Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelů A. A., B. B. a nezletilých C. C., D. D., E. E., F. F., G. G., H. H., I. I., J. J., K. K. (jedná se o pseudonymy), zastoupených zákonnou zástupkyní A. A. a L. L. (jedná se o pseudonym), všech zastoupených Mgr. Martinem Matuševským, advokátem, sídlem V Pražské bráně 71, Beroun, proti vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Plzni ze dne 21.
února 2025 č. j. 1 KZN 1002/2025-17, usnesení Okresního státního zastupitelství Plzeň-sever ze dne 29. listopadu 2024 č. j. ZN 642/2023-83 a usnesení Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje ze dne 23. října 2024 č. j. KRPP-103948-112/TČ-2023-031172-S-JKŘ, za účasti Krajského státního zastupitelství v Plzni, Okresního státního zastupitelství Plzeň-sever a Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, jako účastníků řízení, a V. K., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že orgány činné v trestním řízení porušily jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 6 odst. 1, čl. 10 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a v čl. 2 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, přiložených rozhodnutí a vyžádaného policejního spisu plyne následující. Vedlejší účastník (dále jen "podezřelý") byl podezřelý ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 trestního zákoníku. Měl se ho dopustit tím, že na rovném úseku silnice objížděl svým osobním automobilem skupinu chodců, která šla proti němu, z jeho pohledu po pravé straně komunikace. Během objíždění ze skupiny chodců vyjel na kole dvanáctiletý nezletilý poškozený (příbuzný stěžovatelů) přímo do jízdní dráhy podezřelého, který poškozeného srazil a ten v důsledku zranění zemřel. Dechová zkouška u podezřelého vyloučila požití alkoholu. Orgány činné v trestním řízení následně zahájily úkony trestního řízení pro přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 a 2 trestního zákoníku. I. A. Prošetření věci a rozhodnutí policejního orgánu
3. Krajské ředitelství policie Plzeňského kraje provedlo prověřování a po jeho skončení napadeným usnesením trestní věc odložilo, neboť nešlo o podezření z trestného činu a nebylo na místě věc vyřídit jinak. Věc odložilo podruhé, neboť první odložení zrušila dozorová státní zástupkyně a nařídila policejnímu orgánu, aby doplnil prověřování se zaměřením na možnosti přesnějšího zjištění rychlosti, kterou se podezřelý pohyboval, jakož i na přesnější stanovení možností odvrátit hrozící střet.
4. Při prověřování provedl policejní orgán na místě dopravní nehody ohledání, fotografickou dokumentaci a leteckou fotogrammetrii. Policejní orgán též na místo dopravní nehody přibral soudního znalce, který se osobně zúčastnil ohledání místa dopravní nehody a motorového vozidla. Zároveň podezřelý vydal záznam z palubní kamery svého vozidla, který zachycuje průběh nehody.
5. Policejní orgán poté s posádkou vozu podezřelého (tj. samotným podezřelým a dvěma jeho spolujezdci) pořídil úřední záznamy o podání vysvětlení. Podezřelý vypověděl, že po pravé straně vozovky (z jeho úhlu pohledu) uviděl skupinu chodců a za nimi cyklistu, který je začal objíždět a poté se vrátil zpět na pravý okraj silnice. Podezřelý jel kolem 90 km/h a s dostatečnou vzdáleností před nimi začal chodce objíždět, dal znamení o změně směru jízdy vlevo a začal najíždět do levého jízdního pruhu. V tu chvíli cyklista bez jakéhokoli signálu vjel do levého jízdního pruhu a poté se zastavil uprostřed levého jízdního pruhu napříč vozovkou. Podezřelý začal brzdit a snažil se mu vyhnout. Následně došlo ke střetu, cyklista skončil na čelním skle a on s autem v levém silničním příkopu. Po nehodě podezřelý vystoupil a viděl, že cyklista leží pod levou přední částí vozu. Ihned zavolali na tísňovou linku a nehodu oznámili. Spolujezdci vypověděli obdobně a jejich výpověď se v podstatných bodech shodovala s výpovědí podezřelého.
6. Policejní orgán pořídil úřední záznam o podání vysvětlení též s dospělým chodcem, který šel se skupinou dětí. Uvedl, že šel se svými dětmi na borůvky do lesa. Do lesa šli po komunikaci po levé straně silnice (z úhlu pohledu chodců). Když už byli na silnici, tak za nimi přijel na kole poškozený. Svědek ale nevěděl, že by chtěl poškozený jít, resp. jet na kole s nimi. Přijel po pravé straně silnice, a když přijel k nim, tak odbočil na jejich stranu. Na hlavě neměl žádnou helmu. V době, kdy už byl u nich, tak vybočoval do vozovky, jako by se chtěl vrátit a pak se zařadil zase k nim na stranu. Držel se za nimi i v době, kdy svědek zpozoroval, že jede vozidlo. Svědek vzal děti na stranu ke krajnici a říkal, ať dávají pozor. Nezdálo se mu, že by vozidlo jelo nějak rychle. Podezřelý dal blinkr doleva, že je bude objíždět a najel si částečně na prostředek silnice, aby je bezpečně objel. V době, kdy je objel, tak byla najednou slyšet rána a pištění gum. Proto se hned otočil a viděl, jak poškozený letí vzduchem i s kolem, protože ho předtím vozidlo vzalo na kapotu a čelní sklo. Samotný střet neviděl, jelikož poškozený jel na kole kousek za nimi. Z tohoto usoudil, že poškozený si toho vozidla nevšiml a vjel mu přímo do cesty. Předtím asi neslyšel, že říkal, že jede auto, ať dávají pozor. Po střetu vozidlo skončilo v levém příkopu, kde poškozený byl zaklíněný pod autem.
7. Po smrti poškozeného byla provedena soudní pitva a jako bezprostřední příčina smrti bylo stanoveno druhotné změknutí mozku (smrt mozku) při úrazovém otoku mozku. Policejním orgánem přibraný znalec vypracoval znalecký posudek o technické příčině dopravní nehody, jehož součástí je i rozbor záznamu palubní kamery. Znalec v posudku označil za příčinu dopravní nehody náhlé vjetí poškozeného do trajektorie vozu podezřelého (čímž vytvořil náhlou překážku). Podezřelý měl na odvrácení střetu 2,1 sekundy. Začal reagovat v rekordně krátkém čase 0,6 sekund (dle znalce jde o reakční dobu závodníka) včetně náběhu brzd (tj. 0,2 sekundy). Reakční doba byla extrémně rychlá, takže podezřelý musel být ve střehu.
8. Rychlost vozu na počátku reakce a brzdění byla 101,21 km/h a střetová pak 61,2 km/h. Vypočtené rychlosti je nutné brát v toleranci ± 10 %. Rychlost na počátku nehodového děje je v toleranci od 91 do 111 km/h a střetová rychlost od 55 do 67 km/h. Je proto třeba vycházet z toho, že podezřelý jel rychlostí 91 km/h. Vozidlo bylo po technické stránce bez závad. Zabrzdit vozidlo by bylo možné, kdyby jel podezřelý rychlosti 80 km/h, tuto rychlost mu ale místní ani obecně platná pravidla silničního provozu nepřikazovala a překročení rychlosti o 1 km/h je bagatelní.
9. Po zrušení prvního odložení věci přibral policejní orgán znalce, který zkoumal kamerový záznam za účelem stanovení rychlosti vozidla. Průměrná rychlost vozidla před dopravní nehodou byla cca 115 km/h (104 - 127 km/h s tolerancí). Z videozáznamu nelze určit okamžitou rychlost v místě, tudíž nelze takto určit rychlost na počátku nehodového děje, kterou znalec stanovil ve svém znaleckém posudku na 101,21 km/h, s tolerancí ± 10 %. Rychlost na počátku nehodového děje je v toleranci od 91 do 111 km/h. Policejní orgán poté žádal doplnění prvního znaleckého posudku. Znalec doplnil, že podezřelý by nebyl schopen zastavit, ani kdyby jel nejvyšší dovolenou rychlostí. Střetová rychlost by v takovém případě byla 55,552 km/h (s tolerancí ± 10 % v rozmezí od 50 do 61 km/h). Ve skutečnosti byla střetová rychlost v rozmezí od 55 do 67 km/h, tento rozdíl rychlostí je ale téměř zanedbatelný.
10. Na základě těchto důkazů policejní orgán uzavřel, že příčinou dopravní nehody bylo náhlé a neočekávatelné vjetí poškozeného přímo do jízdní dráhy podezřelého, který již nemohl střet odvrátit. Poškozený porušil celou řadu dopravních předpisů, proto i s ohledem na princip omezené důvěry v dopravě (podezřelý mohl spoléhat na dodržení dopravních předpisů ostatními účastníky provozu na pozemních komunikacích) nelze klást podezřelému za vinu fatální následek dopravní nehody. I. B. Rozhodnutí dozorového státního zastupitelství
11. Stěžovatelé podali proti usnesení policejního orgánu stížnost a Okresní státní zastupitelství Plzeň-sever ji napadeným usnesením zamítlo pro nedůvodnost. Z ustálené judikatury vyplývá, že je nutné zohlednit jednak to, zda se řidič svým jednáním dopustil porušení právních předpisů upravujících provoz na pozemních komunikacích, jednak to, zda měl možnost a schopnost předvídat, že k nehodě dojde. V takovém případě se uplatní tzv. princip omezené důvěry v dopravě, jehož podstatou je, že ostatní účastníci provozu budou dodržovat pravidla provozu na pozemních komunikacích, pokud z konkrétních okolností nevyplývá opak.
12. Podezřelý nemusel dbát zvýšené opatrnosti ve vztahu k dětem pohybujícím se na vozovce, protože skupina chodců byla pod dohledem dospělé osoby (svědka). Co se týče poškozeného, tak nebylo na dálku zjevné, že jde (vzhledem k jeho výšce a věku) o dítě. Podezřelý viděl jenom jeden celý manévr poškozeného. Situace se jevila tak, že poškozený předjíždí skupinu chodců a nepatří k nim. Vzájemná viditelnost byla dle znaleckého posudku 500 metrů. Po spatření vozidla podezřelého se poškozený zařadil za chodce. Podezřelý proto nemohl očekávat, že poškozený manévr bez znamení o změně směru jízdy zopakuje a vjede mu přímo před vozidlo.
13. Co se týče příčinné souvislosti mezi nepřiměřenou rychlostí a následkem nehody, tak poškozený v rozporu s právními předpisy nejel na pravém okraji vozovky, začal se otáčet do protějšího jízdního pruhu, aniž by dal znamení o změně směru jízdy, nepřesvědčil se o tom, že manévrem nikoho neohrozí, vozidlu podezřelého vytvořil náhlou překážku a zastavil v trajektorii jeho vozidla. V souladu s pravidlem in dubio pro reo jel podezřelý rychlostí 91 k/h, přičemž přiměřenou rychlost 80 km/h přesáhl o 12 %. Takové překročení rychlosti není zásadní příčinnou škodlivého následku. Nejjednodušším způsobem odvrácení střetu bylo, kdyby poškozený zůstal v zákrytu za chodci. Smrt poškozeného nelze podezřelému klást za vinu vzhledem k 70 % až 80 % míře zavinění poškozeného. To vylučuje trestní odpovědnost podezřelého.
14. Poškozený utrpěl fatální zranění mozku a v rozporu se zákonem neměl ochrannou přilbu. Fakt, že ochranná přilba snižuje riziko vážného zranění, je notorietou. Zpracovávat znalecký posudek za účelem zjištění, jaké by byly následky v případě, že by poškozený měl ochrannou přilbu, by bylo vzhledem k vysoké míře spoluzavinění poškozeného nadbytečné. I. C. Rozhodnutí dohledového státního zastupitelství
15. Stěžovatelé podali ke Krajskému státnímu zastupitelství v Plzni podnět k výkonu dohledu. Krajské státní zastupitelství napadeným vyrozuměním sdělilo, že orgány činné v trestním řízení postupovaly věcně správně a v souladu se zákonem, a že nebudou přijímána žádná další opatření.
16. Krajské státní zastupitelství zrekapitulovalo zjištění a závěry orgánů činných v trestním řízení, rozvedlo právní úvahy a vypořádalo se s námitkami stěžovatelů. K výpovědi spolujezdců, co se týče označení skupiny osob jako dětí a poškozeného na kole jako "kluka", je třeba přistupovat obezřetně. Jejich výpověď je patrně ovlivněná tím, že v době výslechu jim již byly známy informace o tom, kdo se na místě dopravní nehody nacházel, a že šlo o jednoho dospělého se třemi dětmi (chodce) a dětského cyklistu. To, co popsali, mohli stěží sledovat již při vjezdu na rovný úsek silnice, zároveň pokud by situaci sledovali dál, nemohl by jim uniknout první manévr cyklisty (poškozeného), při němž poprvé přejel až ke krajnici levého jízdního pruhu, o kterém se však ani jeden nezmiňují. Podstatný je objektivní důkaz, obrazový záznam z palubní kamery vozidla, který zpochybňuje výpovědi jmenovaných svědků o tom, zda a kdy během jízdy mohli rozpoznat počet chodců a jejich věk. V tomto ohledu obrazový záznam naopak potvrzuje výpověď podezřelého.
17. Z kamerového záznamu nelze do poslední chvíle určit počet chodců ani jejich věk. Že jde o děti, lze poznat až v okamžiku, kdy bylo vozidlo skoro na jejich úrovni. I jízdní kolo poškozeného odpovídalo kolům užívaným dospělými. Ze žádných okolností nevyplývá, že by podezřelý mohl a měl usuzovat na přítomnost dětí na silnici, respektive dětského cyklisty. Podezřelý proto mohl spoléhat na princip omezené důvěry v dopravě. Názor stěžovatelů, že podezřelý měl a mohl předpokládat, že mu poškozený vjede do trajektorie znovu a vytvoří náhlou a neočekávanou (nepředvídatelnou) překážku, je proto za konkrétně zjištěných okolností zcela nelogický. Šlo o rovný úsek silnice a poškozený neměl objektivně důvod kam odbočovat.
18. Stěžovatelé v ústavní stížnosti argumentují, že mají právo na účinné vyšetřování. Bylo jim intenzivně zasaženo do základních práv, neboť zemřelo 12leté dítě. Závěry orgánů činných v trestním řízení jsou v extrémním nesouladu se zajištěnými důkazy, jejichž hodnocení navíc v některých ohledech popírá zásady formální logiky a neobstojí ani na nich založené právní posouzení věci. Orgány činné v trestním řízení pochybily v tom, že vyvodily, že podezřelý nemohl poznat, že je poškozený dítětem. Tento závěr je v extrémním rozporu s výpověďmi spolujezdců, kteří vypověděli, že po silnici šla skupina dětí a jel kluk na kole. Tvrzení, že jejich výpověď je ovlivněna následnými zjištěními, je čistá spekulace. V tomto ohledu bylo třeba doplnit dokazování, což orgány činné v trestním řízení neučinily.
19. Kamerový záznam není pro posouzení této skutečnosti relevantní důkaz, neboť monitor počítače má malou úhlopříčku a samotný záznam má jen Full HD rozlišení a snímkovou frekvenci 30 snímků za sekundu. To je jen zlomek rozlišení a frekvence reality. Jeden z chodců byl vyšší než ostatní osoby, což nasvědčuje tomu, že šlo o děti. Měl být proveden vyšetřovací pokus. Závěry o tom, že nešlo o dětské kolo, jsou zcela absurdní. Vyplývá z nich, že si podezřelý mohl všimnout detailů jízdního kola včetně přehazovačky, což je zjevný nesmysl. Poškozený jel na špatné straně silnice, a proto podezřelý nemohl spoléhat na princip omezené důvěry v dopravě. Před střetem se jen vrátil do jízdního pruhu, ve kterém se měl pohybovat. Rozdíl mezi rychlostmi 80 km/h (přiměřená rychlost) a 91 km/h byl zásadní a podezřelý jednal zaviněně. Jeho míra zavinění není marginální. Orgány činné v trestním řízení svalily vinu na nehodě na zesnulé dítě, což je nespravedlivé.
20. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou řádně zastoupeni (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) a vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.
21. Porušení ústavních závazků státu potírat jednání porušující základní práva může mít vůči poškozeným závažnou trestnou činností podobu zásahu 1) do práva na účinné vyšetřování; 2) do práva na postup státních orgánů, který nepůsobí nadbytečnou sekundární viktimizaci; 3) do práva na poskytnutí ochrany ústavně konformním výkladem právních předpisů; 4) do práva na hodnocení skutkového stavu věci bez extrémního rozporu mezi obsahem důkazů a hodnotícím závěrem; nebo 5) do přiměřených participačních procesních práv (srov. nedávno nález ze dne 2. 4. 2025 sp. zn. IV. ÚS 3248/24 , bod 28).
22. Povinností účinného vyšetřování se rozumí šetření namítaného porušení základního práva orgány činnými v trestním řízení. Plná povinnost provést účinné vyšetřování orgány veřejné moci existuje zejména u zásahů do práva na život, zákazu mučení a jiného špatného zacházení a zákazu nucených prací [srov. nález ze dne 16. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 3626/13
(N 216/79 SbNU 475), bod 23 a tam citovaná judikatura]. Šetření orgánů činných v trestním řízení musí být (1) nezávislé a nestranné, (2) důkladné a dostatečné, (3) rychlé a (4) podrobené kontrole veřejností [srov. nález ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14
(N 51/76 SbNU 691), bod 56].
23. Ústavní soud rovněž připomíná, že mu nepřísluší přehodnocovat důkazy provedené orgány činnými v trestním řízení. To vyplývá mimo jiné i ze zásad bezprostřednosti a ústnosti v trestním řízení (§ 2 odst. 11 a 12 trestního řádu). Ústavní soud posuzuje jen vybočení orgánů činných v trestním řízení z ústavních mezí. Takové vybočení může být dáno extrémním nesouladem mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů orgán činný v trestním řízení učinil, a jeho právními závěry.
24. V posuzované věci žádná z výše uvedených vad nenastala a šetření dostálo všem ústavním požadavkům. Orgány činné v trestním řízení (mimo jiné) postupovaly rychle a důsledně, čemuž nasvědčuje zejména vyžádání řady znaleckých posudků a zrušení prvního odložení věci a vrácení k došetření. Stěžovatelé v zásadě opakují argumentaci, kterou již uplatňovali před dozorovým i dohledovým státním zastupitelstvím. Obě státní zastupitelství jim na tyto argumenty přesvědčivě odpověděla. K tomu je zároveň nutné zdůraznit, že orgány činné v trestním řízení nemají povinnost budovat vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) dílčích námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná [srov. nález ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08
(N 26/52 SbNU 247), bod 68]. V posuzované věci tento vlastní ucelený argumentační systém orgány činné v trestním řízení postavily a své závěry velice důkladně a v souladu s pravidly formální logiky odůvodnily.
25. Orgány činné v trestním řízení podrobně vysvětlily, proč podezřelý nemohl poznat, že je poškozený dítětem a nemusel proto dbát zvýšené opatrnosti. Poškozený byl na svůj věk relativně vysoký (160 cm) a robustní a jel na jízdním kole, které nevypadalo jako dětské (zejména bod 10 usnesení okresního státního zastupitelství a s. 8 až 12 vyrozumění krajského státního zastupitelství). K tomu je nutné dodat, že z napadeného vyrozumění nevyplývá, že před nehodou bylo možno vidět detaily jízdního kola, jako např. přehazovačku s několika ozubenými kolečky. Argument stěžovatelů, že státní zástupkyně nelogicky tvrdí, že podezřelý mohl vidět detaily jízdního kola, ale nikoli to, že je poškozený dítětem, se proto míjí s textem odůvodnění. Z vyrozumění vyplývá jen to, že z dálky jízdní kolo nevypadalo kvůli své velikosti jako dětské, načež státní zástupkyně dále (na okraj) detailněji popsala vzhled bicyklu.
26. Závěr orgánů činných v trestním řízení, že k výpovědi spolujezdců je třeba přistupovat obezřetně (protože spolujezdci pravděpodobně zjistili, že jde o skupinu dětí a dětského cyklistu až po nehodě), není spekulací. Spolujezdci vskutku mohli zjistit, že šlo o děti až po nehodě, přičemž okamžik získání této informace (mimo jiné díky šoku z celé situace) mohli přiřadit již k okamžiku předcházejícímu dopravní nehodě. Orgány činné v trestním řízení též podložily svůj závěr tím, že spolujezdci zřejmě nevěnovali pozornost jízdě, neboť jejich výpovědi nezachycují podstatné momenty předcházející nehodě a celý děj popisují útržkovitě a s mezerami (s. 8 až 9 vyrozumění krajského státního zastupitelství). Na tom není nic divného, tím méně neústavního.
27. Své hodnocení orgány činné v trestním řízení navíc doplnily dalším, objektivním důkazem, tj. záznamem z kamery vozidla podezřelého. Videozáznam zřetelně a pro posouzení věci dostatečně zachycuje průběh nehody (včetně všech podstatných detailů). Je natočen v dnes standardní Full HD kvalitě.
28. Skutečnost, že poškozený jel na nesprávné straně silnice, nemůže po zohlednění dalších okolností posuzované věci vyloučit princip omezené důvěry v dopravě. Tento princip spočívá v tom, že se řidič při provozu na pozemních komunikacích může spoléhat na to, že ostatní účastníci budou dodržovat pravidla provozu na pozemních komunikacích, pokud z konkrétních okolností nevyplývá opak [srov. nález ze dne 25. 10. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3159/15
(N 199/83 SbNU 197), bod 14]. V této věci z konkrétních okolností opak nevyplýval, protože podezřelý nemohl dle orgánů činných v trestním řízení předvídat, že mu poškozený vjede do cesty. Z toho, že poškozený předjížděl (byť na nesprávné straně silnice) skupinu chodců, načež se za tuto skupinu (zdánlivě) v reakci na přijíždějící vozidlo zařadil, nešlo dovodit, že poškozený na poslední chvíli poruší další pravidlo silničního provozu a nečekaně a bez znamení vjede do trajektorie automobilu a dokonce v ní zastaví (body 9 až 12 usnesení okresního státního zastupitelství a s. 2 až 12 vyrozumění krajského státního zastupitelství). Tento závěr vyplývá ze znaleckých posudků, výpovědí a kamerového záznamu. Na uplatnění principu omezené důvěry v dopravě proto není nic neústavního.
29. Případnou nepřiměřenou rychlost řidiče nelze posuzovat podle škodlivého následku dopravní nehody, ale podle míry zavinění na nehodě, neboť ke škodlivému následku může dojít i bez cizího zavinění. Orgány činné v trestním řízení důkladně a s odkazy na důkazy vysvětlily, proč překročení přiměřené rychlosti bylo marginálním pochybením a proč se podílelo na vzniku dopravní nehody jen nepatrnou měrou (s. 3 a 5 usnesení policejního orgánu, bod 11 usnesení okresního státního zastupitelství a s. 6 a 11 vyrozumění krajského státního zastupitelství).
30. Ústavní soud chápe žal stěžovatelů, ale závěr o většinovém zavinění dopravní nehody poškozeným je v souladu s ústavními požadavky a je naplněním zákonné povinnosti orgánů činných v trestním řízení zakotvené v § 2 odst. 5 trestního řádu, tj. zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí.
31. Ústavní soud nezjistil žádné porušení základních práv stěžovatelů. Ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, Ústavní soud ji proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. května 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu