Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele D. K., zastoupeného Mgr. Lukášem Trojanem, advokátem, sídlem Na Strži 2102/61a, Praha 4 - Krč, proti vyrozumění Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 11. března 2024 č. j. 2 NZT 30/2023-322 a ze dne 11. března 2024 č. j. 2 NZT 30/2023-324, za účasti Nejvyššího státního zastupitelství, jako účastníka řízení, a Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu služby kriminální policie a vyšetřování, sídlem Na Baních 1304, Praha 5 - Zbraslav, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel ústavní stížností požaduje zrušit v záhlaví označená vyrozumění Nejvyššího státního zastupitelství. Tvrdí, že tato vyrozumění porušují jeho práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a připojených listin plyne následující. Nejméně od 2015 měl stěžovatel údajně přijímat a nakládat s peněžními prostředky, které pocházely od zahraniční (kyperské) obchodní společnosti ovládané A. R. R., osobou blízkou prezidentu Ruské federace V.
V. Putinovi. Na A. R. R. se vztahují sankční předpisy Evropské unie, přijaté v souvislosti s narušením suverenity a územní celistvosti Ukrajiny - ruskou anexí poloostrova Krym. Orgány Evropské unie jej zařadily na sankční seznam proto, že má finanční prospěch z vazeb na ruské činitele, kteří jsou odpovědní za anexi Krymu. Především jde o získání veřejných zakázek bez jakékoli zadávacího řízení (např. výstavba mostu přes Kerčský průliv včetně železnice a dálnice propojující poloostrov Krym s vnitrozemím Ruska). Jedním z mnoha sankčních opatření je tzv. zmrazení finančních prostředků, které brání jakémukoli nakládání s finančními prostředky. A. R. R. proto vytvořil síť obchodních společností a spolupracovníků, jejichž prostřednictvím obchází sankce uvalené na jeho osobu.
3. Obcházení unijních sankcí se měl zúčastnit také stěžovatel. Ten měl - buď sám, nebo ve spolupráci s dalšími osobami - přijímat peněžní prostředky ve prospěch mnoha obchodních společností, které navenek s ním nebyly formálně spjaty, ale ve skutečnosti tyto společnosti fakticky ovládal, opět prostřednictvím dalších osob. Právě stěžovatel byl skutečným majitelem, který měl z uskutečněných obchodních činností prospěch. Stěžovatel podle orgánů činných v trestním řízení porušil unijní sankční předpisy a ve svůj prospěch měl nakládat s částkou ve výši více než 96 mil.
Kč. Tento čin údajně spáchal v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného prospěch velkého rozsahu. Stěžovatel se dlouhodobě pohyboval v sektoru bankovnictví, má zkušenosti a znalosti, věděl o uvalených sankcích, přijímal a nakládal se zmrazenými penězi opakovaně a dlouhodobě. Stěžovatel tak naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu porušení mezinárodních sankcí podle § 410 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákoníku. Orgány činné v trestním řízení proto zahájily se stěžovatelem trestní stíhání.
4. Stěžovatel podal proti usnesení o zahájení trestního stíhání stížnost, kterou Nejvyšší státní zastupitelství zamítlo. O stížnosti rozhodoval státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze, který byl tehdy na tři měsíce (září až prosinec 2023) dočasně přidělen k Nejvyššímu státnímu zastupitelství, tj. byl zde na krátkodobé stáži. Právě tuto skutečnost považuje stěžovatel za problematickou, neboť lze pochybovat o jeho nepodjatosti. Nynější věc totiž dozoruje vrchní státní zastupitelství, resp. jiný státní zástupce téhož státního zastupitelství. Podle stěžovatele existuje obava, že dočasně přidělený státní zástupce mohl při posuzování stížnosti stranit svému kolegovi. Stěžovatel se proto obrátil přímo na Nejvyšší státní zastupitelství s podnětem k výkonu dohledu podle § 12e odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, s podnětem ale neuspěl.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel trvá na tom, že o stížnosti proti zahájení trestního stíhání nemohl rozhodnout žádný státní zástupce vrchního státního zastupitelství. To platí i pro ty, kteří jsou na stáži na Nejvyšším státním zastupitelství. Stěžovatel argumentuje, že pokud mu Listina zaručuje právo domáhat se ochrany svého práva u jiného orgánu, musí být tento orgán také nestranný a nezávislý. Dočasně přidělený státní zástupce jím rozhodně není. Také čas stáže je podezřelý: stěžovatel podal stížnost v září 2023 a státní zástupce, o ni rozhodl v prosinci téhož roku.
