Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Aleše Pachmanna, Ph.D., zastoupeného JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem, sídlem Na Poříčí 1041/12, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. února 2024 č. j. 4 Ads 92/2022-61 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. února 2022 č. j. 18 Ad 9/2020-126, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a náměstka ministra vnitra pro státní službu, sídlem Jindřišská 967/34, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 1, čl. 2 odst. 1, 2, čl. 3 odst. 1, 3, čl. 4 odst. 2, 4, čl. 7 odst. 1, 2, čl. 9 odst. 1, čl. 10 odst. 1, 2, 3, čl. 11 odst. 1, 4, čl. 17 odst. 1, 2, čl. 21 odst. 1, 4, čl. 23, čl. 26 odst. 1, 3, čl. 28, čl. 29 odst. 1, 2, čl. 30 odst. 2, čl. 31, čl. 36 odst. 1, 2, čl. 37 odst. 1, 2, čl. 38 odst. 1, 2, čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že se stěžovatel ve správním řízení domáhal vyplacení platu za měsíce listopad a prosinec roku 2019 ve výši 43 852 Kč s příslušenstvím. Státní tajemník Ministerstva vnitra pro státní službu (dále jen "státní tajemník") stěžovateli požadovanou částku nepřiznal, neboť stěžovatel v období od 9. 7. 2019 do 23. 12. 2019 nevykonával žádnou službu. Následné odvolání stěžovatele vedlejší účastník zamítl. Stěžovatel proto podal žalobu k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud"), který ji napadeným rozhodnutím zamítl jako nedůvodnou, přičemž připomněl, že podstata pracovněprávních i služebních vztahů z hlediska odměňování je založena primárně na výkonu práce (služby) za stanovenou odměnu, přičemž nevyplacení platu za nevykonanou práci není trestem, ale prostým důsledkem toho, že plat není za co vyplatit.
3. Nejvyšší správní soud podanou kasační stížnost zamítl. V napadeném rozsudku uvedl, že se stěžovatel mýlí, pokud se domnívá, že zákon o státní službě neumožňuje osobě ve služebním poměru nezasílat plat nebo jej krátit. Nárok státního zaměstnance na plat vychází primárně z faktického výkonu služby. Pro nárok na plat nepostačuje formální zařazení na služební místo, nýbrž státní zaměstnanec musí službu na daném služebním místě fakticky vykonávat, tedy přinejmenším "chodit do práce". V případě neomluvené absence státního zaměstnance může být jeho plat krácen, případně nemusí být vyplacen vůbec. Dostatečnou oporu pro tento závěr poskytuje § 144 odst. 1 zákona č. 234/2014 Sb., služební zákon, ve spojení s § 109 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce.
4. Stěžovatel podává obsáhlou argumentaci, která je však nepřehledná, neboť se v ní nezaměřuje pouze na v dané věci napadená rozhodnutí správních soudů, nýbrž podává argumentaci týkající se i dalších soudních sporů, které vede. Námitka, podstatná pro přezkoumávané řízení, je stěžovatelův nesouhlas s výkladem § 144 odst. 1 služebního zákona ve spojení s § 109 odst. 1 zákoníku práce, provedeným Nejvyšším správním soudem, potažmo i správními orgány a městským soudem. Stěžovatel tvrdí, že podle služebního zákona právo státního zaměstnance na plat explicitně nenavazuje na vykonanou službu (tak jak je výslovně stanoveno např. v zákoně o služebním poměru policistů), lze dokonce předpokládat, že jde o úmysl zákonodárce a státnímu zaměstnanci by měl plat náležet. Naopak neexistuje žádné ustanovení, které by opravňovalo jeho plat krátit či nevyplatit. Stěžovatel tvrdí, že je zjevné, že službu aktivně vykonával, neboť chodil na kárná řízení, podával četná trestní oznámení a snažil se odvracet nebezpečí, které plynulo České republice u Evropského soudního dvora.
5. Stěžovatel také tvrdí, že v jeho věci byl porušen princip ne bis in idem uplatnitelný i ve správním trestání, neboť pro neomluvenou absenci na pracovišti mu byl nejprve odebrán plat a potom s ním byl na základě rozhodnutí kárných komisí ukončen služební poměr.
6. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17); všechna v tomto usnesení odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva provedené obecnými soudy Ústavní soud hodnotí jako neústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjejí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představují tím nepředvídatelnou interpretační libovůli [viz např. nález ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3923/11
(N 68/64 SbNU 767)]. Z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu tedy nepřísluší přezkoumávat výklad podústavního práva. Ve smyslu § 12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, je to především Nejvyšší správní soud, jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví, který je k tomu v zájmu zajištění jednoty a zákonnosti rozhodování povolán.
8. Obsah ústavní stížnosti stěžovatele představuje polemiku se závěry správních soudů a opakování námitek již uplatněných v předchozích řízeních, které byly správními soudy i správními orgány řádně vypořádány. Tím stěžovatel nepřípustně staví Ústavní soud do role další přezkumné instance. Právní závěry prezentované správními soudy jsou podle Ústavního soudu ústavně konformní, přičemž stěžejní skutečností v dané věci je, že stěžovatel nenastoupil na nové služební místo, což ani on sám nepopírá.
9. Článek 28 Listiny garantuje zaměstnancům právo na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky. Podle Ústavního soudu je podstatou práva na spravedlivou odměnu za práci podle čl. 28 Listiny princip, že za výkon závislé práce v jakékoliv formě pracovněprávního vztahu náleží zaměstnancům odměna [viz nález ze dne 27. 11. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 1/12
(N 195/67 SbNU 333; 437/2012 Sb.), bod 267.; srov. též nález ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/15
(N 127/82 SbNU 61), bod 86.]. Základní práva chráněná čl. 28 Listiny jsou na úrovni podústavního práva výslovně zakotvena v § 1a zákoníku práce (mj. řádný výkon práce zaměstnancem v souladu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele), zároveň jsou reflektována i v dalších ustanoveních zákoníku práce a jiných právních předpisů v oblasti pracovního práva. Právo na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky se systematicky řadí mezi hospodářská, sociální a kulturní práva. Jejich pojmovým znakem je skutečnost, že nemají bezpodmínečnou povahu a je možné se jich domáhat pouze v mezích zákonů, jak stanoví čl. 41 odst. 1 Listiny.
10. Služební poměr je veřejnoprávní poměr státního zaměstnance ke státu, kdy jednotlivé úkony vůči státnímu zaměstnanci jsou činěny vrchnostensky v rovině veřejného práva. Nelze však odhlédnout od společných znaků služebního poměru s poměrem pracovním, neboť i zde jde o výkon závislé práce, a tedy i od skutečnosti, že v řadě případů zákon o státní službě odkazuje na ustanovení zákoníku práce. Jednou z těchto oblastí je i odměňování, neboť podle § 144 odst. 1 zákona o státní službě se odměňování státních zaměstnanců řídí zákoníkem práce, není-li stanoveno jinak, přičemž podle § 109 odst. 1 zákoníku práce platí, že za vykonanou práci přísluší zaměstnanci mzda, plat nebo odměna z dohody za podmínek stanovených tímto zákonem, nestanoví-li tento zákon nebo zvláštní právní předpis jinak.
Základním principem, na němž je komplexní úprava odměňování založena, je odměňování za vykonanou práci. Tato zásada je společná pro všechny formy odměny v základních pracovněprávních vztazích. Mzda, plat, odměna z dohody o pracovní činnosti i odměna z dohody o provedení práce jsou plněními, která jsou podmíněna výkonem práce, a nikoliv pouhou existencí pracovněprávního vztahu. Případy, kdy zaměstnancům náleží plat, aniž by vykonávali práci, stanoví zákoník práce pouze ve výjimečných případech (např. § 127 odst. 1, § 135 odst. 1 a 2, § 191 a násl., § 207 a násl. zákoníku práce), které však na posuzovaný případ nedopadají.
Právní nárok na plat vzniká až následně za práci, kterou zaměstnanec v pracovním poměru pro zaměstnavatele vykonal.
11. Stěžovatel byl rozhodnutím státního tajemníka ze dne 26. 6. 2019 č. j. MV-134204/SST-2018, s účinností od 9. 7. 2019 převeden na jiné služební místo, na které však nenastoupil a nebyl tam přítomen až do dne 23. 12. 2019, kdy nabylo právní moci rozhodnutí kárné komise II. stupně zřízené v Ministerstvu vnitra, jež potvrdilo rozhodnutí kárné komise I. stupně o uložení kárného opatření v podobě propuštění ze služebního poměru. Přestože stěžovatel nesplnil předpoklady pro vznik nároku na plat, neboť nenastoupil do služby na nové služební místo (v rozhodném období listopadu a prosince 2019 tak nevykonával službu a neplnil služební úkoly, které se k danému služebnímu místu vztahovaly), ani nevyrozuměl služební orgán či představeného o existenci závažné překážky, která by mu v tom bránila, uplatňuje svůj nárok na plat.
Stěžovatel však opomíjí, že nárok státního zaměstnance na plat vychází primárně z faktického výkonu služby (viz výše), tudíž stěžovateli nárok na plat za listopad a prosinec 2019 nevznikl. Ústavní soud ve shodě se správními soudy konstatuje, že nevyplacení platu za nevykonanou práci je důsledkem toho, že plat není za co vyplatit.
12. Vzhledem k výše uvedenému neobstojí stěžovatelovo tvrzení o porušení zásady ne bis in idem, neboť nezaslání platu stěžovateli nebylo trestem, jak se on domnívá, ale pouze důsledek jeho faktického nevykonávání služby, tedy nenaplnění předpokladů pro výplatu. Kárné opatření propuštění ze služebního poměru bylo stěžovateli navíc uloženo nejen za kárné provinění nenastoupení na nové služební místo (ač k tomu byl vyzván), ale také za označení kolegů hrubě hanlivými výrazy a za zdržování se na pracovišti v nočních hodinách či o víkendech, ač mu taková přítomnost představenými nebyla nařízena ani povolena (viz rozhodnutí kárné komise II. stupně zřízené v Ministerstvu vnitra ze dne 19. 12. 2019 č. j. MV-139449-10/OSK-2019).
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, odmítl jeho návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. srpna 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu