němž je spatřován zločin maření spravedlnosti, ale že jej zastupuje jen v rozsahu skutku, tj. přečinu krádeže. Z tohoto důvodu Okresní soud v Českých Budějovicích rozhodnutím ze dne 1. 9. 2023 č. j. 8 Nt 769/2023-7 ustanovil obviněnému obhájce advokáta Mgr. Petra Pazderku, avšak opatřením ze dne 19.
9. 2023 č. j. 6 Nt 758/2023-4 toto ustanovení zrušil. Na základě těchto zjištění okresní soud v napadeném opatření uvedl, že v rozsahu trestné činnosti, v níž je spatřováno spáchání zločinu maření spravedlnosti, neustanovil obviněnému obhájce, neboť je v trestním řízení již zastoupen stěžovatelkou, a to na základě udělené plné moci. Obhájce (ať již zvolený nebo ustanovený) totiž obviněného zastupuje v trestním řízení jako celku, přičemž zúžení rozsahu zastupování obhájcem jen na některé vybrané skutky není přípustné, což plyne z § 35 odst. 1, § 37 odst. 2, 3 a § 40 odst. 5 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů.
V závěru odůvodnění se okresní soud vypořádal se stěžovatelčinými odkazy na judikaturu Ústavního soudu vážící se k zastupování obviněného v trestním řízení. II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka zejména namítá, že uvedeným postupem okresní soud fakticky nutí obviněného k tomu, aby si vybral právního zástupce pro celé trestní řízení, což mu však trestní řád neukládá. Navíc uvedeným rozhodnutím okresní soud dostal stěžovatelku do situace, kdy v rozsahu skutku, v jehož spáchání je spatřován zločin maření spravedlnosti, nemá od obviněného udělenou plnou moc k jeho obhajobě a zároveň není pro daný skutek jako jeho obhájkyně ustanovena. Protože stěžovatelka, jako advokátka, musí chránit jeho zájmy, fakticky tedy musí vykonávat jeho obhajobu i v rozsahu skutku, ve vztahu k němuž nebyla k výkonu obhajoby zmocněna, respektive nebyla k výkonu obhajoby ustanovena soudem, tedy odvádí práci, za kterou jí nikdo nezaplatí.
4. Návrh na vydání předběžného rozhodnutí (podle § 80 zákona o Ústavním soudu) odůvodnila argumentem, že řízení s obviněným pokračuje, stěžovatelka bude muset činit další bezplatné úkony a předběžné opatření má odvrátit jí hrozící majetkovou újmu.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, neboť jejích práv se dotýká napadené rozhodnutí. K návrhu stěžovatelky na nařízení předběžného opatření Ústavní soud uvádí, že takový návrh lze učinit jen tehdy, směřuje-li ústavní stížnost proti jinému zásahu veřejné moci (§ 80 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Je-li takový návrh učiněn, ač ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, není k projednání takového návrhu Ústavní soud příslušný [srov. nález ze dne 8. 3. 2006 sp. zn. II. ÚS 642/04
(N 51/40 SbNU 497)]. K projednání vlastní ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný. Ústavní soud ověřil, že stěžovatelka je advokátkou, proto nemusí být zastoupena jiným advokátem [stanovisko pléna ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637)]. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Ústavní soud v ustálené judikatuře zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i tehdy, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále v rozhodovací praxi vyložil podmínky, za nichž má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech svévolný [srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07
(N 19/48 SbNU 205)]. Takové vady Ústavní soud v posuzované věci nezjistil.
7. Těžiště stěžovatelčiny argumentace je založeno na dvou východiscích. Jednak stěžovatelka tvrdí, že činnost spojenou s obhajobou pro zločin maření spravedlnosti jí nikdo neuhradí, a jednak tvrdí, že soud svým opatřením ve svém důsledku omezuje právo obviněného na obhajobu a nutí jej, aby si zvolil obhájce pro celé trestní řízení. Ani jedno z těchto dvou východisek není podle Ústavního soudu relevantní, přičemž druhé tvrzení stěžovatelka uplatňuje jako osoba neoprávněná, neboť nejde o její právo.
Okresní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí velmi podrobně vysvětlil, že obviněného může zastupovat více obhájců, nicméně pro účely přijímání všech písemností a vyrozumívání o úkonech trestního řízení musí obviněného zastupovat jen jeden předem určený obhájce. Uvedené nemá vliv na to, jak si jednotliví obhájci činnost na obhajobě jako jednotném celku rozdělí. Obviněný rovněž není nikterak omezen v tom, aby obhájce v průběhu trestního řízení změnil. Vždy však musí platit, že komunikace mezi soudem a právními zástupci bude probíhat prostřednictvím jednoho zvoleného obhájce.
Opodstatněná není ani stěžovatelčina námitka, že by napadené rozhodnutí automaticky znamenalo, že část jí vykonané práce nebude uhrazena. Obviněný má možnost, aby stěžovatelku zmocnil pro zastupování pro trestní řízení jako celek, nechce-li tak učinit a obhájce by neměl, byl by mu z důvodu nutné obhajoby obhájce ustanoven soudem. Odměna obhájce (ať již zvoleného nebo ustanoveného) se určí vzhledem k trestnímu řízení jako celku, a to podle příslušných ustanovení vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, popřípadě i příslušné judikatury.
V této souvislosti Ústavní soud odkazuje zejména na nález ze dne 18. 8. 2015 sp. zn. IV. ÚS 2215/14
(N 148/78 SbNU 287), kde se zabýval mimo jiné situací, v níž náklady obhajoby byly v jednom trestním řízení tvořeny jak náklady (vč. odměny) za obhajobu nutnou, tak náklady, které se nutné obhajoby netýkaly. V odůvodnění uvedeného nálezu Ústavní soud i s odkazem na judikaturu obecných soudů vymezil základní přístup, jak v takové situaci postupovat, aby náhrada nákladů (resp. odměny obhájce) byla stanovena spravedlivě pro obhájce, tak pro obviněného.
8. Pro úplnost budiž dodáno, že závěry vyslovené okresním soudem v jeho rozhodnutí jsou souladné i se stěžovatelkou odkazovanou judikaturou Ústavního soudu [nález ze dne 3. 8. 2005 sp. zn. IV. ÚS 272/05
(N 151/38 SbNU 207)]. Stěžovatelka totiž při argumentaci jeho závěry přehlíží, že tehdy obecný soud vycházel z nesprávného východiska, že stěžovatel neměl řádně zvoleného obhájce. Uvádí-li Ústavní soud v odůvodnění nálezu, že obviněný může omezit zmocnění obhájce (advokáta) pouze na určitou část řízení, jde o to, že obviněný může v průběhu řízení zvoleného obhájce změnit nebo jednotlivé úkony obhajoby může fakticky vykonávat více obhájců. O takovou situaci ve stěžovatelčině věci nejde, neboť obviněnému nebylo bráněno v tom, aby zvoleného obhájce změnil nebo aby činnosti obhajoby rozdělil mezi více obhájců.
9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl návrh na nařízení předběžného opatření (I. výrok) jako návrh, k jehož projednání není příslušný podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a protože nezjistil, že by napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva stěžovatelky, odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost (II. výrok) jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. května 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu