Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Krejčí, zastoupeného advokátem Mgr. Markem Nemethem, sídlem Opletalova 1015/55, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. února 2023 č. j. 21 Cdo 2757/2022-1052, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2021 č. j. 14 Co 378/2021-606 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 20. července 2021 č. j. 36 EXE 2090/2018-508, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, a obchodní korporace Národní rozvojová banka, a. s., sídlem Přemyslovská 2845/43, Praha 3 - Žižkov, Jaroslava Horáčka a Karla Landy, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Následně navrhl odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 36 EXE 2090/2018 se podává, že obvodní soud napadeným usnesením zamítl návrhy stěžovatele, druhého a třetího vedlejšího účastníka, jakožto zástavních dlužníků, na zastavení exekuce prodejem zástavy nemovitých věcí v jejich spoluvlastnictví. Stěžovatel především namítal absolutní neplatnost zástavní smlouvy plynoucí již z neexistence zajištěné pohledávky. Současně však uvedl, že došlo k promlčení pohledávky, neboť věřitel včas nevyužil možnosti uspokojit svou pohledávku prodejem zástavy. V neposlední řadě argumentoval tím, že byl při uzavření zástavní smlouvy podveden jednáním obligační dlužnice, obchodní společností Kangil Services, s. r. o., která uzavřela smlouvu o úvěru s vedlejší účastnicí za účelem financování nákupu vysokozdvižných vozíků. Nepoctivé jednání obligační dlužnice mělo spočívat v tom, že nikdy neměla v úmyslu plnit podmínky úvěrové smlouvy a finanční prostředky nevyužila k nákupu vysokozdvižných vozíků, čímž uvedla stěžovatele i ostatní zástavní dlužníky v omyl. Stěžovatel navíc nebyl ani seznámen s vlastním obsahem úvěrové smlouvy. Obvodní soud námitkám stěžovatele ani dalších zástavních dlužníků po provedeném dokazování nepřisvědčil, resp. uzavřel, že námitky nemohou vést k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
3. Stěžovatel a druhý vedlejší účastník podali proti rozhodnutí obvodního soudu odvolání, na jehož základě Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") potvrdil usnesení obvodního soudu jako věcně správné. Podrobně se přitom zabýval především námitkou neplatnosti zástavní smlouvy. K tvrzení o omylu uvedl, že bylo na zástavních věřitelích, aby věnovali náležitou péči závazkovým vztahům, do nichž vstupují. Zástavní smlouvu uzavřeli dobrovolně, bez nátlaku, k dané záležitosti přistoupili mimořádně lehkomyslně, přičemž první vedlejší účastnici coby oprávněné nelze klást za vinu, že se povinní nezajímali o předmět úvěrové smlouvy a reálná rizika vyplývající z případného nesplácení úvěru (bod 32. odůvodnění usnesení městského soudu). Okolnosti čerpání úvěru nemají na platnost úvěrové smlouvy vliv, neboť nastaly až po jejím uzavření. Městský soud se neztotožnil ani s námitkou stěžovatele o neplatnosti zástavní smlouvy z důvodu nedostatečné identifikace zajištěné pohledávky, neboť byla označena osobami věřitele, dlužníka i právním důvodem. Nedošlo ani k promlčení pohledávky, neboť první vedlejší účastnice využila možnosti uspokojit svou pohledávku prodejem zástavy včas, a to podáním řádného návrhu, o němž také bylo rozhodnuto.
4. Proti usnesení městského soudu podal dovolání toliko stěžovatel. Jeho dovolání Nejvyšší soud odmítl pro vady podle § 243c odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí konkrétně uvedl, že dovolání stěžovatele neobsahuje údaje o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. a dovolatel v něm uplatnil jiné dovolací důvody než ten, který je - jako jediný přípustný - uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a z jeho námitek nevyplývají žádné rozhodné právní otázky, na jejichž vyřešení by záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., a dovolání tak trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat. Omezil-li se dovolatel ve svém (byť velmi obsáhlém) dovolání pouze na konstatování (v různých podobách mnohokrát opakované), že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, aniž by jakkoliv formuloval právní otázku, při jejímž řešení se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlil, pak je nepochybné, že jeho dovolání výše uvedeným požadavkům nevyhovuje. Vedle prostého nesouhlasu s právním posouzením věci městským soudem dále stěžovatel uplatnil námitky tzv. jiných vad řízení, kterými se může Nejvyšší soud zabývat až tehdy, je-li dovolání přípustné. Nejvyšší soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatele, že rozhodnutí městského soudu je nepřezkoumatelné. Podle Nejvyššího soudu z jeho odůvodnění vyplývají srozumitelně formulované důvody, proč nelze návrhu na zastavení exekuce vyhovět, resp. z jakých důvodů je rozhodnutí obvodního soudu přezkoumávané městským soudem věcně správné.
5. Stěžovatel shrnuje průběh řízení před soudy, obsáhle cituje z odůvodnění napadených rozhodnutí a namítá porušení výše uvedených základních práv (viz bod 1.). Ke svému dovolání uvádí, že identifikoval různé procesní vady řízení (vadné a neprovedené dokazování bez řádného odůvodnění), včetně zmatečnostních, které měly přímo za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přičemž současně uvedl konkrétní důvody včetně přiléhající judikatury, proč rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Současně tvrdí, že v dovolání formuloval více právních otázek (např. chybný jazykový a právní výklad smluvní dokumentace, absolutní neplatnost smluvní dokumentace, porušení zásad poctivého obchodního styku, rozsah omezeného dokazování v rámci soudního prodeje zástavy, opomenuté důkazy při hodnocení skutkového a právního stavu) a mnohé další s tím, že se městský soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu.
6. Soudy se podle stěžovatele nevypořádaly s jeho námitkami dostatečným a výstižným způsobem, jejich rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná a v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Namítá, že soudy zatížily řízení procesní vadou opomenutých důkazů, když chybně jazykově i právně vyložily obsah smluvních ujednání obsažených v úvěrové smlouvě. Stěžovatel opakuje, že při uzavírání zástavní smlouvy byl podveden, neboť obligační dlužnice neměla v úmyslu nakoupit vysokozdvižné vozíky, za účelem jejichž financování byla úvěrová smlouva uzavřena. Dále obsáhle zpochybňuje především hodnocení svědeckých výpovědí obvodním soudem. V závěru ústavní stížnosti uvádí, že v jeho věci jde o "svévolnou aplikaci normy jednoduchého práva ze strany obecného soudu", kterou spatřuje v "extrémním nesouladu skutkových zjištění a provedených právních závěrů".
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen podle § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), resp. žádný takový prostředek neměl k dispozici. Proti zbývajícím napadeným rozhodnutím obvodního soudu a městského soudu ústavní stížnost procesní předpoklady řízení nesplňuje, neboť jde v této části o návrh nepřípustný (viz níže).
8. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti lze rozdělit do dvou částí, nejprve proti usnesení Nejvyššího soudu (bod 9. až 16.), následně proti rozhodnutím obvodního soudu a městského soudu (bod 17.).
9. Z právní úpravy dovolání obsažené v občanském soudním řádu vyplývá, že dovolatel je povinen formulovat relevantní právní (nikoliv skutkovou) otázku a posléze ji zařadit pod některý ze čtyř typových předpokladů přípustnosti dovolání podle vazby na judikaturu Nejvyššího soudu; konkrétně jde o diformitu, o chybějící prejudikaturu, potřebu sjednocení dovolací judikatury a požadavek na judikaturní odklon [viz nález ze dne 13. 3. 2018 sp. zn. III. ÚS 3045/17
(N 47/88 SbNU 633), usnesení ze dne 31. 1. 2023 sp. zn. IV. ÚS 141/23 ; rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Při posouzení přípustnosti ústavní stížnosti nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Je-li dovolání řádně odmítnuto, neboť neobsahovalo vymezení předpokladů jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor, aby přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec uvážil. Zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti je předchozí řádné podání dovolání (viz § 75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), a proto je nutné na vadné dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno [viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905)].
10. Pro vyloučení pochybností si Ústavní soud vyžádal soudní spis (viz bod 2. výše) s dovoláním (č. l. 693 až 786) a dospěl k závěru, že zjištění Nejvyššího soudu, podle kterého v dovolacím řízení nelze pro konkrétní nedostatky dovolání pokračovat, je prosto soudní svévole a z ústavněprávního hlediska obstojí.
11. Stěžovatel v obsáhlém dovolání čítajícím 187 stran sice na str. 2 až 3 označil třetí bod dovolání jako "konkretizaci a označení důvodů, včetně právních a procesních vad", v něm však žádné konkrétní právní otázky, které by posléze podřadil pod některý ze čtyř předpokladů přípustnosti podle § 237 o. s. ř., nevymezil. V prvním bodě stěžovatel uvádí, že dovolacím důvodem je "konkretizace jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, tedy právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva" a posléze bez dalšího pokračuje odrážkou "označení vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.
s. ř. a i jiných vad, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci". Následně konstatuje, že rozhodnutí městského soudu má zásadní právní význam, a že se městský soud "mnohokrát odchýlil od ustálené rozhodovací praxe" v průběhu dokazování, zjišťování skutkového stavu a při posouzení splnění podmínek zástavy (aniž by zde bylo jasně specifikováno od kterých podmínek konkrétně, jak judikatura citovaná na dalších stranách s posuzovanou věcí souvisí, a v návaznosti na kterou konkrétní právní otázku je předpoklad přípustnosti dovolání v podobě odchýlení se od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu uplatněn).
Dále stěžovatel tvrdil, že soudy nesprávně použily občanský soudní řád a další právní předpisy (bez uvedení konkrétních zákonných ustanovení), zatížily řízení opomenutými důkazy a opětovně zdůraznil, že pohledávka z úvěrové smlouvy je promlčená, a že se obligační dlužník dopustil úvěrového podvodu.