Na podporu své námitky cituje judikaturu Evropského soudu pro lidská práva; ta je prý obecně přenositelná i na státní zástupce. Pokud má být výkon dozoru nad přípravným řízením skutečně nezávislý a nestranný, nelze nastalou situaci připustit. Stěžovatel se domnívá, že u státního zástupce převážila jakási loajalita k "mateřskému" státnímu zastupitelství, která předem odsoudila stížnost k neúspěchu. Stěžovatel se dále domnívá, že Nejvyšší státní zastupitelství neodůvodnilo napadená vyrozumění, zejm.
vůbec nereagovalo na jeho nové argumenty. I když jde jen o výkon dohledu, povinnost odůvodnit rozhodnutí stále trvá.
6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Vyčerpal též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.
7. Stěžovatelova klíčová námitka podjatosti státního zástupce vychází z chybné premisy. Stěžovatel klade na státní zástupce stejné požadavky na nezávislost a nestrannost, jaké se kladou na soudce. Státní zástupce a soudce však není jedno a to samé; státní zástupce nevykonává soudní moc. Jakkoli se státní zastupitelství oproti jiným orgánům veřejné moci vyznačuje mnoha zvláštnostmi, stále je orgánem moci výkonné. Jeho hlavním úkolem je zastupovat veřejnou žalobu v trestním řízení (čl. 80 Ústavy). Jinak řečeno, státní zástupce nemůže být nezávislý a nestranný a zároveň prosazovat veřejný zájem na potrestání pachatelů trestné činnosti. Soudce je nezávislý a nestranný právě proto, aby předem nestranil jednomu či druhému zájmu. V případě státních zástupců tomu tak není [podrobně k postavení státního zastupitelství srov. nález ze dne 28. 6. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 17/10
(N 123/61 SbNU 767), platy státních zástupců I, body 32 násl.; dále např. nález ze dne 19. 4. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 4/14
(N 68/81 SbNU 181), bod 84].
8. Ač stěžovatel odkazuje na četnou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, opomíjí jednu věc. Článek 6 odst. 1 Úmluvy se na státní zástupce nevztahuje. Je tomu proto, že státní zástupce nerozhoduje o vině a trestu [srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 18. 10. 2018 Thiam proti Francii, č. 80018/12, § 71].
9. Stěžovatel závěrem namítá, že se Nejvyšší státní zastupitelství nevypořádalo s jeho argumenty, které přednesl v podnětu k výkonu dohledu. Ústavní soud souhlasí se stěžovatelem potud, že výkon veřejné moci nemůže být svévolný, orgány veřejné moci musí svá rozhodnutí odůvodnit. Na obsahu napadených vyrozumění však Ústavní soud nic neústavního neshledal. Nejvyšší státní zastupitelství stěžovateli vysvětlilo, že jeho argumenty jsou jen pokračující polemikou se skutkovými a právními závěry obsaženými v zamítacím usnesení. Nadto stěžovatelova obhajoba "nezapadla", jeho rozšířené argumenty byly vyhodnoceny jako procesní vyjádření podle § 33 odst. 1 trestního řádu a byly postoupeny státnímu zástupci, který dozoruje probíhající trestní řízení.
10. Ústavní soud žádné porušení stěžovatelových základních práv nezjistil. Ústavní stížnost je proto návrhem zjevně neopodstatněným, který Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. září 2024
Josef Fiala v. r. předseda senátu