Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti MS11 s.r.o., sídlem V Bytovkách 1518/25, Praha 10 - Uhříněves, zastoupené JUDr. Radkou Konárovou, advokátkou, sídlem Mírová 533, Podbořany, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. března 2025 č. j. 18 Co 41/2025-43 a usnesení soudního exekutora JUDr. Iva Luhana, Exekutorský úřad Praha 1, ze dne 14. ledna 2025 č. j. 099 EX 4807/24-36, za účasti Městského soudu v Praze a soudního exekutora JUDr. Iva Luhana, sídlem Karlovo náměstí 288/17, Praha 2 - Nové Město, jako účastníků řízení, a Marcela Janáka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatelka se návrhem doručeným dne 22. 7. 2024 domáhala vydání pověření soudního exekutora k vedení exekuce podle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") ze dne 15. 7. 2014. Dne 21. 10. 2024 vydal obvodní soud podle § 43a odst. 6 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění pozdějších předpisů, závazný pokyn pro soudního exekutora, aby vyzval stěžovatelku k doplnění exekučního návrhu o povinnosti uvést a osvědčit nové okolnosti, pro které by měla nově zahájená exekuce vést alespoň k částečnému úspěchu ve srovnání s exekucí předchozí. Soudní exekutor následně vyzval stěžovatelku k doplnění exekučního návrhu. Současně ji poučil, že v případě nedoplnění návrhu bude exekuční řízení zastaveno, a také, že zastavením exekuce ve věci není dána překážka věci pravomocně rozhodnuté.
3. Stěžovatelka povinnosti uvedené ve výzvě soudního exekutora nesplnila, pročež soudní exekutor napadeným usnesením ze dne 14. 1. 2025 exekuční řízení zastavil a rozhodl o nákladech řízení.
4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením potvrdil usnesení soudního exekutora, neboť stěžovatelka byla řádně poučena o své povinnosti doplnit exekuční návrh. Městský soud také poukázal na skutečnost, že odvolací řízení v posuzované věci podléhá principu plné apelace, tudíž požadované skutečnosti mohla osvědčit až do rozhodnutí odvolacího soudu, což však neučinila.
5. Stěžovatelka nesouhlasí s rozhodnutím soudního exekutora i městského soudu, neboť jí svými rozhodnutími zamezili vymáhat pohledávku prostřednictvím exekučního řízení. K pohledávce disponuje exekučním titulem, který lze užít jako podklad k návrhu na nařízení exekuce. Nelze jí proto právo podat návrh nařízení exekuce pro pohledávku, která není zcela vymožena, ani žádným jiným způsobem nezanikla, odpírat. Podaný exekuční návrh podle stěžovatelky splňoval zákonem stanovené požadavky i předpoklady pro vedení exekuce.
6. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.
8. V posuzované věci jde celkem o částku ve výši 13 021 Kč s příslušenstvím (výše vykonatelné pohledávky podle rozsudku obvodního soudu ze dne 15. 7. 2014 a stejným rozsudkem přiznané náklady řízení ve výši 7 560 Kč). Zákonná úprava v občanském soudním řádu váže přípustnost opravných prostředků na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, přičemž k příslušenství pohledávky se nepřihlíží a výše úroku z prodlení se k jistině nepřičítá]. Bylo by pak proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze automaticky přesunul do roviny ústavního soudnictví.
Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Podobně koneckonců k těmto sporům přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; v praxi pak např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku ze dne 20. 9. 2011 č. 52036/09].
9. Právní hranice bagatelnosti nemusí být určující s ohledem na kvalitativní stránku věci, tedy pokud se z hlediska ústavnosti jeví natolik významná, že určitým způsobem "přesahuje" kauzu samotnou. V prvé řadě může jít o situaci, kdy lze v individuálním případě uvažovat o natolik intenzivním zásahu, že by způsobil ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny kolizi se samotnou podstatou a smyslem dotčeného základního práva. Do druhé skupiny je možno zařadit případy, kdy výsledky příslušného přezkumu, v němž jde o posouzení (a to nutno zdůraznit) otázky ústavněprávní relevance, mohou mít zásadní význam z hlediska další rozhodovací činnosti obecných soudů.
Dále lze o projednání ústavní stížnosti uvažovat i v situaci, kdy judikatura obecných soudů v totožných či obdobných bagatelních věcech není jednotná, a kdy tedy soudy vyšších stupňů nemohou zajistit sjednocování jejich rozhodovací činnosti, přičemž takto vzniklý stav narušuje princip právní jistoty jako neoddělitelnou součást pojmu právního státu [viz nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13
(N 55/73 SbNU 89)]. Žádná z výše uvedených situací nyní nenastala.
10. Stěžovatelka namítá porušení procesního základního práva podle čl. 36 Listiny. Toto právo však není právem samoúčelným, jeho uplatňování je vždy vázáno na základní právo hmotné (v daném případě právo majetkové podle čl. 11 odst. 1 Listiny), přičemž (případný) zásah do tohoto hmotného základního práva je intenzity tak nízké, že mu nelze poskytnout ústavněprávní ochranu.
11. Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení základních práv stěžovatelky, proto z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. října 2025
Zdeněk Kühn v. r. předseda senátu