12. Posouzení rekapitulovaného "vymezení dovolacího důvodu" a "předpokladů přípustnosti dovolání" jako vadného nelze z ústavněprávního hlediska ničeho vytknout za situace, kdy splnění těchto zákonných náležitostí dovolání nelze jasně dovodit ani z dalšího obsahu (byť) značně rozsáhlého, avšak obtížně srozumitelného a v některých bodech zjevně vnitřně rozporného dovolání; posledně uvedené se ostatně týká i ústavní stížnosti. V dalších částech dovolání jsou obsaženy slovy samotného stěžovatele "výhrady a námitky" k jednotlivým bodům odůvodnění (představující v zásadě projev nesouhlasu stěžovatele se závěry městského soudu na základě vlastní verze skutkového stavu), v nichž jsou citovány často velmi rozsáhlé pasáže odůvodnění různých soudních rozhodnutí (celkově v rozsahu několika desítek stran), aniž by bylo patrné, jak na posuzovanou věc vůbec dopadají, a která konkrétní právní (nikoliv skutková) otázka, na jejímž řešení rozhodnutí městského soudu záviselo, byla vyřešena v rozporu s ní.
V následující obsáhlé části dovolání označené jako "sumarizace procesních vad řízení" (str. 87 a násl. dovolání) stěžovatel zpochybňuje především proces dokazování a namítá vady zmatečnostní.
13. Nejvyšší soud připomenul, že tzv. jinými vadami řízení by se mohl zabývat pouze tehdy, pokud by dovolání bylo přípustné. Stěžovatel i v ústavní stížnosti zjevně opomíjí, že podle konstantní rozhodovací praxe i právní teorie "uplatněním přípustného dovolacího důvodu není, jestliže ... nesouhlasí se skutkovými závěry (zjištěními) odvolacího soudu, na nichž je založeno jeho právní posouzení věci, a s hodnocením důkazů, na základě něhož odvolací soud k těmto skutkovým závěrům (zjištěním) dospěl, a jestliže dovolatel právní posouzení věci, které je podle jeho názoru správné, buduje na skutkových okolnostech, které nebyly odvolacím soudem zjištěny.
Takovými námitkami dovolatel ve skutečnosti nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž jeho skutkový základ, který však v dovolacím řízení již nemůže doznat žádných změn" [DOLEŽÍLEK, J. § 241a (Náležitosti a důvod dovolání). In SVOBODA, K., SMOLÍK, P., LEVÝ, J., DOLEŽÍLEK, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 3. vyd. (2. online aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023, marg. č. 10].
14. Upozorňuje-li stěžovatel na tzv. zmatečnostní vady, pomíjí, že podle § 241a odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017, dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. Ani tyto vady tedy nemohou založit přípustnost dovolání a Nejvyšší soud k nim přihlédne pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. K nápravě těchto vad slouží "přednostně" řízení o žalobě pro zmatečnost.
15. Ústavní soud opakovaně připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také, zda stanoví přísnější požadavky na jeho kvalitu, s čímž souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Ústavní soud připouští, že platná právní úprava klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí dovolání; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (srov. např. usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14 nebo ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 ). Dovolání stěžovatele těmto zákonným požadavkům podle Nejvyššího soudu nedostálo, přičemž Ústavní soud neshledal důvod tento závěr přehodnotit.
16. Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání je sice přípustná (viz bod 7. výše), avšak je zjevně neopodstatněná. Neobsahuje-li totiž dovolání náležité vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není jeho odmítnutí pro vady porušením práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ale zákonem předvídaným procesním postupem Nejvyššího soudu (viz stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Napadené usnesení Nejvyššího soudu je nadto náležitě odůvodněné, srozumitelné a prosté prvků soudní svévole.
17. Odmítnutí dovolání pro jeho vady má nevyhnutelné procesní důsledky také pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti usnesením obvodního soudu a městského soudu (srov. např. usnesení ze dne 12. 11. 2014 sp. zn. II. ÚS 2194/14 , ze dne 16. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1496/14 , ze dne 10. 11. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2875/20 nebo ze dne 22. 6. 2021 sp. zn. III. ÚS 1506/21 ). Ze stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 vyplývá závěr, že "nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu".
Jelikož podání vadného dovolání, v němž stěžovatel nevymezil předpoklady jeho přípustnosti, "přestavuje prakticky stejnou situaci, jako kdyby bylo třeba podáno opožděně, resp. nebylo podáno vůbec, což nutně vede k závěru o nepřípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu" (usnesení sp. zn. III. ÚS 200/16 ), je stěžovatelova ústavní stížnost v části směřující proti usnesením obvodního soudu a městského soudu, která předchází rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání, nepřípustná.
18. Ústavní soud z uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a v části směřující proti usnesením obvodního soudu a městského soudu podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný. O návrhu na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť rozhodl o ústavní stížnosti bezprostředně po získání potřebných podkladů a s přihlédnutím ke změnám v obsazení IV. senátu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. dubna 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu