Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Vojenské zdravotní pojišťovny České republiky, sídlem Drahobejlova 1404/4, Praha 9 - Libeň, zastoupené JUDr. Milanem Vašíčkem, MBA, advokátem, sídlem Dominikánské náměstí 656/2, Brno, proti usnesení Okresního soudu ve Vyškově ze dne 22. února 2023 č. j. 10 Nc 2232/2006-21 a příkazu k úhradě nákladů exekuce soudní exekutorky Mgr. Lucie Valentové, Exekutorský úřad Brno-město, ze dne 31. srpna 2022 č. j. 169 EX 2389/11-55, za účasti Okresního soudu ve Vyškově a soudní exekutorky Mgr. Lucie Valentové, Exekutorský úřad Brno-město, jako účastníků řízení, a Marie Tomanové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedeného usnesení Okresního soudu ve Vyškově (dále jen "okresní soud") a příkazu k úhradě nákladů exekuce soudní exekutorky Mgr. Lucie Valentové, Exekutorský úřad Brno-město (dále jen "soudní exekutorka") s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že soudní exekutorka napadeným příkazem nepřiznala stěžovatelce náklady exekuce ve výši 6 723,50 Kč, určené původně II. výrokem příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 10. 12. 2008 č. j. 013 EX 1647/06-25 podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (dále jen "vyhláška č. 484/2000 Sb."), s odůvodněním, že tento příkaz nebyl stěžovatelce řádně doručen (tj. nenabyl právní moci) dříve, než Ústavní soud nálezem ze dne 17. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 25/12 (N 59/69 SbNU 123; 116/2013 Sb.) vyhlášku č. 484/2000 Sb. zrušil.
3. Proti rozhodnutí soudní exekutorky podala stěžovatelka (vedena poučením) ve lhůtě námitky, kterým soudní exekutorka nevyhověla a postoupila je okresnímu soudu, aby o nich rozhodl. Okresní soud napadeným usnesením námitky odmítl jako nepřípustné a uvedl, že soudní exekutorka tím, že fakticky zrušila svůj původní příkaz, tak nevydala rozhodnutí, kterým se určují náklady exekuce a náklady oprávněného, jak předpokládá § 88 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), proto nejde o rozhodnutí, které by podléhalo soudnímu přezkumu podle § 88 odst. 3 exekučního řádu. Námitkami stěžovatelky se proto věcně nezabýval.
4. Stěžovatelka poukazuje na řadu procesních pochybení soudní exekutorky i okresního soudu, jejichž rozhodnutí považuje za ústavně nesouladná. Namítá, že soudní exekutorka učinila nezákonné rozhodnutí mimo své oprávnění k výkonu soudní moci, neboť je vydala po skončení exekuce (stěžovatelka obdržela oznámení o skončení exekuce s tím, že vymáhaná povinnost včetně nákladů exekuce byla v plném rozsahu vymožena), tedy po zániku pověření. Stěžovatelka tvrdí, že jí okresní soud svým postupem odepřel právo na opravný prostředek, když rozhodnutí soudní exekutorky vyloučil bez zákonného podkladu ze soudního přezkumu a její námitky věcně nepřezkoumal. Uvedenými rozhodnutími tak byla stěžovatelka zkrácena na svých základních právech a svobodách zaručených ústavním pořádkem.
5. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
6. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do jejich rozhodovací činnosti je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
7. Ústavní soud připomíná, že jedním z předpokladů meritorního zkoumání ústavní stížnosti je vyloučení tzv. bagatelnosti posuzované věci. Stěžovatelčina ústavní stížnost byla podána ve věci, v níž jde o částku 6 723,50 Kč, o kterou měla být stěžovatelka jako oprávněná ve výsledku zkrácena na nákladech exekuce. Podle Ústavního soudu je u bagatelních částek evidentní, že pro svou výši nejsou schopny porušit základní práva a svobody stěžovatele, ledaže by zde byly dány okolnosti způsobilé povýšit posuzovanou věc do ústavněprávní roviny. Bylo tak na stěžovatelce, aby v ústavní stížnosti vysvětlila, jakým způsobem jí byla i přes nízkou hodnotu nárokované částky způsobena relevantní újma (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14 ). Stěžovatelka však žádnou takovou skutečnost neuvádí, nadto Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatelka vystupuje jako právnická osoba - zdravotní pojišťovna, u které nelze újmu způsobenou takto nízkou částkou bez dalšího předpokládat.
8. Ústavní soud shledal, že soudní exekutorka postupovala v souladu s podústavními předpisy a jejímu rozhodnutí nelze vytknout, že musela po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. znovu rozhodnout o nákladech oprávněné. Vydané rozhodnutí nelze označit za nezákonné, oznámení o skončení exekuce ve smyslu § 46 odst. 8 exekučního řádu není rozhodnutím, neboť k ukončení exekuce dochází přímo ze zákona.
9. Ústavní soud přisvědčil stěžovatelce, že okresní soud nepostupoval řádně, nepřezkoumal-li věcně její námitky proti příkazu k úhradě nákladů exekuce a fakticky je vyloučil ze soudního přezkumu. Základní účel a cíl soudního přezkumu exekučním soudem spočívá v odstranění všech případných procesních, skutkových i právních vad rozhodnutí soudního exekutora. Exekuční soud je povinen přezkoumávat všechny námitky, které mu soudní exekutor ve smyslu § 88 odst. 3 exekučního řádu postoupí, aby o nich rozhodl. Nicméně v tomto konkrétním případě pochybení okresního soudu - s ohledem na bagatelní výši nákladů - nedosahuje takové intenzity, aby bylo nutno přistoupit ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu.
10. Z uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil porušení stěžovatelčiných základních práv, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. července 2023
Radovan Suchánek v. r. předseda senátu